Martin Vopěnka: Antarktida na prahu konce

Desítky minut a možná mnohem déle jen tak jsem. Promýšlím pohádku o malém tučňákovi, který na podobné skále stával od narození den co den. Ale na rozdíl od svých druhů netoužil jen po mamince, tatínkovi a troše jídla, ale také po nesmrtelnosti - životě věčném. A tak se nakonec proměnil v kousíček téhle skály, což se někomu může zdát smutné, jenomže tam, kde čas neznamená víc než cestu vln od moře k břehům, tam i zkamenět znamená žít. Snažím se napojit na své blízké a na dálku jim sděluji, že jsem nalezl místo, kde snad i za tisíc let bude krajina stejná, nezničená.

Z téhle pustiny, můj milý Jonathane, kde jsem teď se sebou sám, ti přeji, aby tě nepotkalo žádné neštěstí. Buď citlivým vnímavým člověkem, soucitným k potřebám druhých. Předpokládej u každého něco dobrého, ale zároveň počítej i se zlým, abys nebyl zklamaný nebo překvapený. Nečiň předčasné a příkré soudy. Miluj všechny živé tvory a rostliny a vnímej je jako hodnoty sobě rovné, nikoliv podřízené. Nalezni duši zvířat, rostlin, ale i neživých částí přírody: skal, větru, ohně, oblaků, potoků, řek a moří. Čas od času mívají duši i výtvory lidské. Nalezneš ji v opravdovém umění - v některých obrazech, stavbách, v hudbě, či knihách, stejně jako v některých oblastech vědy.

A nikdy nezapomeň, že největším nepřítelem na cestě životem si můžeš být ty sám - jestliže totiž nerozpoznáš, kdo opravdu jsi a pro co jsi přišel na tento svět.

Narodil ses, můj milý, pozdě - ještě později než já - na sklonku věků - na prahu posledního tisíciletí, neboť vše nasvědčuje tomu, že pokud lidstvo přetrvá, bude to za cenu rozvázání svazku s přírodou, za cenu uvěznění v technice, již jsme stvořili, v níž však duše není. Přesto věřím, že můžeš prožít smysluplný život naplněný posláním, které si jako svou nejlepší možnost přináší každý z nás.

Vždycky jsem se bál konečnosti a bojím se, velmi se bojím smrti. Před časem jsem však nabyl dojmu, že až tu my lidé jednou nebudeme, zavládne tady úžasný klid - vpravdě klid boží. A tady, v Antarktidě, jsem se přiblížil poznání, že podobného klidu může dosáhnout každý z nás. Že je cosi neuchopitelného nad námi, co nás přesahuje a čemu nesaháme ani po kotníky. Odkud jsme přišli, tam máme naději se vrátit. Dosáhnout toho, čemu se nedokonale, v našem nedokonalém způsobu uvažování, říká život věčný.

Vracím se, až když cítím první chlad. Dole u moře sbírám salátové řasy do polévky a vyhlížím několik velkých mušlí v odlivové tůni. Moc jich tu ale není - jen spousta prázdných skořápek - pozůstatek ptačích hodů.

Při vaření je potom v boudě snad čtyřicet stupňů. Jen tam nakukuji, a jinak zůstávám venku. Jaké požehnání: mít všechno suché. Vařím čínskou polévku s řasami. Potom ještě zbytek rizota a dojídám se kouskem čokolády. Slunce slábne a pomalu se sklání k obzoru, za nějž však zapadne až někdy kolem zdejší půlnoci. Znovu, dnes naposledy, jdu nahoru na kopec, rozhlédnout se po kraji. Sotva bych mohl být spokojenější. Najedl jsem se, usušil jsem všechno oblečení, prošel celou oázu a ještě připravil dřevo na několik dní.

V horizontálních paprscích slunce je hladina moře kol dokola stříbrná.

30.1.2000

Nikdy zcela nepochopím onu neuvěřitelnou skutečnost, že to okno, jímž vnímám, jsem já. Stvrzuji celý svět v jediném slově: Já. A co historie? A co po mně? A proč miliardy dalších oken - miliardy světů? A jestli Bůh není, a to všechno, co vyvrcholilo ve mně, upadne do nicoty... jak podivný žert, ještě mnohem nepochopitelnější než Bůh.

Neděle. A pořád ještě pěkně. Ani jasno, ani zataženo. Jen že se zvedl vítr. Těším se, jak si zase všechno pěkně rozvrhnu, a ze všeho nejdřív (protože je už půl desáté) spěchám nahoru na ledovcovou morénu - rozhlédnout se v ranním polosvitu. Jak stoupám vzhůru, ukazuje se, že je nebývalá viditelnost. Plovoucí ledové hory v dálce vystoupily z oparu a daleko dalekánsko se objevily další. Znovu se s tou nedozírností vnitřně utkávám. Potom očima zkoumám pobřeží domovské oázy - jestli P. náhodou nenapadlo vydat se pro mne. A tu opravdu vidím čárku lodi mnohem níž na břehu, než ji P. původně nechal, a ta čárka se při delším pozorování pohybuje. P. vyplouvá. Počítá asi, že po dvou jasných plavebních dnech se počasí na dlouho zkazí, přičemž se musím ve středu přesunout k letadlu. Rozumím mu. Ale je mi líto, že tu nebudu sám alespoň ještě dnes. Zároveň, samozřejmě, pociťuji i trochu úlevy.

