Slavnostní vyhlášení vítěze soutěže o Cenu Waltera Sernera 2008

Součástí 18. ročníku Festivalu spisovatelů Praha bylo i vyhlášení 5. ročníku soutěže O nejlepší povídku, která nabídla jedinečnou příležitost pro začínající talenty. Slavnostnímu vyhlášení v divadle Minor předcházela krátká diskuse, jež úzce souvisela se soutěžním tématem: Co vůbec znamená rok 1968 pro mladé Čechy? Z dvaceti přihlášených prozaických textů vybrala letošní porota, kterou tvořila básnířka, kritička umění a kurátorka výstav Věra Jirousová, vysokoškolský pedagog, spisovatel a publicista David Jan Novotný a novinářka Alice Horáčková, povídku dvaadvacetileté Zuzany Hudcové nazvanou Pršelo déle než sedm neděl....

„Víš, že na tebe ještě myslím, když jdu večer spát? Vlastně už to, že k tobě mluvím, je důkaz, že jsem tě ze svýho života nevymazala, že s tebou pořád počítám. Sama se tomu divím.“
Před spaním jsem ještě vyběhla ven s odpadky. Pořád pršelo. Pak jsem se vrátila do prázdného bytu, všechno leželo tak, jak jsem to tam nechala, žádný náznak zásahu druhé osoby zde nebyl. Zůstala jsem tu sama. Na tuto noc. Stejně jako na tu předchozí, předpředchozí, stejně jako na tu před pěti dny. Pohybuji se zde jenom já a všechen pohyb souvisí jen se mnou. Jediné, co se nehnulo a zůstalo na svém místě, je špinavý hrníček od čaje, který si po sobě neumyl.

Pršelo i ráno, což mi znemožnilo i dneska cokoli podniknout, cokoli, abych se zase volně nadechla, uvolnila se, abych mohla říct Takhle by mi mohlo být dobře. Pršelo a ten déšť v intervalech houstl, nebylo možné vyhnout se jeho kapkám. Ty zasahovaly vše, co jim přišlo do cesty, nerozlišovaly, co je živé a co ne, nebraly ohled ani na to, že jejich dotek pálí. Je to kyselý déšť a lidé, kteří se dešti moc vystavovali, se měnili na chodící kostry. Pohled na ně ovšem nebyl tak mrazivý jako na pololidi – polokostry, kdo ví, která strana života, světa je nechtěla pustit od sebe nebo k sobě. Kam patří?
V tlačenici v tramvaji jsem ztratila kapesník a veškerou odvahu. A doma bylo zase vše tak, jak jsem to opustila. V hrníčku rostla plíseň.
„Ten večer, kdy začalo pršet, mě Michal držel za ruku a koukali jsme se z okna. To tu ještě byl. Ten déšť smrdí, řek a odvrátil se. Bylo nám oboum špatně, já brečela, říkal Nevěš hlavu… ale nešlo to. Tušila jsem něco špatnýho, ale že mě opustí, to mě nenapadlo. Tu noc jsem o tobě začala pochybovat. Michal pořád opakoval Smrdí, v tomhle já žít nechci. Poď. Ale nedalo se, kapky byly ohromně velký, padaly nahusto a každou minutu, každou sekundu ohrožovaly toho, kdo si troufl mezi ně. Bránila jsem se, bála.

Michal vyběh. Já se doma uklidila do kouta, sedla jsem si na zem, objala kolena a kolíbala se dopředu a dozadu. Hlavu sklopenou. Slzama jsem  si máčela kalhoty, zubama tiskla kůži, která odolávala, jak jen to šlo. Vrať se, opakovala jsem, vrať se! Dlouho nešel. Otevřela jsem si láhev a snažila se to všechno přepít. Nešel. Měla jsem hroznej strach, že ho ty kapky zabily, že nedokázal mezi nima prokličkovat, že ho už neuvidím. Ale přišel. Celej mokrej, nevěděla jsem, jestli tváře má vlhký deštěm nebo slzama a potem. Na nic se neptej, sbal si svý věci, poručil. Když ale viděl můj stav, přisedl si, láhev postavil o kus dál, vzal moje ruce do svých dlaní, hladil je, díval se do mých očí svým pronikavým pohledem a pomalu na mě mluvil.

