Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole

1

„Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto
skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“
Římanům, XIII, 12

V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let. V jednu chvíli se tam jedna kráva začala svlíkat. Sundala si tričko, pak práskačku, potom sukni a neuvěřitelně se přitom ksichtila. Chvíli se tam natřásala v kalhotkách, a protože nevěděla, co dělat jinýho, začala se zase oblíkat. Navíc je to holka, která nikomu nedává. Což jen podtrhuje absurditu jejího počínání.

Po čtvrtý vodce mi začalo bejt dost špatně, a tak jsem se šel natáhnout na hromadu polštářů za gaučem. Chvíli nato padly na gauč dvě holky. Hezký ty dvě nejsou ani trochu, takový dvě firemní jelita. Choděj spolu na oběd a pořád čtou knihy o vývoji jazyka u dítěte nebo něčem takovým.

Začaly hned probírat nejžhavější novinky, jako že jedna holka přišla do práce ve fakt miniaturní minisukni těsně pod zadek.

A co že si o tom myslely? Jen to nejlepší. Jejich postavy vrhaly na stěnu nade mnou podivně zvětšené stínové obrazy. Jejich hlasy přicházely odněkud shůry, skoro jako Duch svatý. Nebyl jsem na tom ani trochu dobře, to bylo znát.

Asi patnáct minut se předbíhaly v banalitách. A že maj přece právo se oblíkat jak chtěj, že to nemá nic společnýho se sváděním chlapů, že se jen chtěj cítit dobře ve svý kůži, líbit se samy sobě a tak. Poslední děsivé zbytky feminismu. V jednu chvíli jsem to dokonce řekl nahlas: „Poslední děsivé zbytky feminismu.“ Ale neslyšely mě.

Tý holky jsem si dobře všimnul i já. Těžko si jí bylo nevšimnout. Dokonce i šéfovi se postavil.

Usnul jsem ještě před koncem rozhovoru, ale měl jsem špatný sen. Obě jelita se držela v objetí na chodbě před kanceláří, kopala nohy do výšky a zpívala z plných plic:

„Když si chodím s holým zadkem,
tak ne kvůli svádění!
Chlupatý nohy ukazujem
pro vlastní potěšení! “

Holka v minisukni stála ve dveřích, tentokrát však oděná v dlouhé, tajemně vyhlížející černé šaty prostého střihu. S úsměvem si je prohlížela. Na rameni jí seděl obrovský papoušek s šéfovými rysy. Čas od času ho lhostejně, ale zkušeně pohladila na břiše.

Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se vyzvracel na koberec. Párty se blížila k závěru. Schoval jsem zvratky pod polštáře a pokusil se vstát, že vyrazím domů. A tu jsem shledal, že jsem ztratil klíče od auta.

2    Mezi Marcely

Pozítří byla neděle. Vrátil jsem se do té čtvrti, avšak auto jako by zmizelo. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem zaparkoval; všechny ulice se hodily stejně dobře. Ulice Marcela Sembata, Marcela Dassaulta… spousta Marcelů. Hranaté budovy, v nichž žili lidé. Pronikavý pocit totožnosti. Ale kde může být moje auto?

Jak jsem tak procházel mezi Marcely, přepadla mě náhle jakási únava z aut a věcí tohoto světa. Od té doby, co jsem ho koupil, mi můj Peugeot 104 působil jen potíže: nespočet nepochopitelných oprav, lehké nehody… Jistě, protijedoucí se vždy tváří uvolněně a vytahují smírčí formulář se slovy: „Jasně, v pohodě.“ Ve skrytu duše vás však nenávidí – nic příjemného.

A když se nad tím tak zamyslím, do práce jezdím metrem, na víkendy nikam nevyrážím, protože nemám kam, a dovolenou nejčastěji trávím na organizovaných zájezdech, občas v letoviscích. „K čemu auto?“ ptal jsem se rozčileně kráčeje ulicí Emila Landrina.

Až v ulici Ferdinanda Buissona mě napadlo ohlásit krádež. Auta se dneska kradou hodně, hlavně na sídlištích; pojišťovna i kolegové z práce příhodu jistě přijmou s pochopením. Jak bych také mohl přiznat, že jsem ztratil auto? Byl bych za šprýmaře, ne-li nenormálního či šaška, a to jsem nechtěl riskovat. O takových věcech se zásadně nežertuje; právě na jejich základě si člověk získává reputaci a vznikají nebo zanikají přátelství. Znám život, vím, o čem mluvím. Přiznat ztrátu auta se prakticky rovnalo vyškrtnutí ze společnosti; vsaďme na krádež.

