Tomáš Kafka: Studená válka a já

Nikdy jsem nebyl hrdinou. A ani jsem jím nikdy netoužil být - kromě období Studené války, která, shodou okolností, odehrála se v době mých dětských a teenagerských let. Avšak i tehdy nešlo o nějaké opravdové hrdinství.  A mám-li být upřímný sám k sobě, bylo to víc o ostudě nebýt hrdinou v časech, kdy hrdinů bylo co nejvíc zapotřebí.  Já jsem té potřebě neuměl vyhovět, a tím pádem jsem se cítil ponížený.       

Toto své ponížení nemohu Studené válce nikdy odpustit. Neranilo to jen mé osobní city, ale postavilo to přede mne hořkou pravdu, že tak velký konflikt, jako byla Studená válka, předkládá lidem jen dvě možnosti: buďto jste aktivní a stojíte si za svým, nebo jste pasivní - a tudíž identifikován s tou stranou konfliktu, do které oficiálně patříte. Studená válka tedy ze mne udělala jakésiho latentního komunistu. Nebyl jsem členem strany - ale byl tento detail podstatný v širším kontextu pokračující Studené války? Dovolte mi to formulovat jinak: sice jsem dýchal komunismus (neboť byl všudypřítomný ve vzduchu), ale nikdy jsem ho dobrovolně neinhaloval.  Avšak bál jsem se, že (chraň bůh), jestli komunismus ve Studené válce zvítězí, tento drobný rozdíl bude každému úplně jedno. Velmi rychle jsem si uvědomil, že jediným způsobem jak přežít Studenou Válku jako pasivní člen komunistického bloku, bylo prostě tuto válku nevyhrát.        

Ježto jsem nebyl hrdinou, (a taky jsem nebyl nadšený svou vlastní nedobrovolnou úlohou na nesprávné straně Studené války), nebylo toho na výběr příliš mnoho, co se dalo dělat. Moje role spočívala pouze v tom, že jsem seděl na plotě a doufal, že oponenti budou dostatečně silní a že nás porazí, a polykal jsem to všechno ponížení a urážky, všechny ty pocity, ten koktejl pasivity a převrácených hodnot...        

Není pak divu, že jsem byl opravdu šťasten, když Studená válka spěla ke konci. Nebyl jsem pouze osvobozen v politickém smyslu, ale dokonce jsem najednou cítil, že všechny pocity poníženosti zmizely též. Mohl jsem dýchat svobodně a uvažovat i o tom, co mi nový post-studenoválečný svět v budoucnu může přinést. Měl jsem pocit, že jsem najednou členem správného světa a přemýšlel jsem nad tím, jestli mám v budoucnu čelit svému vlastnímu morálnímu profilu a třeba, možná, stát se o trochu víc hrdinou. Už se nebojím svých vítězství, slibuji!     

Dublin | březen 2011

Přeložil Dominik Jun
foto: Jiří Peňás