A. B. Jehošua: Milenec

Vždycky si říkáme: tohle je malá zemička, důvěrně známá, budete-li dostatečně vytrvalí, odhalíte vztahy mezi lidmi, kteří jsou si na hony vzdáleni – a najednou, zčistajasna jako by se doširoka rozevřela nějaká propast a Adam zmizel, aniž by zanechal stopy, a veškeré hledání je zbytečné. Kdybych si byl jistý, že ve válce padl, byl bych to vzdal. Máme snad právo tvrdošíjně lpět na milenci, který umřel, zatímco ostatní lidé přišli o všechno, co jim bylo drahé – syny, otce a muže? Ale, jak to jen říct, já si pořád myslím, že není mrtvý. On ne. Jsem si jistý, že se dokonce nedostal ani na frontu. A pokud ho zabili, kde je to auto, kam se podělo? Copak je možné jen tak ho schovat do písku?

Byla válka. Správně. Zastihla nás jako blesk z čistého nebe. Znovu a znovu pročítám všechny ty nejasné příběhy a pokouším se přijít na kloub té smršti, která se přes nás přehnala. Nakonec on není jediný, kdo zmizel. Až do dnes máme před sebou seznam několika pohřešovaných, několika záhad. A všichni blízcí i příbuzní stále ještě sbírají poslední zbytky. Obnošené šaty, potrhané stránky ohořelých dokladů, polámané propisky, proděravělé peněženky, roztavené snubní prsteny. Pronásledují tajemné očité svědky, stín člověka, který zaslechl jakousi zprávu, a z té mlhy se pak snaží poskládat poslední obraz svých nejbližších. Ale i oni nakonec utichají. Máme právo žádat víc? Nakonec to pro nás byl jen cizinec. Pochybný Izraelec, vlastně spíš zběh, který přijel na krátkou návštěvu kvůli dědictví a zdržel se trochu déle, možná i kvůli nám. Nevím, nejsem si jistý. Ale znovu opakuji: nezabili ho. O tom jsem přesvědčen. A to je jen výchozím bodem pro neklid, který mě v posledních měsících sžírá, nedopřává mi odpočinku, nutí mě bloudit zemí křížem krážem, jen abych ho našel. Víc než to: přivádí mě na podivnou myšlenku, že tady v bitevní vřavě, uprostřed chaosu a nepořádku, kde se jednotky střídavě rozpadávaly a znovu formovaly, se našlo i pár takových  – třeba jen dva nebo tři –, kteří tohoto zmatku využili, aby přerušili veškeré kontakty a zmizeli. Prostě se rozhodli už se domů nevrátit, zpřetrhat stará pouta a začít někde jinde.

Tahle myšlenka by se možná leckomu zdála divoká, ale mně ne. Dalo by se říci, že se ze mě už stal odborník na pohřešované.

Například Boaz – v několika novinách se po uzavření příměří neustále objevuje podivné oznámení týkající se pohřešovaného Boaze. Je to něco v tomto duchu: Máma a táta hledají Boaze, přiložen je obrázek mladíka, téměř děcka, vojáčka ve zbrani, vlasy na ježka a ještě několik pozoruhodných detailů. Na začátku války, toho a toho dne, byl spatřen v palebné linii na blíže neurčeném místě bojovat v tanku. Ale deset dní na to, před koncem války, ho potkává věrný přítel z dětství na jedné z křižovatek daleko od fronty, krátce si povídají a rozcházejí se. Zde Boazova stopa mizí. Skutečná záhada.

Ale my jsme zdrsněli, čteme podobné zprávy v novinách, na chvilku se nad tím pozastavíme a pak listujeme dál s unaveným pohledem v očích. Během poslední války jsme prostě otupěli.

Boazovi rodiče se ovšem nevzdali, a proč by také měli. Léta syna vychovávali, vodili ho do školky, běhali s ním po doktorech, brzy ráno mu připravovali sendviče, když šel na brigádu, a když se vracel z výletu, čekali na něj na nádraží. Prali mu, žehlili, celou dobu se o něj starali. A on si najednou zmizí. A nikdo není schopen vysvětlit, kde je a co se mu stalo. Celý tenhle systém, národní i společenský, který jej tak vřele a bezvýhradně přijal, se začíná zadrhávat. Ale když rodiče dál trvají na svém, což je zcela pochopitelné, je k nim vyslán mladý důstojník s nepochybně dobrými úmysly, nicméně bez zkušeností, přijíždí k nim ve vojenském autě, naloží je a odváží je v jasný zimní den do pouště, dlouhé hodiny tiché jízdy do hloubi pustiny, cestou necestou, vede je prachem a mlčením k neidentifikovatelnému kopečku písku, bez jediné rostlinky, jakéhokoli označení a kolem je jen nekonečný prázdný prostor. A ten důstojník, ještě holobrádek, se červená a koktá: tak tady ho viděli naposled. Dokonce i vyprahlé skály by bolestí pukly, jak je to vůbec možné…