Venku je hrozný peklo. Spousta lidí tam zmateně pobíhá, snaží se dešti čelit deštníkama, pláštěnkama, ale marně. Ta kyselina zničí všechno a jde i za tyhle obranný vrstvy. A všude je vedle pleskotu kápanců slyšet nářek, lidi brečí, křičí, snad už to ani nejsou výkřiky, ale skřeky, je to něco hroznýho, to poslouchat. Já jsem ale došel až k řece, hnalo mě jak šílenství ostatních, tak i touha dozvědět se, kam to všechno míří. Řeka je rozvodněná, voda se žene nehoráznou rychlostí vpřed a bere s sebou všechno. Není to ale jedinej tok ve městě. Déšť si svou intenzitou vynutil i další potůčky, potoky a říčky, který se valí ulicema, z kanálů vytejká všechen ten bordel, co se tam naházel. A všude to nehorázně smrdí. Měl jsem pocit, že už nikdy nebudu schopnej cejtit vůni kytek, tvoji vůni, že už nikdy neuvidím klidnou hladinu vody, že už nikdy nebudu moct jít vzpříma, aniž bych se krčil do kabátu, aniž bych musel klopit zrak, aby mi ten hnus, co padá z nebe, nepadal do tváře. Měl jsem pocit, že tohle je konec. Konec toho, co jsme doteď dělali, konec i toho, co máme v plánu. Měl jsem pocit, jako bych tě už nikdy neměl vidět.

Položila jsem mu hlavu na rameno, bylo celý posetý dírama, který vyleptal déšť. Podívala jsem se na Michala vyděšeně, překvapeně. Tohle mě nezastaví, řek, rukou si přejel po tom sítu, který vedlo dovnitř jeho těla. Vstal a sbalil oblečení a ostatní věci. Někde musí bejt místo, kde není nebe zatažený. Vstávej!“
Vstala jsem. I dneska jsem si totiž sedla do kouta, ale Michal si ke mně nepřisedl. Nikdo se na mě nedíval, nikdo mi rozrušením netiskl ruce. Prší už kolikátý den, lidé si začínají pomalu zvykat, nad ulicemi vyrostly tunely, kterými lze procházet beze strachu před deštěm. Protože ten je neúprosný. Snad úplatný, ale co dát dešti, aby přestal?

„Kdo ho ovládá, když ne ty? Zařiď, aby to už přestalo. Odlož tu svou bezednou konev, kterou kropíš náš kus země a zalíváš ten plevel mimo tunely, kterej roste a roste a svejma kořenama rozrušuje zdi jediný ochrany před kyselinou, zdi, co už teď praskají. Anebo se ti to vymklo z rukou? Stejně tak, jak se ti vymklo z rukou to ráno, kdy jsme stáli s Michalem na prahu našeho bytu, v rukou kufry a pohledem se loučili s naším dosavadním útočištěm, s naším zázemím. Sešli jsme pak po schodech dolů a když otvírali hlavní dveře, rozpršelo se tak hustě, že nebylo vidět na krok. Neboj se, hlavně se mě pořád drž, zakřičel přes to šumění Michal. To jsem ale ještě netušila, že je to osudná věta. Měla jsem se ho držet! Měla jsem ho chytnout za rukáv a nepustit, měla jsem... Sakra! Prostě jsem si ho měla k sobě přivázat, aby mi pak nezmizel, když jsem si stírala z víček vodu a kdy mě tak pálily oči. Už jsem ho mezi tou šedí kapek nenašla, nemohla jsem se ho ani dovolat přes to šíleně hlučný šumění. Vrátila jsem se zpátky k hlavním dveřím a za nima se zhroutila na zem, Bylo rozhodnuto.

Proč ti to říkám? Měl jsi v týhle chvíli výpadek. Dovolils, aby mi Michal odešel, dovolils, aby to byl z nás dvou jen on, kdo bude hledat modrý nebe. Já tu teď jezdím každej den tramvají, stírám ze sebe protivnou mastnotu, která se na mě pokaždý nalepí. A večer pak, jako teď, stojím u okna, koukám se, jak se po skle valí průhledný kuličky vody, cejtím ten smrad... ale cejtím taky ty řetězy, co mi brání skočit z okna, co mi brání udělat to, na co mám jako jediná právo. Protože Michal se už nevrátí. Voda prosakuje do každýho koutku, do každý sebemenší plošky a bude to dlouho trvat, než přestane pršet, než se země vysuší, než vykašle z plic poslední hlen a bude zase volně dejchat.“
Stála jsem jako pokaždé ráno v tramvaji, ztratila kapesník a iluze. Protože Michalův hrníček dnes kvůli plísni prasknul.

Zuzana Hudcová

fotografie © Martin Mařák