Yann Martel: Pí a jeho život

I.

POZNÁMKA AUTORA

Tato kniha se zrodila z hladu. Hned to vysvětlím blíže. Na jaře roku 1996 mi právě v Kanadě vyšla druhá kniha, román. Nevedla si moc dobře. Recenzenti byli budto zmateni nebo knihu zatratili nevýraznou chválou. A čtenáři ji ignorovali úplně. Navzdory nejlepší snaze zhostit se role klauna nebo akrobata na visuté hrazdě jsem na mediální cirkus žádný dojem neudělal. Můj román prostě nikoho neoslovil. Knihy se řadily na policích knihkupectví jako děti čekající ve frontě, aby si mohly zahrát baseball nebo fotbal, a ta moje byla neduživým, sportovně nenadaným dítětem, které ve svém týmu nikdo nechtěl. Zmizela rychle a tiše. Tento neúspěch se mne ale zas tolik nedotkl. V té době mě totiž už zcela zaměstnával jiný příběh, román situovaný do Portugalska roku 1939. Pravda, trochu mi to přidalo na nervozitě. A taky peníze ubývaly. Rozhodl jsem se proto odletět do Bombaje. To není vůbec tak nelogické, jak by se mohlo zdát, musíte si totiž uvědomit tři věci: pobyt v Indii vytluče z jakékoli živé bytosti veškerý nepokoj; k životu vám stačí minimum peněz; román situovaný do Portugalska roku 1939 ve skutečnosti může mít jen málo společného s Portugalskem roku 1939.

Už jsem předtím v Indii byl, pět měsíců na severu. Při své první cestě jsem ovšem vyrazil na subkontinent zcela nepřipraven. Přesněji řečeno, veškerá má příprava spočívala v osvojení jednoho slova. Když jsem se o svých cestovních plánech zmínil jednomu svému příteli, který zemi velmi dobře zná, jen tak mimochodem prohodil: „Oni tam v Indii mluví velice zvláštní angličtinou. Mají rádi slova jako „obalamutit". Na jeho radu jsem si vzpomněl právě v okamžiku, když letadlo začalo sestupovat směrem k Dillí, a slovo „obalamutit" tak bylo jedinou mojí přípravou na bohaté, hlučné a fungující šílenství Indie. Občas jsem toto slovo i použil, a mám-li být upřímný, pomohlo mi. Průvodčímu ve vlaku jsem třeba řekl: „Nečekal jsem, že lístek bude stát tolik. Nepokoušíte se mě obalamutit, že ne?" Průvodčí se usmál a spustil: „V žádném případě, pane! My tady nechceme nikoho obalamutit. Řekl jsem vám správnou cenu."

Když jsem jel do Indie podruhé, věděl jsem lépe, na co se připravit, a taky jsem přesně věděl, co chci: usadit se v nějaké malé vesnici v horách a pracovat na svém románu. Viděl jsem se, jak sedím u stolu na velké verandě, všude kolem rozházené listy s poznámkami a po ruce kouřící šálek čaje. Zelené pahorky zahalené v oparu se mi rozprostírají pod nohama a uši mi zaléhají z pronikavého jekotu opic. Počasí je velmi přívětivé, pouze rána a večery jsou chladnější, takže si musím vzít svetr. V takovéto atmosféře, s perem v ruce a odhodlán vyjevit vyšší pravdu, jsem se ve svých představách chystal přeměnit Portugalsko v román. Ostatně není toto samotná podstata románu, vybírat části skutečnosti a proměňovat je ve fikci? Různě skutečnost natáčet, aby vydala svou esenci? Proč bych vůbec potřeboval jezdit do Portugalska?

Představoval jsem si, jak mi paní domácí vypráví o boji proti britským kolonizátorům a na konci každého dne se domluvíme, co mi příští den udělá k obědu a k večeři. Až skončím s psaním, vydám se na procházku do zvlněné krajiny čajových plantáží.

