19. ledna 2016 14:03
Autorské čtení slavného teheránského spisovatele, kterého v rodné zemi nechválí, ač se jmenuje Mahmúd = pochválený, vneslo na letošní 25. ročník Festivalu spisovatelů Praha klid, jasnozřivost a zkušenosti umělce s tibetskými korálky mála na levém zápěstí.
Když do modrého křesla usedl starší muž, oblečený do světle modré košile a s tmavě modrou šálou, rozhostil se v sále klid a mír, ačkoli jedním z témat festivalu byl strach. Přišel nejen úspěšný romanopisec, ale i velký mystik.
Ještě než samotné čtení začalo, dostala manželka spisovatele, Azhar, překrásnou kytici růží. Diváci odměnili statečnou ženu pronásledovaného literáta potleskem a já si rychle vyhledala, že Azhar znamená: květiny, kytice. Když sálem najednou zazněla perština, bylo to jako kdybych slyšela směs italštiny a ruštiny; hlavou mi probleskla další Kytice, tentokrát ta z tisíce a jedné noci, nádherný filmový přepis pohádek a legend barvitého Orientu...
„Člověk má z něčeho strach, ale neví z čeho. Mysl ho přesvědčuje, že mu nad hlavou švihá neviditelná ruka šavlí a ta šavle se noří do jeho útrob a zanechává v nich všudypřítomnou stopu…“ ...pohádek přepsaných do milostného příběhu mladíka Núreddína a jeho černé otrokyně Zumurrud.
„Otcové odmítali vše a utápěli se ve vzpomínkách, zatímco jejich synové jednali tak, aby byli zapuzeni, případně se zavrhli sami. Otcové byli paralyzovaní, kdežto synové apatičtí a vykořenění…“
Román Plukovník, ze kterého byla předčítána ukázka, popisuje mezigenerační spor v íránské společnosti po tamní islámské revoluci v roce 1979.
„… historie je jako meloun, nad kterým se uzavírají sázky. Jedni tvrdí, že je uvnitř nezralý a zelený jako mýdlo, druzí zase, že je zralý a červený jako krev. Nikdo z nich nemá pořádný nůž, aby meloun rozřízl a přesvědčil se… A tak historie zůstává skrytá a neznámá, dokud celá neshnije.“
Následnou diskusi moderoval známý český politolog Petr Drulák, bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a autor knihy Metafory studené války: interpretace politického fenoménu. Zde jsou pro mě nejzajímavější otázky a odpovědi:
Co je vaše hlavní poselství v románu Plukovník?
Když píšu, na nic a na nikoho nemyslím. Ten obraz, který jste v románu viděl – nevytvořil jsem ho, vytvořily ho dějiny. Je to naše dějinná tragédie, která se za posledních 150 let několikrát opakovala. Já jsem ji nenapsal, vůbec nevytvářím tyto obrazy, jenom pozoruji skutečnost a to mě nutí psát. Vlastně píšu nerad, jsem k tomu nucen.
Proč Íránce tolik oslovil váš románový cyklus Kelidar? Jaký je vztah mezi literaturou a politikou?
Kelidar znamená láska. A ta je společná pro celé lidstvo. Je to něco, co se v literatuře pomalu ztrácí. Literaturu si přivlastnila politika, zhltla ji. Visí nad hlavami spisovatelů, rozkazuje jim. Mění svůj názor každý den. Ale literatura je řečí lidstva.
Stará perská moudrost vypráví o tom, jak si vládce nechal radit od mudrce. Po smrti obou se vládce dostal do ráje – nechal si poradit od moudrého muže. Mudrc však skončil v pekle, protože se zapletl s politikou.
Literatura je svědomím lidstva, začíná od pocitu. Když si přečtu literární dílo přeložené do perštiny, dokážu ho pochopit. Politika mě otravuje, protože to, co se v ní děje, a to, jak mění tvář země… /mávne rukou/ Jako umělec nechci vůbec s politikou rozmlouvat, nechci s ní mít kontakt, co je mi do ní!? /bouřlivý potlesk/
Co vás z perské tradice obohatilo nejvíc?
Představy a obrazy, které jsou v perské literatuře a to, že jsme si uchovali jazyk navzdory arabské invazi – je to národní poklad a znak. V perštině stále existuje odpor k násilí: nezabíjejte lidství i když máte v ruce šípy – to je dědictví, které si nesu s sebou.
Rebecca Marten
Za povídku Den podle želvy vyhrála v roce 2005 Cena Waltera Sernera. Byla redaktorkou literárního serveru pismak.cz a porotkyní Ceny Josefa Škvoreckého. Píše také poezii, její básně byly zařazeny do Antologie české poezie II. Díl (1986–2006).