Já tvrdím, že tihle rodiče, kteří to nevzdávají a nespokojí se s takovýmhle koncem plným písku vedle opuštěného kopce, kteří se na mladého důstojníka dívají s neskonalou nenávistí, a protože se hrozně hněvají a jsou zklamaní, klidně by se na něj i vrhli, tihle rodiče žádají další a další vysvětlení, protože kdo jim zaručí, že jejich synek, jejich Boaz, nesedí v tuhle chvíli, s přerostlými vlasy a jen nalehko oblečen, na pobřeží vzdáleného moře v přístavu daleké země, nedívá se do otevřené krajiny a neusrkává limonádu. Možná měl své důvody, proč se domů nevrátil, dokonce i za cenu bolesti rodičů. Najednou měl všeho dost anebo ho jen něco vyděsilo. Kdyby byli jeho rodiče uvažovali tím správným směrem, namísto aby pobíhali od jednoho vojenského úřadu k druhému, možná by se jim jeho stopu podařilo odhalit.

Ale jak by mohli –

I já jednou, ještě když jsem pátral po milenci, byl na podobném vojenském úřadě a viděl jsem tam jednoho naprosto bezradného člověka, ačkoli se usmíval, byl laskavý a naprosto odevzdaný osudu. Ale to bylo až za dva měsíce anebo ještě později, když už jsme pochopili, že milenec skutečně zmizel, že se nevrátí. Do té doby jsme si říkali: určitě se ještě někde potuluje unášen novými zážitky, zmatený ze setkání s věcmi, které dříve neznal, co vlastně o skutečném Izraeli ví. Kromě toho jsme byli tak zaměstnaní, že jsme si skoro neudělali čas ani na to, abychom na něj mysleli. Asja byla celou dobu ve škole, zaskakovala za učitele, kteří odešli do armády a večer poletovala mezi zasedáními nouzových výborů a návštěvami rodičů bývalých studentů, kteří padli anebo byli raněni. V noci se vracívala ubitá, padla do postele a hned usnula. I já měl práce nad hlavu, už v prvních dnech války byla opravna plná aut. Několik zákazníků, už v uniformě a cestou na frontu, přivezlo auta na důkladnou opravu, představovali si, že válka, která je čeká, bude jen krátkou, velikou a dobrodružnou cestou, přechodná nepřítomnost, které je třeba využít k vyčištění motoru, výměny ložisek či nové barvy, a za několik dní se vrátí domů, vyzvednou vůz a zase si půjdou po své práci.

Jenže se tak rychle nevrátili. Mé parkoviště se pořád plnilo a jeden ze zákazníků se dokonce ani nevrátil. Měl jsem auto odvézt do domu jeho rodičů, stisknout ruku truchlícím, zamumlat slova útěchy a samozřejmě se vzdát zaplacení částky, která se vyšplhala k několika stovkám. Ostatní auta si odvezly manželky, tedy ty, které uměly řídit. Nikdy ke mně nepřišlo takové množství žen jako v těch týdnech po skončení války. Ovládly auta a pomaličku je ničily. Jezdily bez vody, oleje, dokonce i obsah palivové nádrže zapomínaly kontrolovat. Uprostřed noci zvoníval telefon a ženský hlas mě žádal o pomoc. A já se ploužil ztemnělým městem, abych našel v malé uličce mladou slečnu, úplné děvčátko, zachvácené hrůzou, vedle velkého elegantního auta, ze kterého už by nikdo nevyždímal ani kapičku benzínu.

Ale i tohle šílenství skončilo a život se začal vracet do vyježděných kolejí. Muži se vrací z armády, procházejí se ráno v šatech barvy khaki, v těžkých botách, kupují zboží v koloniálech, trochu se zakoktávají a jejich pohledy jsou zastřené, jakoby plné prachu, trochu tupé jako po ráně palicí do hlavy. Přicházejí, berou si auta a zpožďují se s placením. Zima byla tuhá. Tmavé dny a spršky deště. Čím dál víc se nám nedařilo spát. Budíme se v půli noci, abychom poslouchali hromy a blesky, šli na záchod anebo si na chvilku pustili rádio. Takhle jsem přišel na to, jak moc trpí Dafna nespavostí. To, že milenec zmizel, se nám začalo vrývat hluboko do srdce. Zbyl po něm jen stesk a údiv, kde by mohl být. Asja si nedopřeje odpočinku, jakmile zazvoní telefon, hned vyskočí. Neřekne ani slovo, ale já jejímu pohledu rozumím – ráno, po cestě do servisu, jsem začal jezdit jinou cestou, beru to přes dolní město k domu jeho babičky a snažím se skrz zavřené okenice, ze kterých se už loupe lak, odhalit jakoukoli známku života, občas dokonce na chvilku zaparkuji, zaskočím do vstupní haly ke schodišti, dotýkám se násilím vypáčené schránky visící na zdi už jen silou vůle a dívám se, jestli tam není dopis či nějaká stopa, že tam byl nebo že ho tam někdo hledal.

Mohli jsme ho opustit, zapomenout na něj? Koho jiného než nás by se jeho zmizení mělo citelně dotknout.

A.B.Jehošua, Milenec, Shocken, 1977.
Adam str. 9-13

překlad Tereza Černá