Později večer se má samota stala bolestivě hmatatelnou. Kuchyňský stůl pokrývaly papíry, mírně pokydané zbytky tuňáka po katalánsku. Byly to poznámky k jedné z mých zvířecích fikcí. Zvířecí fikce je literární žánr jako každý jiný, možná významnější než jiné; ať už je to jak chce, píšu zvířecí fikce. Tahle se jmenovala Dialog mezi krávou a klisnou a mohli bychom ji označit za etickou meditaci. K jejímu napsání mě inspirovala krátká služební cesta do leonského kraje; zde je jedna ze signifikantních pasáží:

„Vezměme si nejprve bretaňskou krávu: po celý rok myslí pouze na pastvu, její lesklý čumák se sklání a zvedá s obdivuhodnou pravidelností a patetický pohled jejích světle hnědých očí nezahalí ani jediný záchvěv úzkosti. To vše vypadá velmi zdravě, zdá se, že to dokonce poukazuje na hlubokou existenciální jednotu, v mnoha ohledech záviděníhodnou shodu mezi jejím bytím-na-světě a jejím bytím-o-sobě. Filozof se však bohužel v tomto případě vystavuje nebezpečí omylu a jeho závěry, jakkoli vycházejí z upřímného a hlubokého vcítění, budou zpochybněny, pokud se předtím poradil s přírodovědcem. Přirozenost bretaňské krávy je totiž dvojí. V určitých ročních obdobích (přesně určených neúprosným naplňováním genetické předurčenosti) prochází její bytost podivuhodným převratem. Její bučení se zostřuje a protahuje a sama jeho harmonická stavba se mění tak, že někdy zarážejícím způsobem připomíná nářek lidského dítěte. Její pohyby se zrychlují a stávají se nervóznějšími, občas setrvává v drobném poklusu. Dokonce i její čumák, který se ve své blyštivé pravidelnosti zdál být stvořen k vyjádření absolutní trvalosti moudrosti věků, se stahuje a kroutí pod vlivem nepochybně silné touhy.

Klíč k této záhadě jest velmi prostý a rád vám jej sdělím: to, po čem touží bretaňská kráva (která tak projevuje, je třeba jí to přiznat, jedinou touhu svého života), je, jak říkají chovatelé svým cynickým slovníkem, „nechat se nabouchat“. A tak ji více či méně přímo nabouchají; umělá inseminace může při této příležitosti i za cenu jistých citových komplikací nahradit býkův penis. V obou případech se kráva uklidní a vrací se do původního stavu pozorné meditace, s tím rozdílem, že o několik měsíců později porodí rozkošného malého býčka. Což mimochodem představuje pro chovatele jediný zisk.“

Chovatel přirozeně symbolizoval Boha. Puzen iracionální náklonností ke klisně jí v další kapitole nasliboval věčnou rozkoš nesčetných hřebců, zatímco krávu zhřešivší pýchou postupně odsoudil k chmurným slastem umělého oplodnění. Nemilosrdný rozsudek Velkého Architekta nemohlo zvrátit patetické bučení tura. Delegace ovcí, která chtěla vyjádřit krávě podporu, nedopadla o nic lépe. Bůh popsaný v této krátké fikci nebyl, jak vidno, Bohem milosrdenství.

(...)

10   Zastávka

„No jasně, vyznávat hodnoty…!“

Po návratu do La Roche-sur-Yon jsem v samoobsluze zakoupil řeznický nůž; v hlavě se mi začal rýsovat určitý plán.

Neděle jako by vůbec nebyla; pondělí výjimečně ponuré. Aniž jsem se ho na to musel ptát, cítil jsem, že Tisserand strávil naprosto příšerný víkend; nijak mě to nepřekvapovalo. Bylo už 22. prosince.

Nazítří jsme šli na večeři do pizzerie. Číšník vypadal skutečně jako Ital; tušil jsem, že je chlupatý a svůdný; hluboce mě znechucoval. Kromě toho nám předhodil naše špagety v běhu, bez valného zájmu. Jo kdybychom měli sukně s rozparkem, to by byla jiná…!

