Duo Duo - z autorského čtení

Na hoře bláznovství

Jdu vstříc dešti, kapky deště
a nebe, podobné ohromné skále, z něhož kape déšť,

nějaký člověk vede kozu,
dřepí na skále, taková osamělost,

v nitru, v době, kdy příroda člověka uklidňuje,
ta jedinečná bezútěšnost

považovaná za důl skrytý v slabém hromobití,
veliké trhliny časně zrána,

také – jak se zdá – dorazili lidé,
přesná váha uprostřed mlčenlivých stínů,

to staré městečko, jež pohřbilo staré lodě a stará zrcadla,
pohřbilo i tvůj domov,

tím lépe, staré hroby takto vzdorují krajině na svahu,
tím lépe, nenávist a její hlad jsou ještě velmi mladé…

2007

V Baishamenu

Kulečníkový stůl naproti rozbité soše, liduprázdno ‑
ohromná rybářská síť pověšená na rozbité zdi, liduprázdno ‑
bicykl zamčený u kamenného sloupu, liduprázdno ‑
už tři andělé na sloupu byli zastřeleni, liduprázdno ‑
rychle sem proniká asfaltové moře, liduprázdno ‑
na písečné pláži ještě jeden kůň, ale jinak liduprázdno ‑
když se tam odvážně postavíš, přibudou další, liduprázdno ‑
liduprázdno, liduprázdno bude žalář považovat za domov…

2005

Jdu do Borghesova knihkupectví

Žiji cestu reinkarnace, tvá adresa
je město, jímž se přelévají ohromné vlny,
jen odmítá, co už je mrtvé,
stejně jako tyhle restaurace, čajovny, vybírá
jiné davy, jiná úmrtí, jiné…

Mýty, nikdy neomládnou,
čas, i když přetéká ze zdánlivě známé mísy,
poučuje kolemjdoucí,
aby nehleděli na splašky, všímá si zármutku: 
všechny vchody, žádný není ten pravý,
kromě nesprávných vchodů, nejsou žádné jiné vchody.

Ulice tím páchne, a tak se postupně rozšiřuje…

2008

Slovo myšlení

Tohle myšlení, to přetéká,
ten smysl, tohle posedlé ložisko,
tahle síla vycházející z uhelné sloje
proniká do samého středu vrstev
z místa setkání člověkem již izolovaného,
jen potřese levou rukou, zbyde jen jáma,
myslím na tuhle smrt, nevím, jak zemřít,

v písku, je pohřbena rovná páteř
staveniště, hřbitov, vše je na jejich ramenou
pod přístřeškem pro dělníky, smrt je příliš patrná,
pohřbení vydali sílu,
v minulosti jámy, vhazovali víru času.

Střed ‑ je předchůdcem smrti.
Událost, bouřlivá uprostřed ticha, 
na místě stavby, v nově zbudované divočině,
nahoře je halda historie, nahoře nejsou lidé.

V jejím bezpečí
ji naše úmysly
pozorně nesledují, během pozorného sledování
se budeme moci část po části vrátit zpět.

Tohle tedy je společná přísaha plevelů z periferie.

2007

Zelená tráva ‑ zdroj

Poslouchej bolest cinkající v našem hlase,
zanechává po sobě něco, co tvarem připomíná horské údolí.

Co v životě
pohřbívá zlaté ucho schopné pozorně naslouchat?

Co vychází
povědět krutému světu o propasti ronící slzy?

Co je člověk, proč je člověkem?
Zapletl se s bludnou zemí…

2007

V něm

Pohřbi svá slova a kromě toho
k nim navíc přihoď i svou smrt,
tak maličkou, že už není semenem.

Život v misce
není klidný, ale nezná vlny.

