Anita Desai hovoří s dcerou Kiran Desai

Kiran Desai: Děj románu In Custody  se odehrává ve starém Dílí v době tvého dětství. Mne ale zajímá, co jsi věděla o Německu, kde vyrůstala tvoje matka, a východním Bengálsku tvého otce? Znala jsi své prarodiče?

Anita Desai: Nikoliv. Vždy se mi spojovala známá fakta s představivostí, protože jsem toho o nich věděla málo.

KD: Pamatuji si, jak jsi mi vyprávěla o dědově dětství v Bangladéši. Říkala jsi mi to ty, nebo jsem to četla u Tagoreho? Měl spolu s ostatními opustit vesnici a vydat se dolů po řece…

AD: O té říční krajině ve východním Bengálsku mi vyprávěl otec. Také o tom, jak po většinu roku byla země zaplavená a oni museli všude pádlovat na lodích…

KD: Takový způsob života vedl i tvůj otec?

AD: Ano, když byl chlapec, tak ano. Vyprávěl mi příběhy, které jsou těžko představitelné. Pošťák musel například procházet pralesem, přitom zvonil velkým zvonem, aby vystrašil tygry a křičel: „Ve jménu královny Viktorie, uvolněte cestu poště!“

KD: Musela jsi mi to dřív vyprávět, protože jsem ten obraz použila ve své knize The Inheritance of Loss. Tagoreho deníky ti musely připadat podobné vzpomínkám naší rodiny.

AD: Díky Tagoreho deníkům jsem mohla svět svého otce znovu vytvořit. Pomohl mi víc, než oněch několik málo rodinných historek. Můj otec byl velmi mlčenlivý. Pamatuji si, jak mě vzal v padesátých letech do kina, kde po ránu hráli bengálské filmy. Viděla jsem s ním slavný snímek Pather Panchali. Když jsme vyšli ven, do ostrého oranžového světla města Dílí, byl jeho obličej mokrý od slz. Skoro nemohl mluvit. Došlo mi, že šlo o jeho svět, který musel opustit. Filmy od Satyajita Raye na mě velmi zapůsobily.

* * *

Matka mluvila o svém dětství nepřetržitě. Popisovala každý dům a krám, který míjela po cestě do školy: pekaře, krejčího, samozřejmě tou cestou procházela v mysli pořád dokola. Vánoce a Velikonoce v Berlíně mi připadaly skutečnější, než slavnost Divali u nás doma.

KD: Byl dědeček někdy podnájemníkem v rodině babičky? Takhle se seznámili?

AD: (smích) Pleteš si to s příběhem Vikrama Setha! Můj otec odjel studovat na inženýra do Berlína. Jednoho dne kráčel ulicí, když ho zastavil neznámý Němec. Chtěl otce portrétovat. Ten umělec se jmenoval Georg Kolbe a byl to sochař, který se velmi zajímal o asijské obličeje. Otec mu tedy seděl modelem. Kolbe vytvořil bustu a torso. Němec znal mojí matku a její rodinu a byl to právě on, kdo je seznámil. Ve skutečnosti jim šel na svatbě za svědka. Ze slavnosti se dochovaly fotografie a další fotky ukazují otce ve společnosti indických studentů během Tagorovy návštěvy Berlína. Všechny ostatní krabice s fotkami skončily v odpadcích poté, co jsme z Dílí odešli.

KD: My jsme přece také ztratily všechny naše fotky. Pamatuješ, bylo to v Kalimpongu, když déšť protrhl střechu… A pak jsme ztrácely další a další s každou změnou adresy.

AD: Když cestuješ, tak zákonitě ztrácíš fotky. Děravá střecha v Himalájích, třiadvacet stěhování – to všechno způsobilo, že mi z krabic plných fotek zbylo méně než tucet kousků. Německá firma zaměstnala tvého otce a my se znovu stěhovali. Dostal za úkol vybudovat jejich pobočku v Indii. Žili jsme nejdřív v ulici Underhill a pak Alipur. Byly to takové ty staré bungalovy se zahrádkou a nízkými zdmi.

