Tomáš Kafka: Veršování je mi formou terapie

Jiří Peňás: Tomáši, jak to s tebou vlastně je? Známe se víc než dvacet let, ale nikdy jsem se tě na to takhle nezeptal: považuješ se za básníka?

Tomáš Kafka: Za básníka jsem se chtěl považovat asi tak před dvaceti lety. Tehdy pro mě znamenalo strašně moc nejen psát, ale i publikovat a brát výsledky svého snažení o čtenáře velmi vážně. Dneska mě spíše těší veršovat a pomocí kratších a snad i pointovaných textů komunikovat zejména s přáteli. Nicméně, naučil jsem se snad celkem slušně veršovat v češtině, němčině a angličtině, takže snad se k nějakému básnictví jako řemeslu vlastně mohu přihlásit.

JP:  Mohl bys tady pro účely toho rozhovoru popsat svou básnickou metodu. Jak to na tebe vlastně přijde?

TK:  Já své veršování, zejména nyní v Dublinu, považuji za jistou formu deníku a snad i terapie. Jsem člověk od narození dost upovídaný a rád si utvářím na věci kolem sebe názor. Nebo si je alespoň snažím nějak připamatovat, zaznamenat. Dokud jsem si neosvojil jazyk a reálie tak, abych v nich mohl veršovat, bylo vše dost složité. Nebo spíše zdlouhavé a já se bál, abych své kolegy a přátele nenudil. To se může upovídaným lidem stát hodně rychle. Abych se tomu vyhnul, tak jsem veršoval, třebaže nedokonale, ale veršoval a vyrovnával tím nějaký vnitřní sdělovací přetlak. V tom spočívala ta funkce terapeutická. Později jsem ale svůj styl i porozumění vybrousil a z básniček se stal nástroj, jak se pro mě a mé přátele zmocňovat reality ve které žijeme. A co se týká metody, tak asi nejlépe by bylo připomenout Izáka Babela, o kterém Konstatnij Šklovskij jednou řekl, že dokáže v jedné větě napsat o hvězdách i o kapavce. No a tak já se snažím v jedné básničce napsat o krizi irského bankovního sektoru i, například, neschopnosti skórovat irských fotbalistů. Prostě zaznamenávat svět, ve kterém jsem privilegován žít.   

JP:  Cítíš se vázán nějakou literární tradicí, nebo se považuješ za solitéra?

TK:  Já jsem vždy považoval psaní za způsob jak dávat svým přátelům najevo, že je mám rád. A to se týkalo i mých literárních vzorů. Byl jsem například velmi šťastný, když jsem si mohl vyzkoušet překládat Hanse Magnuse Enzensbergera i mu předložit nějaké své básničky. Stejně tak tomu bylo například i v reálné komunikaci s Josefem Hiršalem či v jakémsi smyšleném dialogu s Ivanem Blatným. Když k tomu připočtu ještě Daniela Charmse, tak to jsou asi mí čtyři hlavní učitelé. Všem bylo společné, že psaní pro ně představovalo naprosto přirozený způsob existence. To se mi vždy líbilo a to jsem si z jejich psaní vzal a hle, pomáhá to. Se svým psaním se cítím šťastnější. Bez ohledu na to, jakou má odezvu.

JP:  Jsi diplomat, že ano. Řekl bych, že diplomacie a literatura jsou příbuzné, neboť používají jazyka svébytným způsobem. Bylo ti tvoje literátství někdy užitečné v diplomacii?

TK:  V diplomacii mi bylo hlavně užitečné, že se jmenuji Kafka. Netušil bys, jak to otevírá dveře i srdce, třebaže za tuto přednost mohu podstatně méně než za své psaní. Ale to víš, když se k tomu připočte, že jsem z Prahy a ještě něco píši, tak je vlastně hotovo.

JP:  Když jsi byl jako mladík zkraje 90. let poslán na diplomatickou misi do Německa, mohlo to být také tím, že jsi jaksi rodově s touhle zemí spojen. Tvůj otec byl významný germanista a překladatel. Mělo to tuhle roli?

TK:  Ano, a zároveň to ve mně na dlouhou, velmi dlouhou dobu upevnilo jakýsi status věčného syna mého otce, kterého si hluboce vážím, ale kterého jsem vlastně nepoznal. A tak jsem se snažil poznat alespoň jeho přátele. Ti v Česku se o mě i o bratra bezvadně starali už během našeho dospívání, ti v Německu mi pomohli otevírat svět v 90. letech, kdy bylo důležité nabrat co nejvíc zvědavosti i inspirace pro léta pozdější konsolidace. Toto přejetí a všestrannou péči „mému" Německu nikdy nezapomenu.

JP:  Ale Irsko? To byla náhoda nebo přece jen také nějaká kauzalita?

TK:  Irsko je teď především moje velké hobby. Ale než se tak stalo, tak to vlastně byla taková kafkárna. K tomu Ti musím říct malou anekdotu. Když se obsazoval post velvyslance v Irsku, tehdejší ministr údajně podotkl, že by bylo dobré poslat do města Joyce diplomata Kafku. Je to náhoda nebo kauzalita?  Ale abych svou práci v Dublinu nějak nedegradoval, chci zdůraznit, že možnost být českým velvyslancem v Irsku považuji za velký dar a velkou čest, které se snažím v rámci svých možností dostát.    

JP:  Přijel jsi před pár lety do Irska tygra a teď jsem svědkem Irska vypelíchané slepice, že ano. Změnilo se tio Irsko před očima, šlo to postřehnout?

TK:  Ano. Irsko necelý měsíc po mém příjezdu zažilo bankovní infarkt, kterému čelilo jen za cenu přijetí velkorysé státní garance na všechny bankovní úložky i pohledávky. Dneska se říká, že irský tygr dojel na svůj přílišný hospodářský optimismus. Ale dneska je téměř každý expertem na Irsko a irskou ekonomiku. Nicméně na to, aby člověk zaznamenal propad irského sebevědomí, nemusí být školený psycholog. Na druhou stranu ale sami Irové tvrdí, že se v těžkých dobách vždycky dokázali najít a že těžké doby většinou kromobyčejně svědčily jejich humoru i kreativitě. 

JP:  Tvým velkým tématem je sport. Nikoli aktivní, ale voyaristický. Mě osobně sport přestal vzrušovat s odchodem puberty. Vidím v tom dokonce analogii s fázemi sexuálního zrání, jak je popsal Sigmund Freud. Mohl bys uvést něco na obhajobu své podivného zájmu.

TK:  Na sportu mě fascinuje to, jak rychle člověk zjistí, jak co dopadlo a jaký má pro něj výsledek osobní význam. Člověk si tak může velmi rychle prožít nejrůznější pocity a duševní stavy, od absolutní euforie až po hlubokou depresi. Přitom všechny tyto stavy jsou tak trochu, jak se říká, s ručením omezeným. Čím jsem starší, tím více jsem za tyto sportovní prožitky vděčný. zejména když jsem se po letech zklamání naučil, že každá hokejová či fotbalová katastrofa trvá maximálně jednu noc. Dnes už se mohu spolehnout, že druhý den po ránu přichází dokonalý reset. To snad stačí, ne?

Jiří Peňás

březen 2011