Bezmezné lidské naděje
se podobají dokonale vyrovnaným hrobům.
Lze mezi nimi projít stejně jako celou zemí…

2010

Vyznání

Mám rád, mám rád svůj stín
jsem jako papoušek, rád jím
co on rád jídá, má láska ti dá, co sám nemám
rád se ptám: pořád ještě mě máš ráda?
mám rád tvé uši, rády slyší: rád riskuju

Jsem rád, když nás pokoje plné touhy zvou, abychom v nich ulehli a stali se jejich příkrovem
rád ležím na boku, aby stopa byla rovná,
aby po sobě jedno dychtivé tělo zanechalo spoustu malých útočišť
chci, aby mateřské znaménko nejbližší tvým rtům
vědělo, že právě tohle je mé vyznání

Jsem rád, že myšlenky, jimiž oplývají mé sny, jsou myšlenkami ženicha překypujícího 
                                             vášnivou touhou
mám rád syrové maso, je to skutečné peklo
ale přesto stále ještě rád v tvém objetí pokradmu rozeznívám své housle
rád časně zháším světlo, čekám
až tvé tělo znovu ozáří pokoj

Mám rád čas, kdy chodím spát, na polštáři je plno plodů slivoní
když se probouzím, plody se vracejí zpátky na větve
mám rád, když ohromné vlny celou noc zalévají přední palubu
rád křičím: dokážeš se vrátit
a tak rád trýzním přístav, trýzním slova

U stolu sebe sama ovládám
rád nořím ruce do moře
rád naráz rozevírám svých pět prstů
křečovitě svírám okraj obilného lánu
jsem rád, že mých pět prstů je tvých pět milenců

Rád vzpomínám, je to můj způsob života, je to málo
avšak žena, která se rozhodla vyjít mi v ústrety
ztratila mnohem víc, když pomyslím, tehdy před třiceti lety
v soumračném přísvitu, na ulici, dívka, ač s pouzdrem na citeru čchin na zádech
se na mě přesto bezdůvodně smála

A tak jsem o to raději, že jsme stále párem torpéd
očekávajícím, kdo nás znovu vystřelí
rád se s tebou slévám v mořských hlubinách, ty
jsi moje, jen moje, a já
stále ještě rád vyslovuji, rád vyzpěvuji, tohle své vyznání ―

2001

Sním

Ve snu jsem spatřil svého otce, obláček píšící levou rukou
byl silný jako lékárenské sklo
na sobě modrou pláštěnku
v té ulici vinoucí se z jehly na staré gramodesce
minul prádelnu, krám s rakvemi
od ulice, po níž jsem kráčel vstříc dospělosti, to nebylo daleko
jeho modrá kostra stále přivolávala tramvaj

Na všech křižovatkách, které jsem spatřil ve snu, byl vždy jeden otec
vržený doprostřed davu otců, vlnící se pohled na záda
v každé ulici vzdorovali, na každém rohu
všichni svědčili: uprostřed ulice pak
byl vytažený jazyk nějakého otce
tak jako duše vytažená z bicyklu…

Můj otec od chvíle, kdy zemřel, se tam dostal přímo nejvyšší rychlostí
doufám, že někdo ten sen ukončí
doufám, že mě někdo probudí
ale sním dál
jako bych byl ve snu stvořeném mrtvými
snil o jejich lidském životě

Kousek po kousku proniká lopata do široce otevřené hrudi opravdových mužů
z jejich těl, sen, který prostupuje hlínou, má nové hranice
moucha, která už lidi nežere
odlétla odtud před drahnou chvílí
jakmile zahlédla ohromné množství čerstvé polévky v krámku s rybami
dokáží společně hlasitě naříkat a plakat…

Přijal jsem ten sen
ve snu jsem došel až tam, kam jsem ve snu měl
ve snu jsem došel k rozkazu danému snem

Jako bych byl tím snem unesen ―

2001

Vermeerovo světlo

Podle božího příkazu, váha
váží prach v paprsku světla
a zároveň je myšlenka uprostřed prachu příliš těžká

Pravé perly maličké jako zrnko, skrze
dotyk dívky se zlatavými zorničkami
přinášejí ještě slabší jas

A proto se bráním počtům, učit počítat
naučit se zpívat ― je příliš pozdě, trvá příliš dlouho
než dosáhneme Vermeerova světla

Řečeno prostě, právě proto je nejkrásnější

2004