KD: Byly podobné bungalovům z knihy Clear Light of Day?

AD: Přesně takové.

KD: Žil tam poblíž i Haider Alí? (Haider Alí je elegantní postava s knihovnou v románu Clear Light of Day)

AD: Ne. Inspirací pro něj byla urdská poezie a literatura, na které jsme vyrůstali. Otec měl hodně muslimských přátel a s některými studoval v zahraničí. Někdy měli evropské manželky. Všechno to ale netrvalo dlouho, protože německá firma nemohla v Indii třicátých let vydržet dlouho. V Evropě pak začala válka. Pro moji matku to byla těžká doba, skoro nikdo z její rodiny nepřežil. Většina německých přátel rodičů skončila v internačním táboře poblíž Dehradúnu. Kdo neměl indické občanství, šel automaticky do tábora. Z matky se stala Indka, a proto jí nesebrali.

A když se z Dhaky stalo hlavní město Východního Pákistánu, zmizel i otcův rodový dům. Nikdy se tam nevrátil. Z obou rodin zůstalo velmi málo – rodiny byly rozptýlené. Coby dítěti mi neustále připomínali všechnu tu zmizelou historii a krajinu. Ne, že by to zastínilo můj vlastní život, děti to neberou tak tragicky.

KD: Prarodiče jsi ztratila před tím, než jsi je stihla poznat, stejně tak krajinu tvých rodičů.

AD: Ano, krajinu i jazyky. V našem případě přežila jen němčina. Otec tam žil deset let a mluvil německy plynule. Říkanky nás taky učili v němčině, vůbec se nesnažil, aby mezi námi uchoval živou bengálštinu.

KD: V dospělosti jsi němčinu studovala?

AD: Ano, vedle ní jsem ale poztrácela tolik dalších jazyků. Zapomněla jsem řeč, kterou jsem mluvila jako dítě. Moje němčina nebyla dost dobrá, abych v ní mohla psát a téma mých knížek se také nemohlo do němčiny vejít. Nešlo je sladit. Baumgartnerova Bombaj byla knihou, do které jsem německy hovořící lidi zanesla. Napsala jsem jí anglicky tak, jak by i oni mluvili anglicky. Obnovila jsem některé kousky němčiny z matčiny minulosti. Tak jsem se snažila jazyk oživit.

KD: V tvých knihách se objevuje hodně jazyků. Cituješ Iqbala a Byrona v Jasném světle dne. V pasti je zase o hindštině a urdštině. Ve všech tvých románech cituješ hodně románů, mícháš je s geografií.

AD: Ano, vždycky se snažím, seč můžu! Urdštinu jsme slýchávali v Dílí a v té době zněla krásně. Pak zde byly knihy, které jsme si sami kupovali. Můj otec četl Byrona a někdy se rozčílil a začal recitovat kousky básní, které se učil ještě na škole. Byrona, Swinburna, Browninga, přednášel je pořád dokola. Nepochopitelně domů nikdy nepřinesl bengálskou hudbu, což byla obrovská škoda. Možná proto, že pocházel z politické rodiny, měl slabost pro komunismus, miloval ruskou muziku. Pamatuji si, jak nám na gramofonu pouštěl pořád dokola Píseň lodníků z Volhy. Bylo to tak depresivní a ponuré. Babička s sebou přivezla klavír. Měla s sebou také celé kolekce desek Beethovena, Brahmse a Schuberta. Zároveň přivezla svou německou knihovnu plnou starých, krásně vytištěných knih v kůži, které byly napsané ještě starým německým písmem. Když otec zemřel a ona opustila Dílí, darovala své knihy ústavu germanistiky na místní univerzitě.

KD: Když můj vlastní otec před několika lety zemřel, darovali jsme rodinnou knihovnu Gargi College v Dílí.

AD: Teď když se mě na to ptáš – a také ostatní si toho všimli – proč vlastně pořád píšu o minulosti? Možná nedokážu pojmout současnost přímo, protože nosím v sobě tuto minulost.

