A. B. Jehošua: Síla a lítost

Spisovatel A. B. Jehošua byl právě uprostřed práce na svém novém románu o neidentifikované oběti sebevražedného atentátu v Jeruzalémě, když byla jeho přítelkyně zabita při bombovém útoku na Hebrejskou univerzitu roku 2002. Ač šokován, pravil, že její smrt „mě utvrzuje v tom, že píši o něčem reálném“. Dále byl motivován také útokem na pobřežní restauraci v Haifě, kterou sám často navštěvoval. „Při té explozi zemřeli, společně s celou (židovskou) rodinou, také dva arabští číšníci, se kterými jsem se z podniku dobře znal,“ říká. „Jel jsem na jejich pohřeb na sever do jedné arabské vesnice.

Přes to všechno není onou mrtvou obětí atentátu z jeho románu, publikovaného v hebrejštině pod názvem Personalistova mise (2004), ani Žid ani Palestinec, ale Ruska ortodoxního vyznání Yulia Ragayevová, dočasně žijící a pracující v Jeruzalémě. Tato uklizečka leží neidentifikována v jeruzalémské márnici, dokud není její totožnost spojena s velkým pekařstvím. Majitel, zahanbený posměchem médií nad jeho bezcitnou lhostejností, se rozhodne ulehčit svému svědomí tím, že pověří svého personálního manažera eskortováním těla na pohřeb do vlasti zesnulé. Byrokratova cesta, při níž se muž do mrtvé zamiluje, se stává poutí za záchranou ztracené lidskosti v podmínkách, kdy „chodci rutinovaně umírají při explozích v ulicích“.

„Vybral jsem si ten nejanonymnější a nejvíce opomíjený druh smrti,“ říká Jehošua, který cítí, že izraelská společnost neuznává ztráty na civilistech. „Jsme zvyklí na umírající vojáky, problémem však je, jak oplakávat civilisty umírající v ulicích – ať už jde o Izralce, Araby nebo cizince. Co znamená jeden milovník kávy zabitý při výbuchu restaurace nebo domovník jedoucí autobusem? Musíme těmto tragickým úmrtím přiznat nějaký význam, místo toho, abychom se je snažili překonat.“ Tváří tvář tomu, co cítí jako rostoucí necitelnost a lhostejnost vůči smrti na obou stranách, říká: „Jako spisovatel je mou morální povinností chopit se pera a probodnout s ním ten černý plastový rubáš, otevřít lidská srdce vstříc smrti, s láskou a lítostí.“

Román je ve Spojených státech vydáván jako Žena z Jeruzaléma: Vášeň ve třech dějstvích (Halban), v překladu Hillela Halkina. Jehošua píše také povídky (v roce 1999 byly vydány ve sbírce Neustávající mlčení básníkovo) a je zároveň i dramatik, esejista a ve svých devětašedesáti letech je nyní již jen bývalým profesorem srovnávací literatury na univerzitě v Haifě. Saul Bellow ho nazval „jedním z izraelských spisovatelů světové úrovně“. Jako jeden z předních sefardických autorů je, tento v Jeruzalémě narozený potomek židů vyhnaných ze Španělska během inkvizice, jedním z obhájců středozemní identity židovstva, spíše než její čistě západní varianty, a řadí jej mezi Židy a Araby.

Některé z jeho názorů vzbudily mnoho nevole. Americké židovské komisi ve Washingtonun D.C. sdělil, že za svou židovskou identitu vděčí tomu, že je Izraelec, a ne judaismu nebo náboženství (je volnomyšlenkářem). Izraelská identita je podle něj „plnou, kompletní židovskou identitou“. Jak řekl tento měsíc v londýnském ICA: „Vy (v diaspoře) jste částeční Židé a my jsme Židé úplní. Nemůžete být plnohodnotnými Brity a zároveň plnohodnotnými Židy – jen částečnými Židy.“ Tato vzrušená diskuse pokračovala v Ha’aretzu a nakonec donutila Yehoshuu k omluvě, aniž by však změnil svá stanoviska, „všem, jejichž citů jsem se dotknul“. Také nastává názor, který nazývá „staromódním sionistickým předpokladem“, podle něhož neúspěch při pokusu vystavět židovský stát v Eretz Izraeli po Balfourském prohlášení roku 1917 byl tragicky promeškanou příležitostí, a tím pádem „si tedy Židé sami mohou za svůj strašný osud“ ve 20. století.

V Izraeli se identifikuje s mírovými stanovisky. Byl pro ustoupení z osmdesáti procent teritorií okupovaných od roku 1967 dlouho před tím, než Ariel Sharon začal zvažovat odpoutání od Gazy („Byl jsem proti těm osadám, které byly velkou překážkou v cestě k míru; prostřednictvím peněz, krve a katastrofy“). Zároveň také uznává nárok Palestinců na samostatný stát („Nyní to většina Izraelců vidí jako řešení“). Britské tendence akademicky bojkotovat Izrael považuje za „nespravedlivé a diskriminující“, v neposlední řadě proto, že „tolik lidí z vysokoškolského vzdělávání jsou míroví aktivisté“. Dodává: „Chápal bych to před dvaceti lety, když byl u moci Begin, ale Izrael teď mění svou politiku.