Tisserand do sebe lil jedno víno za druhým; hovořil jsem o různých trendech současné taneční hudby. Neodpovídal; myslím, že vůbec neposlouchal. Jakmile jsem se však ve zkratce zmínil o někdejším střídání rockových a slowfoxových rytmů, které podle mne dodaly namlouvacímu umění strnulý ráz, zbystřil pozornost. (Měl snad osobně již příležitost tančit slowfox? To nebylo vůbec jisté.) Přešel jsem do útoku:

„Předpokládám, že na Štědrý den už něco máš. S rodinou, asi…“

„U nás Štědrý den neslavíme. Jsem žid…“ oznámil mi s pýchou v hlase. „Tedy rodiče jsou židi,“ dodal střídměji.

To odhalení mě na chvíli rozhodilo. Nakonec žid nebo nežid, mění se tím něco? Pokud ano, nemohl jsem přijít na to, co. Pokračoval jsem.

„Co kdybychom v noci čtyřiadvacátého něco podnikli? Znám v Sables dobrou diskotéku, Zastávku. Moc fajn…“

Zdálo se mi, že má slova znějí falešně; styděl jsem se. Tisserand však již nebyl s to se nad takovými jemnostmi pozastavovat. „Myslíš, že tam budou lidi? Mám pocit, že 24. je každý spíš s rodinou…“ namítl uboze a pateticky. Připustil jsem, že Silvestr by byl samozřejmě o hodně lepší: „Holky se rády milují na Silvestra,“ prohlásil jsem rozhodně. Ani Štědrý den však není v tomto smyslu k zahození: „Holky si dají s rodiči a babičkou ústřice, dostanou dárky, po půlnoci však vyrazí do podniků.“ Rozohnil jsem se, až jsem si sám věřil; jak jsem předpokládal, Tisseranda jsem přesvědčil celkem snadno.

Druhý den večer se chystal asi tři hodiny. Čekal jsem na něj v hale hotelu při dominu; hrál jsem současně za oba hráče, bylo to velmi nudné, přesto jsem byl trochu nervózní.

Objevil se v černém obleku a zlaté kravatě; vlasy mu musely dát hodně zabrat, ale dnes se vyrábějí tužidla, jejichž účinky jsou překvapivé. Černý oblek mu ze všeho slušel ještě asi tak nejvíc; chudák kluk.

Zbývala nám asi hodina; trval jsem na tom, že nemá smysl chodit na diskotéku před půl dvanáctou. Po krátkých dohadech jsme se vypravili na půlnoční mši: kněz mluvil o veliké naději probouzející se v lidských srdcích; proti tomu jsem nic neměl. Tisserand se nudil a byl v myšlenkách jinde; začínal jsem být trochu znechucený, ale držel jsem se. Řeznický nůž v igelitovém sáčku jsem dal do přihrádky v autě.

Zastávku jsem našel bez problémů; musím říct, že jsem tam prožil pár dost špatných večerů. Bylo to už před víc než deseti lety; jenže špatné vzpomínky mizí pomaleji, než by se mohlo zdát.

Podnik byl zaplněný tak z poloviny, hlavně mladými od patnácti do dvaceti, což rázem rušilo chabé Tisserandovy naděje. Hodně minisukní, nátělníků s výstřihy, zkrátka čerstvé maso. Viděl jsem, jak mu oči při pohledu na parket zuřivě lezou z důlků; odešel jsem si k baru pro bourbon. Když jsem se vrátil, stál už nesměle na kraji tanečního reje. Pronesl jsem mlhavě: „Uvidíme se za chvíli…“ a zamířil jsem ke stolu, který mi díky své lehce vyvýšené poloze mohl poskytnout nerušený výhled na bojiště.