KD: Myslíš, že právě proto ses stala spisovatelkou?

AD: Kdybych neopustila Indii, všechno by dávalo smysl a pokračovalo přirozenou cestou. Možná bych nepociťovala nutnost skládat všechny ty drobnosti dohromady. Většinu věcí jsem napsala právě v Indii, ale samozřejmě to byla jiná Indie. Země se po rozdělení zásadně proměnila. Indie mého dětství byla nenávratně pryč. Začala jsem psát ještě ve škole. Poprvé jsem publikovala na univerzitě. Přispívala jsem do časopisů v Dílí. Například do Thought, Writers´ Workshop a Envoy. Poslední jmenovaných sice vycházel v Londýně, ale týkal se indických záležitostí. Psala jsem literární kritiky, medailony, povídky a skrze angličtinu jsem se nějakým způsobem přibližovala k Západu. Už jako devítiletá jsem si dopisovala s lidmi z celého světa.

KD: Pamatuju si knížky od Laury Ingalls Wilderové, které mě jako malou také bavily. Co jsi četla později? Co přežilo? Kteří spisovatelé ti byli nablízku? Pamatuji si, že jsi dřív milovala Virginii Woolfovou.

AD: Měla na mé psaní obrovský vliv. Její knížky jsem četla pořád dokola, znovu a znovu. Dlouho jsem měla ve zvyku přečíst si po ránu stránku nebo dvě, ještě před tím než jsem začala psát své vlastní věci. Používala jsem jí jako takovou ladičku. Chtěla jsem zachytit přesnou notu, na kterou by zahrála. Pak jsem z toho začala mít strach, nechtěla jsem její práci napodobovat, její hlas a její tón. Drželo mne to zpátky, nedokázala jsem objevit svůj vlastní. Přestala jsem s tím, pořád ale před začátkem práce čtu poezii Rilkeho, Cavafyho, Mandelstama, Brodskyho…

KD: Exilové básníky?

AD: Ano, všechny. Básníci jdou přímo k věci. Neloudají se. Umějí udeřit na hlavičku s fantastickou naléhavostí, až to člověka ohromí. Nevím, zda bych znovu zvládla objemného Tolstoje a Dostojevského, nebo Prousta, ráda bych si je ale přečetla znovu a ten krásný zážitek si tak zopakovala.

KD: Jaké to bylo číst předmluvy k novým edicím tvých vlastních knih, které nedávno vyšly v Indii? (Jsou to pěkná modrobílá vydání, jejichž úvody napsali Salman Rushdie, Suketu Mehta, Abraham Verghese, Rana Dasgupta, Kamila Shamsie, Daneeyal Muniuddín...)

AD: Byla jsem velmi vděčná. Vzali to tak vážně. Je úžasné vidět, že celá generace čtenářů vyrostla na indické literatuře psané anglicky. Když já byla student, nebylo co číst. Nečetli jsme žádné indické spisovatele.

KD: Lidé vždy říkají, že jsi tichou spisovatelkou. Já v tvých knihách ale vidím obrovské násilí, nezměrnou frustraci, neštěstí, někdy tiché a přitom tolik „hlasité“ neštěstí.

AD: Možná protože to byl takový boj. Přišlo mi, jako bych šla proti proudu. Psala jsem skoro potají a tak trošku podvratně.

KD: Píšeš často o exilu, ve tvých knihách jsou lidé stojící na okraji. Popisuješ i cestovatele, překladatele a přece vím, že máš děsivé cestovní horečky. Bylo nevyhnutelné opouštět Himaláje a pak i Indii? Žije člověk životy, o kterých jiný píše, stejně tak jako jiný píše o životech, které zná?

AD: To nikdy nebylo mým cílem. Šlo to po krocích, nejdřív jeden, pak druhý a myslela jsem si, že své kroky budu sledovat, namísto toho mě to ale táhlo dál. Psaní je často velmi prorocké. Když píšeš, jsi v kontaktu s jinou mocí, nikoliv tou každodenní. Ponoříš se hluboko do sebe a předem netušíš, jaké pocity najdeš.