Žena z Jeruzaléma byla napsána v pochmurných dnech po vypuknutí druhé intifady roku 2000. Ale předešlý román, Osvobozená nevěsta (2001), vznikl „v optimističtějším období“ v pozdních devadesátých letech, po smlouvě z Osla. Zatímco Yochanan Rivlin, haifský profesor, zkoumá kořeny alžírské občanské války z devadesátých let, strká zároveň nos do záležitostí kolem synova náhlého rozvodu, zmateně se prodírá vztahy mezi otcem a synem, manželem a manželkou, učitelem a studentem, Jeruzalémem a Ramalláhem, domovy Židů a Palestinců.

Bláznivý, a občas i explozivní, vztah mezi vměšujícím se profesorem a jeho ženou – soudkyní – byl, jak autor přiznává, inspirován spisovatelovým vlastním, již 46 let trvajícím, manželstvím s psychoanalytičkou Rivkou („Každý den dostávám zdarma 14 hodin psychoanalytické péče, bez placení a nároku na otázky“). Páreček, který žije v Haifě, si udržuje byt v Tel Avivu, aby mohl být poblíž své dceři a dvěma synům (a třem vnučkám). Rivlin si trochu dobírá Yehoshuova otce, izraelského orientalistu. Rivlin odmítá - coby rasistické - tvrzení svého kolegy, že Arabové nemohou „nikdy pochopit myšlenku svobody“. Přesto Jehošua schvaluje Rivlininu touhu porozumět „arabské mysli“ a „arabské duši“ – projekt, který byl kriticky rozebrán v knize Orientální způsoby (1978) od Edwarda Saida, jehož následovníci podle Yehoshuova románu „terorizují akademickou komunitu“. Jehošua říká: „Byl jsem hrdý, že otec mluvil plynně arabsky – jeho otec ho poslal učit se arabštinu od šejka – a měli jsme arabské přátele. Jeho touha porozumět Arabům – ne pouze politice, ale také poezii – byla velmi důležitá; bral to jako výzvu. Žijeme s Araby, proto jim musíme porozumět… Skrze poznání Arabů poznáte lépe i sami sebe.“

Avraham Jehošua se narodil roku 1936. „Pocházím ze dvou různých orientálních komunit – z jeruzalémských a severoafrických Židů,“ říká. Předkové jeho otce přišli do Palestiny začátkem devatenáctého století. Vyprávění jeho otce o sefardickém Jeruzalému dala základ knize, kterou mnozí považují za Yehoshuovo mistrovské dílo. Román Pan Mani (1990) popisuje šest generací sefardického klanu Mani a židovskou identitu jako takovou, pomocí rozhovorů odehrávajících se od kibucu osmdesátých let dvacátého století po Řecko století devatenáctého. Yehoshuova matka přišla se svou rodinou ve třicátých letech z Maroka. Její otec byl inspirací pro knihu Cesta ke konci tisíciletí (1997), román o židovském obchodníkovi z desátého století, který přijel do monogamní Evropy se dvěma ženami a arabským obchodním partnerem. Operní verze, ke které Jehošua napsal libreto, měla premiéru loni v Tel Avivu.

Jako dítě žil v Jeruzalémě, a to i v době, kdy byl roku 1948 v obležení. Studoval hebrejskou literaturu a filozofii na univerzitě v Jeruzalémě. Před tím, než sloužil jako výsadkář v šestidenní válce roku 1967, strávil čtyři roky v Paříži. Podle jeho názoru byl konflikt z roku 1967 „prostě jen válkou“, zatímco invaze Libanonu roku 1982 byla „zbytečná a nesprávná“. Jeho první román, Milovník (1977), se odehrával částečně během Yom Kippurské války z roku 1973. Díky výměnám vypravěčů a motivu umírající babičky byla tato kniha popisována jako hebrejská verze Zatímco umírám. Jeho druhý román, Pozdní rozvod (1982), připomíná na druhou stranu spíše Hluk a zuřivost. Společně s Faulknerovým vlivem Jehošua cituje i Kafku („Naučil jsem se od něj, jak zacházet s metafyzikou.“) a izraelského laureáta na Nobelovu cenu S. Y. Agnona.

Jehošua patří do tzv. „státní generace“, mezi izraelské spisovatele – včetně například Amose Oze a Aharona Applefelda –, kteří dosáhli zletilosti po roce 1948 a mapují narůstající napětí mezi humanismem a izraelským nacionalismem. „Dáváme větší důraz na individualismus a anti-hrdinství než generace, které prošly válkou za nezávislost,“ říká. Rozpad manželství a rodin v jeho románech poukazuje na stísněnou náladu národa.

Sobota, 24. červen 2006
The Guardian

překlad Dominik Malý