Tisserand se nejdřív zřejmě zajímal o asi dvacetiletou brunetu, pravděpodobně sekretářku. Chtělo se mi jeho volbu schválit. Jednak nebyla nijak výjimečně hezká, a nebude tedy zřejmě tolik obletovaná; její prsa, byť přiměřené velikosti, byla již trochu povadlá a její zadek vypadal sklesle; dalo se předpokládat, že se to všechno za několik let zhroutí úplně. Za druhé její velmi odvážné oblečení jednoznačně zdůrazňovalo úmysl najít sexuálního partnera: pod sukní z jemného taftu, která se kolem ní při každém pohybu točila, byly vidět černé krajkové podvazky a kalhotky stejné barvy, nechávající zcela odkryté pozadí. Její vážný až umíněný obličej přitom naznačoval opatrnou povahu; holka, která má určitě v kabelce prezervativy.

Tisserand tancoval chvíli kousek od ní a šermoval rukama, aby projevil nadšení, jaké v něm vyvolává hudba. Dvakrát nebo třikrát dokonce tleskl do dlaní; dívka si ho však zjevně nevšímala. Využil proto přestávky v hudbě, aby s ní navázal rozhovor. Otočila se k němu, obdařila ho pohrdavým pohledem a přešla přes parket úplně na druhou stranu, aby mu unikla. Bylo to bez odvolání.

Vše probíhalo podle očekávání. Odešel jsem k baru objednat druhý bourbon.

Po návratu jsem pocítil, že se něco změnilo. U vedlejšího stolu seděla osamocená dívka. Byla o hodně mladší než Veronika, tak sedmnáct; nic to však neměnilo na tom, že jí byla strašně podobná. Její jednoduché, béžové a spíš široké šaty příliš nezvýrazňovaly tvary jejího těla; ty to však vůbec nepotřebovaly. Široké boky, pevné, hladké pozadí; pružný pas, po kterém ruce kloužou k oblým, plným a měkkým prsům; ruce, které důvěrně objímají pas a opisují vznešenou křivku boků. To všechno jsem znal; stačilo zavřít oči, abych si zase vzpomněl. Také na ryzí, plný, nevinný obličej, vyjadřující klidnou svůdnost přirozené ženy, jisté si svou krásou. Jasný klid mladé, ještě veselé klisny, připravené protáhnout si údy v rychlém cvalu. Bezstarostný poklid Evy, zamilované do vlastní cudnosti, vědomé si jakoby samozřejmě věčné touhy, kterou vzbuzuje. Uvědomil jsem si, že dva roky odloučení nic nesmazaly; vypil jsem svou sklenici naráz. Právě tu chvíli si Tisserand zvolil k návratu; lehce z něho teklo. Promluvil na mne; myslím, že chtěl vědět, jestli si s tou holkou něco začnu. Neodpověděl jsem; začalo se mi chtít zvracet a v kalhotách mě tlačilo; nebylo mi vůbec dobře. Řekl jsem: „Omluv mě na chvilku…“ a prošel jsem sálem směrem k toaletám. Zamknul jsem za sebou a strčil si dva prsty do krku, množství zvratků se však ukázalo neuspokojivým. Pak jsem onanoval, tentokrát s větším úspěchem: ze začátku jsem myslel pochopitelně na Veroniku, soustředil jsem se však na pochvy obecně a uklidnil jsem se. K ejakulaci došlo asi po dvou minutách; dodala mi odvahu a jistotu.

Když jsem se vracel, všiml jsem si, že se Tisserand dal s pseudo-Veronikou do řeči; dívala se na něj klidně a bez odporu. V duchu jsem tušil, že ta dívka je klenot; ale to nevadilo, už jsem byl uspokojený. Z milostného hlediska patřila Veronika k obětované generaci. Jistě kdysi byla schopná milovat; uznávám, že by si přála být toho schopná i nadále, nebylo to však možné. Láska jakožto vzácný, umělý a pozdní jev může vzkvétat pouze za zvláštních a zřídkakdy současných podmínek, které jsou přímým protikladem uvolněnosti mravů, charakterizující moderní dobu. Veronika poznala příliš diskoték a milenců; takový způsob života člověka ochuzuje a přináší s sebou někdy vážné a zpravidla nezvratné následky. Láska jako nevinnost a schopnost iluze, jako způsobilost shrnout opačné pohlaví jako celek do jediné milované bytosti, zřídka odolá roku sexuálního toulání, nikdy dvěma. Opakované sexuální zkušenosti nahromaděné během dospívání ve skutečnosti rychle nahlodávají a znemožňují jakoukoliv možnost citové, romantické projekce; postupně, vlastně dost rychle, se naše schopnosti milovat dostávají na úroveň starého hadru. Samozřejmě pak vedeme i tomu odpovídající život; časem se stáváme méně přitažlivými, a proto zatrpklými. Závidíme mladým, a proto je nenávidíme. Tato nenávist, odsouzená k mlčení, roste a je stále palčivější; nakonec se utlumuje a pohasíná, tak jako i vše ostatní. Zůstává jen hořkost a zhnusení, nemoc a čekání na smrt.

