Yasmina Khadra: Mou posedlostí byla vždy literatura
18. května 2013 14:00
Prostor praskající ve švech, přetékající davem návštěvníků. Jsou to obdivovatelé mezinárodní celebrity, spisovatele Yasmina Khadra, který s nimi stráví následující čtyři a půl hodiny přátelskými hovory, podepisováním knih či pózováním na pamětní fotografie. V přeplněném sále knihovny panuje příjemná atmosféra plná rozprav a milých gest. Navzdory svému strohému vystupování se náš romanopisec stal populárním, zaujal spoustu čtenářů a i zde v Alžírsku mu jsou projevovány četné sympatie. Jeho knihy jsou přeloženy do 33 jazyků, a vydány v 41 zemích.
Khadra se narodil v jihoalžírském Kenadsa v roce 1955. Jeho otec byl důstojníkem ALN (Armáda národního osvobození, pozn. překl.), matka pocházela z kočovného kmene. Po téměř třicet šest let sloužil jako důstojník u alžírské armády a jako jeden z hlavních velitelů se během ‚černé dekády‘ (alžírská občanská válka v letech 1991-2002, pozn. překl.), účastnil bojů proti teroristickým milicím. Dříve, než se rozhodl odejít do důchodu, stačil dosáhnout velitelské hodnosti. V roce 2000 odešel do Mexika a o rok později do francouzského Aix-en-Provence. Tam se blýskl vydáním svého autobiografického románu ‚l‘Écrivain‘ (spisovatel). Jeho vojenskému duchu bylo vždy blízké téma (ne)tolerance a lidské předpojatosti a je zřejmé, že množstvím svých úspěšných románů volá po otevřenějším dialogu mezi Východem a Západem. Máme před sebou muže pevného pohledu, rytíře Čestné legie a důstojníka Řádu umění a literatury, který dovedl spojit ducha disciplíny s jiným smyslem života, totiž s literaturou. Dnes nám poskytl rozhovor, byť často přerušovaný pozdravy a hovory s ostatními účastníky setkání.
V jedné z vydavatelských biografických poznámek se o Vás můžeme dočíst, že jste opustil armádu, abyste se mohl věnovat psaní románů. Je to pravda?
To je právě problém. Jsem opředen mýtem, že jsem započal svou spisovatelskou kariéru až po vystoupení z armády. Avšak do doby, než jsem tak učinil, mi v Alžírsku vyšlo patnáct románů, které byly posléze přeloženy a vydány ve dvanácti dalších zemích. Mohu proto říci, že jsem armádu neopustil proto, abych se mohl stát spisovatelem, ale proto, abych se mohl psaní věnovat naplno.
Myslíte si, že jsou tyto dvě domény, z nichž jednu představuje řád a síla a druhou naopak tvůrčí svoboda, slučitelné?
Sám jsem toho živým důkazem! Mou posedlostí byla vždy literatura, vedle ní jsem však vedl konkrétní život vojáka. Pokaždé, když jsem měl v reálném životě problémy, když mi něco začalo přerůstat přes hlavu, vždy jsem se uchyloval do snové říše literatury, která mi pomohla se přes nesnáze přenést.
Co se týče kariéry spisovatele, dalo by se říci, že jste dosáhl vrcholu. Považujete to za splnění svého snu?
Ano, bez pochyby. Stačí se tady dnes porozhlédnout. Prostory knihovny jsou plné mých krajanů, kteří mne přišli požádat o podpis, což je dostatečným důkazem, že mé psaní nepřišlo vniveč. Mám své čtenáře rád a jediný způsob, jak jim mohu svou náklonnost projevit, je strávit s nimi několik chvil například společnou četbou.
Jak hodnotíte své alžírské čtenáře, kteří dnes dorazili, ve srovnání s těmi, na něž jste zvyklý ze zahraničí?
V každém publiku, ať už francouzském, japonském nebo indonéském, je cítit nadšení. Zde mi to však přináší dvojnásobnou potěchu. Třeba ve Francii je skutečnost, že lidé věnují pozornost literatuře, nějakému stylu či konkrétnímu autorovi, naprosto běžná. Zde v Alžírsku je však aktivní zájem o kulturu, kvůli dlouhotrvajícímu nepříznivému politickému a společenskému klimatu, něčím značně neobvyklým. A když vidím, že Alžířané přes to všechno stále navštěvují biograf, divadlo nebo se obdivují literatuře, mám pocit, že máme ještě šanci někam se posunout. Ve svém lidu spatřuji opravdu hlubokou touhu nepodlehnout. Víte, jsme jako pomíjivý lesk, jež jednoho dne zanikne v kosmickém třesku. Národ tu ale zůstane navždy. Je to bezesporu právě duše Národa, která dnešní generaci dává lásku a sílu k dalšímu bytí a k vyrovnání se s nepříjemnou minulostí.