Ještě zbývá dost času, než se loď odrazí od břehu, než P. nastartuje motor a než dopluje těch několik kilometrů. Stojím v sílícím větru, který přichází ze strany ledovce, a potom scházím kamennou strží dolů na plochou pláž a čekám. Všechna ledová tříšť zmizela stejně rychle, jako se objevila; moře ji rozemlelo.

Asi po půl hodině se P. objevuje na dohled. Určitě za mne cítil odpovědnost, a tak je rád, že mne vidí. Od Atlantiku prý začalo už v noci silně foukat a vítr se stupňuje. Musíme rychle sbalit nebo nás odsud vítr nepustí.

Některé věci a zásoby zůstávají, ale kamínka i roury, stejně jako naplaveniny a veškerý odpad, odvážíme. Mohlo to být o dva dny delší, ale i takhle to stálo za to, a tohle místo ve mně zůstane na celý život a bude spojeno s přetrvávajícím prožitkem štěstí.

Když přicházíme k lodi, čelíme již opravdové vichřici, která se žene přesně proti pobřeží. Není vůbec jisté, že se nám podaří odrazit. Motor lze spustit až dál od břehu a P. v té chvíli nemůže pádlovat. Sám loď dlouho neudržím.

Vyplouváme přídí napřed (obyčejně to děláme opačně). Beru pádlo pevně do ruky a P. odráží, ale při prvním pokusu se špice hned přetáčí a končí v pobřežním písku. Podruhé se to daří lépe. Dřu jako kůň: zabírám dlouze a ze všech svých sil, a přece se loď pohybuje jen o centimetry. Alespoň už nehrozí přetočení. Záběr po záběru se posouváme. Neotáčím se, nekoukám nalevo napravo, jen zabírám. Trvá to minutu, dvě, další minuty. Námaha k pozvracení. Konečně se dostáváme do hlubších vod, snad osmdesát metrů od břehu. P. se začíná věnovat motoru - má na to jen chvíli - než nás vítr strhne zpět.

Motor naskakuje napodruhé a popojíždíme několik desítek metrů než zhasne, takže máme nejspíš vyhráno. Napotřetí už motor drží. Přesto tenhle slabý vynechávající motor zvyšuje riziko plaveb, zejména ve větru a když jede P. sám.

Bez obtíží překonáváme nejtěžší místa a vplouváme do průlivu Fildes. Tady vichřice sílí a také vlny od Atlantiku jsou větší. Přesto celkem klidně proplouváme až k mysu Rip. Za Ripem se otevírá ohromná zátoka Maxwell (skoro jako širý oceán). Nyní schytáváme opravdové vlnobití. Asi metrové vlny jdou ostře a blízko za sebou, příď na nich poskakuje a já s ní. Než bychom se dostali ke stanici, museli bychom se k vlnám točit bokem, navíc obloukem daleko od břehu. Naštěstí se P-ovi podařila obrátka mezi dvěma vlnama - náročný nebezpečný manévr. Blížíme se zpět ke břehu v závětří mysu. Není tu vhodné místo k přistání. Vyskakuji proto do vody raději dřív, podklouzávám však a z půlky se namáčím. Neseme loď po kamenech na vysoký břeh. Když už mi z té váhy tuhnou ruce, počítám do třiceti a do padesáti. Za nic na světě nepouštím.

Později sedím na stanici a nejradši bych všechno zrychlil. Zatímco jednou částí sebe ještě prodlévám mezi skálami, mořem a ledem Pohádkové oázy, druhou částí už směřuji domů. Vždyť čím jiným poměřit cestu než návratem?

31.1.2000

Ráno je všude kolem bílo. V blízkosti stanice se potuluje pět lachtanů. Fouká a je nevlídno a P. se rozhodl vyzkoušet jakýsi nový systém ohřevu: že by se energie z naftových kamen kumulovala do nádrže s vodou. Namítám, že v tom případě, místo aby tu bylo alespoň chvíli kolem dvaceti, bude tu několik dní třináct stupňů. P. navíc vyzkoušel nějakou ne zcela čistou naftu a ta zasvinila jemný mechanismus přívodů. Tak teď nemůžeme topit, P. přerovnává a čistí a já nervosně poposedávám v nepříjemném chladu. Celý zdejší zaběhlý řád je narušen - zbytečně, myslím si.

Tak alespoň přemýšlím o našem lidském konání na této Zemi a napadá mne, že naše planeta je nemocná a tou nemocí jsme my. Jako mikroby v napadeném organismu se rozlézáme a ničíme, žereme a požíráme, a jestliže v ohrožení přece jen měníme chování, nečiníme tak v zájmu přežití hostitelské planety, nýbrž v krátkodobém zájmu nás samých.

A kdyby přece jen došlo k tomu, že by se lidstvo vydalo jiným směrem a zabránilo pomocí nových technologií nejhoršímu, jak by potom muselo smýšlet o naší době, již my sami nazýváme moderní? Asi by se jevila podobně, jako se nám jeví středověk s jeho zápachem, morem a špínou. Nepochopitelní a nešťastní bychom se jevili i my sami, původci toho všeho. Lidé budoucnosti by nad námi kroutili hlavami a nechápali, proč jsme se vydrželi dívat na uschlé či vypálené lesy, na tající ledy a olejové skvrny. Proč jsme dobrovolně (spolu s našimi dětmi) vdechovali obláčky zhoubných plynů?

Na druhé straně si uvědomuji, když smýšlím nedobře o lidstvu jako celku, že kolik lidí, tolik pochopitelných lidských příběhů - lásek, tužeb, slabostí a bolů.