KD: Necítila jsi někdy, že je cena za život spisovatele příliš vysoká? Vyrostla jsi v domácnosti se čtyřmi děti, také my jsme byly čtyři – proč v nás přetrvává pocit izolace?

AD: To by mě také zajímalo. Proč to tak je? Protože jsme spisovatelé? Jsem si jistá, že také žárlíš, když vidíš svoje přátele a sourozence, kteří někam patří, žijí své životy tak, jak to my neznáme. Velký vliv na lidské myšlenky má vždy okolí, nikoliv majetek. Vždycky jsme pociťovali jistou samotu, protože moje rodina se od ostatních tolik odlišovala.

KD: Cestovala jsi po tolika zemích. Změnilo to způsob, jakým přemýšlíš a píšeš?

AD: Byla to strašidelná zkušenost a myslím, že i ty znáš strach, protože jsi ho zažívala často. Tvé téma ale leží někde jinde. Když jsme poprvé přišli do Ameriky a já tu začala učit, měla jsem děsný pocit, že už nikdy nezačnu znovu psát. Indie, minulost i rodina byly najednou moc daleko. Nic tady kolem mi nepatřilo. Pak jsem napsala Fasting Feasting, což mě hodilo zpátky do minulosti. Jediný způsob, jak můžu psát, spočívá v obnovování minulosti.

KD: Pracuješ na věcech, se kterými se já trápím. Přeskakuješ mezi historickými tématy, různými pohledy na věc, různými geografiemi.

AD: Je to stejně jako puzzle, musíš poskládat malé kousky dohromady. V případě Fasting Feasting  jsem skládala dvě takové puzzle a pokoušela se z nich udělat jedno. Zdědila jsem roztříštěný svět. Ty jsi měla do čtrnácti celistvý život, až do chvíle, než když jsme odjeli z Indie do Anglie a pak do Spojených států. Pak jsi musela zapadnout po svém, což se ti povedlo pomocí knížky Inheritance.

KD: Když tvoříš příběh, zabýváš se nejdřív formou?

AD: V Baumgartnerově Bombaji se vše odehrává během jediného dne. Chtěla jsem, aby to byl poslední Baumgartnerův den v životě. Věděla jsem, že zemře. Netušila jsem ale jak a tak jsem jeho smrt musela nacpat dovnitř. Byl to příběh, který musel skončit pěkně. Jeho ale mohl zabít nějaký chuďas na ulici, nebo zloděj. Nakonec se ale zdálo, že nejlepší bude, když zemře tak jak zemřel. 

KD: Závidíš indickým spisovatelům, kteří pracují v jediném, trvalém prostředí?

AD: Myslíš indické spisovatele, kteří zdědili jediný svět? Ano, člověk jim ho závidí, ten jeden svět a jediné století. Jako Tagore, nebo Narayan. No, moje první knihy patřily k jednomu světu. Pak se svět rozšířil, stal se víc roztříštěným a rozptýleným.

KD: Lituješ toho?

AD: Ani v nejmenším. Dřív jsem byla považovaná za tu, která píše o ženách a jejich životech. Dost mě za to kritizovali.

KD: Proč? Vždyť toho v tvých knihách bylo mnohem víc. Třeba ten obrovský svět uvnitř tichého bungalovu v Jasném světle dne…

AD: Hlavní události se vždycky v mých románech udávaly mimo hlavní pódium. Proto kritici vždy o mě říkali, že píšu o velmi uzavřeném a limitovaném světě. Možná právě tento vztek mi pomohl, abych svět otevřela. Během psaní románů V pasti a Baumgartnerova Bombaj mě přepadl pocit, že otvírám dveře a vycházím na ulici, procházím se, všechno si prohlížím, zakusuji nová místa, jiné životy. Kdybych prožívala celý svůj život ve starém Dílí, pociťovala bych tolik frustrace a vzteku. Štvalo by mě, že je můj život omezený jen na mou vlastní zkušenost. Nechtěla bych to jinak. Bylo to krásné? To je úplně jiná otázka. Bylo to obojí: krásné a obtížné.