Bohužel román se zakuckal, zalapal po dechu a zemřel. Stalo se to v Matheranu, nedaleko Bombaje, malé horské osadě s několika opicemi, leč bez čajových plantáží. Zažil jsem zde situaci, kterou dobře znají všichni začínající autoři - máte dobrý námět, i věty vám jdou od ruky. Postavy působí tak živě, že skoro potřebují vystavit rodný list. Děj, který jste pro ně připravili, je úžasný, přitom však prostý a strhující. Podnikli jste rozsáhlý výzkum, posbírali všechna potřebná fakta - o historii, společnosti, klimatu, kuchyni - která dodají vašemu příběhu atmosféru autentičnosti. Opravdu, váš příběh má všechny předpoklady, aby se z něj stala skvělá kniha. Ale nakonec to všechno přijde vniveč. Navzdory zcela zjevnému, zářícímu příslibu přijde okamžik, kdy si uvědomíte, že onen šeptavý hlas, který se vám ozýval kdesi v hlavě a mučil vás od okamžiku, kdy jste na knize začali pracovat, říká prostou, hrozivou pravdu: nepůjde to. Něco chybí, něco, co by dodalo příběhu jiskru, aby skutečně ožil, něco, co nemá pranic společného s tím, zda máte dobře historická nebo kulinářská fakta. Zjistíte, že váš příběh je mrtvý po emotivní stránce, a to je rozhodující. Mohu vám říci, že toto zjištění je opravdu zdrcující. Zanechá ve vás pocit mučivého hladu.

Poznámky z Matheránu jsem poslal pryč poštou. Odeslal jsem je na fiktivní adresu na Sibiř, přičemž jsem uvedl stejně fiktivní zpáteční adresu v Bolívii. Když poštovní úředník obálku orazítkoval a hodil do třídícího koše, zachmuřený a skleslý jsem si sedl a řekl: „Tak co teď, Lve Nikolajeviči? Jaké další skvělé nápady máš?"

No, zůstalo mi ještě něco málo peněz a protože onen nervózní neklid ze mne ještě úplně nevyprchal, vyrazil jsem z poštovního úřadu na cestu a vydal se prozkoumávat jih Indie.

Na otázku, co dělám, bych býval strašně rád zvídavým cestujícím odpověděl, že „jsem doktor", protože právě doktoři dnes lidem obstarávají kouzla a zázraky, nicméně bylo mi jasné, že jakmile bych to řekl, hned za příští zatáčkou bychom měli nehodu, všechny zraky by se upřely na mě a já bych uprostřed nářku a pláče musel trapně vysvětlovat, že jsem chtěl říct doktor práv; a když by pak chtěli radu, jak mají žalovat vládu, musel bych jim zas vysvětlovat, že jsem se spletl a že jsem bakalář filosofie, a nakonec v odpovědi na zoufalé výkřiky, jaký má tato krvavá tragédie význam, bych musel přiznat, že jsem se Kierkegaarda skoro ani nedotkl a tak dál donekonečna. Rozhodl jsem se proto zachovat věrnost prosté, trochu pohmožděné pravdě.

Občas jsem se po cestě setkal s reakcí: „Spisovatel? Skutečně? Tak to bych pro vás měl příběh." Tyto příběhy byly ovšem většinou pouhé anekdoty, bez dechu a bez života.

Na konci cesty jsem se dostal do města Pondicherry, což je malé autonomní území na jich od Madrásu, na pobřeží tamilského Nadu. Z hlediska populace a rozlohy je to celkem nevýznamná část Indie - v porovnání s touto provincií je ostrov prince Edwarda obrem uvnitř Kanady - nicméně má pozoruhodnou historii. Pondicherry bylo totiž kdysi hlavním městem toho nejskromnějšího koloniálního impéria všech dob, francouzské Indie. Francouzi chtěli v Indii konkurovat Britům, ovšem jediná kolonie, již se jim tu podařilo vybudovat, bylo pouze několik malých přístavů. Ty si ale drželi po více než sto let. Pondicherry Francouzi opustili v roce 1954 a zanechali za sebou pohledné bílé budovy, široké bulváry stýkající se v pravých úhlech a ulice pojmenované rue de la Marině nebo rue Saint-Louis, a taky „képis", neboli čapky pro policisty.