U baru se mi podařilo usmlouvat s číšníkem láhev bourbonu za sedm set franků. Když jsem se otáčel, vrazil jsem do nějakého dvoumetrového elektrikáře. Spíš přátelským tónem řekl: „No no…něco neklape?“ „Sladké jsou hrozny lidské dobroty,“ odpověděl jsem a zdola na něj pohlédl. V zrcadle jsem zahlédl svůj obličej; byl zkřivený značně nepříjemným šklebem. Elektrikář potřásl rezignovaně hlavou; s láhví v ruce jsem vyrazil zpět přes taneční parket, těsně před cílem jsem však zakopl a natáhl se. Nikdo mě nezvedl. Viděl jsem nohy tanečníků, jak se nade mnou zmítají; měl jsem chuť je přesekat sekerou. Osvětlení bylo nesnesitelně ostré; ležel jsem v pekle.

K našemu stolu si přisedla skupina kluků a holek; bezpochyby spolužáci pseudo-Veroniky. Tisserand se nevzdával, ale začínal trochu ztrácet půdu pod nohama; bylo více než zřejmé, že se pozvolna nechává vytlačit z okruhu konverzace; a když jeden z kluků pozval ostatní na rundu u baru, byl již nepřímo vyřazen. Přesto naznačil, že se zvedá také, pokusil se zachytit pohled pseudo-Veroniky; marně. Zarazil se a těžce se svalil na sedadlo; úplně se pohroužil do sebe, takže ani nezpozoroval mou přítomnost. Nalil jsem si další sklenku.

Tisserand zůstal něco přes minutu nehnutě sedět; náhle jím projel záškub, jaký by se dal přičíst energii člověka, který „nemá co ztratit“. Prudce se zvedl, přičemž do mne téměř strčil, a zamířil na taneční plochu; ve tváři měl úsměv a odhodlanost; byl však stále stejně ošklivý.

Bez váhání se postavil před blonďatou a velmi sexy patnáctku. Měla krátké, tenké bělostné šaty; potem se jí přilepily k tělu, takže bylo možné vidět, že pod nimi nic nemá; její kulatý zadeček byl krásně tvarovaný, hnědavé prsní dvorce, vypjaté vzrušením, byly jasně zřetelné; DJ ohlásil čtvrthodinku retro.

Začal hrát rock a Tisserand ji vyzval k tanci; poněkud zaskočená přijala. Od prvních taktů Come on everybody jsem cítil, že začíná ujíždět. Se sevřenými zuby a zlým výrazem s dívkou prudce cloumal; pokaždé, když ji přitáhl k sobě, toho využil a přitiskl jí dlaň na zadek. Jakmile dozněly poslední tóny, kočička se rozběhla ke skupině holek jejího věku. Tisserand postával uprostřed plochy s tupým výrazem; od úst mu tekly sliny. Dívka na něj ukazovala a mluvila ke kamarádkám; dívaly se na něj a vyprskávaly smíchy.

V té chvíli se od baru vrátila pseudo-Veronika se svojí partou; zaníceně debatovala s mladým černochem či spíš míšencem. Byl o něco starší než ona; hádal bych mu tak dvacet. Přišli si sednout k našemu stolu; jen tak mimochodem jsem jí přátelsky pokynul rukou. Překvapeně se na mě podívala, ale nereagovala.

Po další rockové písničce spustil DJ slowfox, jmenovitě Jih od Nina Ferrera; krásná píseň, to se musí nechat. Míšenec se jemně dotkl ramene pseudo-Veroniky; ve společné shodě se zvedli. V tu chvíli se Tisserand otočil a stanul proti němu. Rozložil ruce, otevřel pusu, avšak myslím, že neměl čas cokoliv říct. Míšenec jej klidně a jemně odstrčil a za několik vteřin už byli na parketu.