KD: Každé prostředí tě muselo obohatit o něco úplně jiného. Anglie musela působit jako výlet do literárního prostředí tvého dětství, nebo ne?

AD: V angličtině jsem o anglickém světě nenapsala nikdy ani řádku. Všechno co jsem o něm ale četla, se odrazilo v mém vlastním psaní. Mexiko bylo o něčem jiném. Byla to zvláštní, úplně nová zkušenost. V Indii jsem o Mexiku nevěděla vůbec nic a tak jsem se tam vydala s chutí všechno poznat. Přišlo mi to tam hluboce povědomé, zejména podobnost mezi Indy a Mexičany.

KD: Psala jsi o cizincích, kteří přicházeli do Indie a něco hledali. Ani nevěděli co. Byla jsi jako oni, když jsi odjížděla do Mexika?

AD: Ano, pomatuješ si knihovnu ve městě San Miguel? Kolik já jen tam přečetla knih a napsala si poznámek. Svým způsobem jsem na tom byla stejně jako Evropané, kteří mají malou potuchu o tom, co v Indii najdou. Používají velmi ohrané termíny jako indická moudrost, starobylá Indie a pak je opravdová Indie zraní. Je zvláštní uvědomit si, co pro ně Indie znamenala. V důsledku vůbec nešlo o imperiální dobrodružství, přišli hledat úplně jiné poklady. Ani nevěděli, co hledají. Na konci to byla zkušenost. Bylo náročné najít pro mou mexickou knihu jasnou formu. Nechtěla jsem se stavět do pozice cestovatele. Takhle psali už dřív jiní a navíc naprosto nádherně.

KD: Tvoje novely mi připadají jiné, jakoby pohádkové. Hladový slon zničí celou rodinu statkářů. Příběh sahá nejen do přítomnosti, ale i do daleké minulosti. Velmi zpříma vypovídá o hlubších, trvalejších lidských situacích.

AD: Byly to sebrané příběhy, nemusela jsem je tvořit. S Borgesem je každý příběh úplný sám v sobě, uvnitř. V případě povídky jde podle mého názoru vždycky o existující příběh, chvíli, nebo epizodu. Novela se tomu podobá. Nemůžete se v ní moc rozepsat, odklánět se. Ten žánr je celistvý a soustředěný, přestože má často otevřený konec. Detaily o místech a době jsou zmiňované jen letmo, takže nejen já, ale i čtenář musí zapojit imaginaci, aby do příběhu proniknul.

KD: Shledáváš ve své práci nějaké vzorce?

AD: O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Možná ta věta od Emily Dickinsonové všechno pěkně shrnuje: „Paměť je zvláštní zvon – slavnostní i umíráček.“ Právě to mi zní všechny ty roky v hlavě. Proto se cítím ve dnešní Indii tolik cizí. Ta země se oddělila od své minulosti.

KD: Úmyslně?

AD: Rve sama sebe na kusy, protože se chce zbavit, dokonce zničit svou vlastní minulost.

KD: Není to nebezpečné?

AD: Je to nebezpečné. Také to stojí hodně nervů a ambicí. Panuje strach ze ztráty úplně všeho, z toho, že budeme muset vše opustit. Možná právě to jsi pociťovala při psaní Dědictví.

KD: Ano. Ta krása krajiny. Jaký to je pocit přespat v domě, který už neexistuje, ty zvuky, to elektrické světlo, které si pamatuji, když jsem byla malá…

AD: Právě proto vracíš své postavy zpět do oněch dob. Ten kuchařův syn se tam snaží vrátit a leze prakticky po kolenou…

KD: Člověk o tu krásu nechce přijít…

AD: Ztratila bys všechno. Možná najdeš poklady, ale nejde se pořád dívat přes rameno zpět… možná to ani nejsou poklady, dřív to byly živoucí věci, existovaly, jak bychom je mohly nechat zemřít?

převzato z deníku The Guardian
z angličtiny přeložil Tomáš Rákos