Část alžírských čtenářů Vám také vyjadřuje podporu…
Ano, tak jako já fandím našim sportovcům. Fandím zpěvákům, jako je třeba Ait-Menguellet, i všem ostatním alžírským umělcům.
To mi připomíná větu z jednoho z Vašich románů: „Nikde jinde nejsem doma, než mezi svými, ve své zemi, která mě potřebuje…“
Přesná citace zní: „ …která mne potřebuje, stejně jako ostatní.“ No, to je normální, ne? K čemu je být slavný? Víte, kolik mám čtenářů ve Francii? Čtyři miliony. Bez pochyb mé největší publikum, ale Francie není má země, nejsem tam doma. Zde, přestože mám čtenářů stokrát méně, jsem mezi svými.
Co se týče filmové adaptace vašeho románu Ce que le jour doit à la nuit (Co den dluží noci), v jaké fázi jsou přípravy?
Film je hotov. Ostatně v Paříži již proběhlo několik předpremiér a další budou v Marseille, Lyonu, Bordeaux a dalších velkých městech. Do kin bude uveden 12. září. Původně to měl být 4. červenec, ale chtěl jsem se vyhnout tomu, aby byla filmu přikládána jakákoliv symbolika a zasadil jsem se tedy o odložení. Symboly jsou totiž pomíjivé, skutečné dílo přetrvá navěky. (4. červenec: datum spojené s alžírským výročím získání nezávislosti na Francii. 1. 7. 1962 proběhlo referendum o sebeurčení, 3. 7. uznala nezávislost Francie a 5. 7. ji vyhlásilo i samotné Alžírsko, pozn. překl.)
A jak to vypadá s tou podle románu l’Attentat?
Také je již dokončen, ale kdy vyjde, to nevím a ani se o to nezajímám. Film režíruje Ziad Doueri, Američan s libanonskými kořeny. Produkce je evropská, ale distribuce bude řízena ze Spojených států. Proti filmu tam vystupovala vlivná skupina, která se snažila realizaci filmu zabránit. Dva roky jsem se přel o autorská práva k této adaptaci. Byla mi nakonec přiznána, ale nedovolili mi ani nahlédnout do scénáře.
Již třetím rokem řídíte Alžírské kulturní centrum v Paříži. Co připravujete na oslavu jeho padesátého výročí?
Zatím není ve výročním programu zcela jasno. Je však jisté, že bude souviset s připomenutím války za nezávislost a všech jejích účastníků. Vzpomeneme na význačné intelektuály té doby, jako byli Frantz Fanon, Kateb Yacine, Mouloud Mammeri nebo Moufdi Zakaria. V neposlední řadě vzdáme hold alžírským ženám, připomenutím příběhu velké bojovnice Djamily Bouhired. Také bych rád ocenil alžírskou moderní kinematografii. Kam se od doby získání nezávislosti posunula? Pro alžírskou televizi jsem napsal osmidílný seriál o asi hodinových epizodách na podkladu mé knihy ‚Le Commissaire Llob‘. Věřím, že by je alžírské publikum přijalo dobře. Vedení televize si to ale asi nemyslí, protože jej nechce odvysílat, přestože jej sami financovali. Nerozumím tomu, žádný národ se bez určité dávky sebereflexe nikdy nepozvedne, naopak směřuje k prohře a k zániku.
Napadá mě další citace z Vaší knihy: „Nikdy není sám, kdo se pídí po světle…“
To je opravdu trefné. Je to koneckonců mé životní heslo. Ten kdo pracuje pro dobro druhých, dřív nebo později sklidí, co na své cestě zasel. Věřím, že na Zemi přeci jen existuje spravedlnost, a že si jednou každý své činy zodpoví. Pesimisty vždy přesvědčuji, že je třeba brát věci klidně a s humorem. Člověk nesmí nechat zničit to dobré v sobě jedem nepřejícníků. Ti mladí, kteří se během ‚černé dekády‘ obrátili proti vlastní zemi, proti jiným Alžířanům, si spletli nepřítele. Lidé často nepřemýšlí o podstatě problémů a zvolí si za nepřítele někoho, kdo by mohl být jejich nejlepším přítelem. Chápu, že se ze své pozice nemohu považovat za nestranného, ale velmi si přeji, aby se mé děti mohli jednoho dne vrátit do své země a podílet se na jejím rozvoji. Někdy také podléhám malomyslnosti, ale jsem přesvědčen, že Alžírsko jednou najde svou ztracenou hrdost, vznešenost, své ambice a sny.
Chystáte nějakou novou knihu?
Ještě jsem s ní nezačal, protože jsem zaneprázdněn přípravami padesátin Centra alžírské kultury, ale sním o románu z koloniálního období Alžírska. Jsem přesvědčen, že velká spousta věcí dosud nebyla vyřčena.
rozhovor připravila Lynda Graba
přeložil Michael Košatka