Tvořili nádherný pár. Pseudo-Veronika byla dost vysoká, tak metr sedmdesát, on jí však o hlavu převyšoval. S důvěrou se k němu přitiskla. Tisserand si ke mně přisedl; třásl se po celém těle. Zhypnotizovaně je pozoroval. Počkal jsem asi minutu; tenhle slowfox je, jak jsem si vzpomínal, nekonečný. Pak jsem jím jemně zatřásl a několikrát opakoval:

„Rafaeli…“

„Co můžu dělat?“ zeptal se.

„Běž si ho vyhonit.“

„Myslíš, že je to v prdeli?“

„To víš že jo. Už dlouho, od samého prvopočátku je to v prdeli. Nikdy, Rafaeli, nikdy nebudeš představovat erotický sen mladých dívek. Musíš se s tím smířit; to není nic pro tebe. Kromě toho už je příliš pozdě. Sexuální neúspěchy, které jsi, Rafaeli, od dětství poznal, frustrace, která tě provází od tvých třinácti let, to vše v tobě zanechá nesmazatelnou stopu. I za předpokladu, že bys napříště mohl poznat nějakou ženu – což si, upřímně řečeno, nemyslím –, nebude to stačit; nic už nebude nikdy stačit. Navždy zůstaneš ochuzený o mladistvé lásky, které jsi nepoznal. Ta rána v tobě je už hluboká; a bude stále horší. Strašná a nemilosrdná hořkost ti zatopí srdce. Nečeká tě ani vykoupení, ani vysvobození. Už je to tak. To ale neznamená, že je ti odepřená jakákoliv možnost odplaty. Ty ženy, po kterých tak toužíš, můžeš mít i ty. Můžeš dokonce mít to, co je v nich nejcennějšího. A co je, Rafaeli, v nich nejcennějšího?“

„Jejich krása…?“ nadhodil.

„Krása to není, dovol, abych tě vyvedl z omylu; není to ani jejich pochva, dokonce ani jejich láska; protože to všechno mizí s jejich životem. A ty můžeš od nynějška vlastnit jejich život. Dej se ode dneška na dráhu zabijáka; věř mi, kamaráde, že jinou možnost nemáš. Až se ty ženy budou třást strachy před tvým nožem a budou prosit, abys jim nebral mládí, teprve pak budeš jejich pánem; tehdy je budeš mít, tělem i duší. A co ty víš, třeba od nich dokonce dostaneš před jejich obětováním několik příjemných laskominek; nůž, Rafaeli, je mocný společník.“

Nadále zíral na pár, který se v objetí zvolna otáčel na parketu; pseudo-Veronika svírala jednou rukou míšence kolem pasu, druhá spočívala na jeho rameni. Tiše, až stydlivě řekl: „Radši bych zabil toho kluka…“ Cítil jsem, že mám vyhráno; naráz jsem se uvolnil a naplnil sklenice.

„No vždyť!“ zvolal jsem, „co ti v tom brání…? Jen se zacvič na mladým negrovi…! Koneckonců odejdou spolu, to je tutovka. Jasně že budeš muset nejdřív zabít jeho, než se jí zmocníš. Kromě toho mám pod předním sklem schovaný nůž.“

O deset minut později skutečně odešli společně. Zvedl jsem se a cestou sebral flašku; Tisserand mě pokorně následoval.

Venku byla příjemná, téměř teplá noc. Na parkovišti došlo mezi holkou a negrem ke krátké výměně názorů; nakonec zamířili k jeho skútru. Posadil jsem se na přední sedadlo, vytáhl z obalu nůž; jeho zoubky se v měsíčním světle pěkně leskly. Než nasedli na skútr, dlouze se políbili. Tisserand se vedle mě nepřetržitě třásl; zdálo se mi, že cítím, jak jeho údem stoupá shnilé semeno. Jak si tak nervózně pohrával s páčkami, spustil záblesk světel; dívka zamhouřila oči. Poté se rozhodli k odjezdu; naše auto vyjelo tiše za nimi.

„Kde se spolu vyspí?“ zeptal se Tisserand.