Došlo k tomu v indické kavárně na Nehrúově ulici, což je jedna velká místnost se zeleně vymalovanými zdmi a vysokým stropem. Nad hlavami vám bzučí ventilátory, které udržují v pohybu těžký, teplý, vlhký vzduch. Celá místnost kavárny je zastavěna řadou stejný čtvercových stolků, u každého z nich stojí čtyři židle. Člověk si sedne, kde je zrovna volno, můžete si přisednout ke komukoli. Káva je velmi dobrá a podávají se zde francouzské toasty. Rozhovory s neznámými lidmi se začínají velmi snadno, a tak se mi přihodilo, že se ke mně obrátil čiperný postarší muž s jasnýma očima a kšticí čistě bílých vlasů. Potvrdil jsem, že v Kanadě je skutečně chladné podnebí a že na části území se skutečně mluví francouzsky, že se mi v Indii líbí a tak dále - byl to prostě takový normální nezávazný rozhovor, jaký mezi sebou vedou zdvořilí, zvídaví Indové a zahraniční turisté. Když jsem mu prozradil, co dělám, rozšířily se mu zorničky a začal přikyvovat hlavou. Byl nejvyšší čas jít. Zvedl jsem ruku a snažil se zachytit pozornost číšníka, abych mohl zaplatit.

Starší muž najednou řekl: „Měl bych pro vás příběh, který vás přivede k víře v Boha."

Dal jsem ruku dolů. Ale rovněž jsem začal být trochu nedůvěřivý. Kdo je ten muž - nějaký Jehovista? „Odehrává se ten váš příběh před dvěma tisíci lety ve vzdáleném koutě římské říše?", zeptal jsem se.

„Ne."

Nebo to snad byl nějaký muslimský evangelista? „Odehrává se tedy v sedmém století na

arabském poloostrově?"

„Ne, ne. Ten příběh má počátek právě tady, v Pondicherry, a končí, mohu vám s radostí

říct, v zemi, ze které přijíždíte. Odehrál se před několika lety."

„A chcete říct, že na základě tohoto příběhu začnu věřit v Boha?"

„Ano"

„To tedy ten váš příběh míří hodně vysoko."

„Ne tak vysoko, abyste tam nedosáhl."

U stolu se objevil číšník. Na okamžik jsem váhal. Objednal jsem další dvě kávy.

Vzájemně jsme se představili. Můj společník se jmenoval Francis Adirubasamy. „Prosím,

vyprávějte mi ten váš příběh", vyzval jsem ho.

„Musíte ale pozorně naslouchat," odpověděl.

„To budu." Vytáhl jsem pero a poznámkový blok

„Povězte mi, byl jste už v botanické zahradě?" zeptal se.

„Byl jsem tam včera."

„A nevšiml jste si takových těch vláčků pro děti?"

„Ano, všiml."

„Vláčky teď jezdí pro děti jenom v neděli. Ale dříve jezdily každý den, dvakrát za hodinu.

Všiml jste si, jak se jednotlivé stanice jmenují?"

„Jedna se jmenuje Roseville. Ta hned vedle růžové zahrady."

„Přesně tak. A ta druhá?"

„Už se nepamatuji."

„Návěstí sundali. Kdysi se jmenovala Zoo. Vlak stavěl ve dvou stanicích, Roseville a Zoo.

Součástí botanické zahrady totiž kdysi bývala i zoologická."

Pokračoval ve vyprávění a já jsem si začal poznamenávat hlavní prvky příběhu. „Musíte si s ním určitě popovídat," prohlásil o protagonistovi příběhu. „Znal jsem jej opravdu velmi dobře. Zeptejte se ho na všechno, co vás zajímá."

O nějaký čas později jsem jej, hlavního hrdinu, našel v Torontu, mezi devíti sloupci Patelu v telefonním seznamu. Srdce mi bušilo, když jsem vytáčel jeho telefonní číslo. Hlas, který mi odpověděl, měl kanadský přízvuk s indickým nádechem, jemným, jako stopa po kadidle ve vzduchu. „To už je hodně dávno," řekl. Přesto souhlasil se schůzkou. Posléze jsme se setkali ještě několikrát. Ukázal mi deník, který si během těch událostí vedl. Ukázal mi zažloutlé výstřižky z novin, které jej udělaly na krátký okamžik obskurně slavným. A vyprávěl mi svůj příběh. Celou dobu jsem si dělal poznámky. Téměř o rok později, po překonání značných obtíží, se mi podařilo získat pásku a hlášení z japonského ministerstva dopravy. Když jsem si nahrávku na pásce poslechl, musel jsem souhlasit s panem Adirubasamym, že toto je skutečně příběh, který člověka přivede k víře v Boha.

přeložil Ladislav Nagy