Sylva Fischerová: Houpačka v hlubinách chaosu

Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější

         než démoni,

opakují že nás milují

míchají vodový guláš

jsoucí i nejsoucí chvíle.

Říkají že nemám

chodit tam za konec, kde bydlí

nehotový svět, kamenící

                                      každou vteřinou...

Kde cesta je socha cesty,

ze snů a z hořčice a ze slz.

Odkud se sypou

domky z kategorií,

krátký spoj metafory, oči jak kružítka

                   v tunelu do prázdna,

                       slova!

Dítě se houpe na houpačce

uprostřed chaosu.

Chaos je bílý, rumělkově zlatý,

modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,

pokoj po mrtvém.

Dítě se houpe na houpačce a dobře

se dívá. Za chvíli se zvedne

a půjde se

do kuchyně najíst.

V kuchyni je chleba s máslem

         a hořčicí.

Bydlí tam dětství.

To nejsem já. Někdo jiný

chodil do lednice

ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,

spojené jen

                   informací -

a to je detail, král Říše Memorie:

detail působí bolest.

Matko, to my

přicházíme za mrtvými,

kameníme každou vteřinou, jsme

sochy z hořčice, jinak nemůžeme žít.