„Pravděpodobně u jejích rodičů; to je nejběžnější. Musíme je ale zastavit dřív. Jakmile budeme na vedlejší silnici, najedeme do skútru. Asi je to trochu rozhodí; toho chlápka pak bez problémů doděláš.“

Auto lehce uhánělo po pobřežní silnici; v jeho světlech bylo vidět, jak dívka objímá svého druha kolem pasu. Po chvíli ticha jsem pokračoval:

„Mohli bychom je taky rovnou zajet, to by bylo jistější.“

„Vůbec nedávají pozor…“ pronesl zasněně.

Náhle skútr zatočil doprava a vydal se po cestě k moři. S tím jsme nepočítali; řekl jsem Tisserandovi, ať zpomalí. O kousek dál zastavili; zaznamenal jsem, že týpek nejdřív ze všeho nezapomněl zabezpečit vozidlo před krádeží, než odtáhl dívku na pláž.

Za první řadou písečných dun jsem pochopil. U nohou se nám rozprostírala obrovská křivka téměř klidného moře; na jeho hladině se naplno odrážel měsíční svit. Dvojice se podél vody vzdalovala k jihu. Vzduch byl čím dál teplejší, až neobvykle vlahý; mohlo by se zdát, že je červen. Za takových okolností jsem tomu ovšem rozuměl: milovat se na břehu oceánu pod hvězdami; až příliš dobře jsem tomu rozuměl; úplně totéž bych na jejich místě udělal i já. Podal jsem Tisserandovi nůž; beze slova odešel.

Vrátil jsem se k autu, usedl do písku a opřel se o karoserii. Několikrát jsem si pořádně přihnul bourbonu, pak jsem sedl za volant a sjel kousek k moři. Bylo to trochu neopatrné, avšak hluk motoru mi připadal matný, neslyšitelný; noc byla zahalující a měkká. Měl jsem sto chutí vyrazit přímo k oceánu. Tisserandova nepřítomnost se prodlužovala.

Když se vrátil, mlčel. Dlouhý nůž držel v ruce; čepel se jemně leskla; na jejím povrchu nebylo stopy po krvi. Začalo mi být náhle trochu smutno. Konečně promluvil.

„Když jsem tam přišel, leželi mezi dvěma dunami. Sundal jí už šaty i podprsenku. Její prsa byla v tom světle tak krásná, tak oblá. Pak se otočila a sedla si na něj. Rozepla mu kalhoty. Když mu ho začala kouřit, nemohl jsem to vydržet.“

Zmlkl. Čekal jsem. Vody byly nehybné jako jezero.

„Otočil jsem se, šel jsem mezi dunami. Mohl jsem je zabít; neposlouchali, vůbec mi nevěnovali pozornost. Onanoval jsem. Nechtělo se mi je zabít; krev k ničemu nevede.“

„Krev je všude.“

„Já vím. I sperma je všude. Mám toho dost. Jedu do Paříže“.

Nenabídl mi, abych jel s ním. Zvedl jsem se a šel k moři. Láhev bourbonu byla skoro prázdná; spolkl jsem poslední doušek. Když jsem se otočil, byla pláž prázdná; ani jsem neslyšel auto startovat.

Tisseranda jsem už víckrát neviděl; zabil se té noci v autě cestou do Paříže. V okolí Angers byla hustá mlha; jel nadoraz jako obvykle. Jeho dvěstěpětka GTI v plné rychlosti napálila do kamionu, který vybočil z pruhu. Zemřel na místě, chvíli před východem slunce. Druhý den bylo volno, slavilo se Kristovo narození; jeho rodina informovala firmu až za tři dny. Podle náboženských zvyklostí už pohřeb proběhl; to zkraje zmrazilo jakékoliv úvahy o věnci nebo vyslání kolegů z práce. Padlo pár slov o tom, jak je smutné takhle umřít a jak je těžké řídit v mlze, lidi se vrátili k práci a to bylo vše.

Alespoň, říkal jsem si, když jsem se o jeho smrti dozvěděl, se bil až do konce. Klub mladých, zimní sporty… Alespoň se nevzdal, nenechal se zlomit. Až do konce ani přes opakované neúspěchy nepřestal hledat lásku. Jsem si jist, že ještě když ležel v černém obleku a zlaté kravatě rozdrcený mezi plechy svého auta, v jeho srdci stále plála bitva, touha a chuť se bít.

Michel Houellebecq: Rozšíření bitevního pole (přeložil Alan Beguivin, vydala Mladá fronta v roce 2004)