Siri Hustvedt: Šupiny na očích

Seznámilajsem se s ním před osmi lety. Studovala jsem tehdy naColumbijské univerzitě, zvolna jsem spěla k magisterskémutitulu. Léto bylo horké a já často nemohlaspát. Ve svém dvoupokojovém bytě v Západní109. ulici jsem místo spaní poslouchala zvukyvelkoměsta. Zpravidla jsem se pročetla, propsala a prokouřilak ránu, někdy jsem se ale vedrem nemohla soustředit, atak jsem z postele pozorovala sousedy. Zamřížovanýmoknem jsem se přes světlík dívala do bytu naproti asledovala, jak jeho dva obyvatelé, v tom parnu napůlnazí, bloumají z místnosti do místnosti.Jednou v červenci, nedlouho před seznámeníms panem Morningem, přišel jeden z nich, úplněsvlečený, k oknu. Smrákalo se a on tam, s tělemzezadu nasvíceným žlutou lampou, stál dlouho.Schovávala jsem se v přítmí ložnice,takže mě vůbec nepostřehl. Dva měsíce předtím měopustil Stephen, ustavičně jsem na něj myslela, mlela jsem sev zavlhlé posteli, pořád jsem se nemohla uvelebitani uklidnit.

Přesden jsem sháněla práci. V červnu jsempřipravovala podklady pro jednoho historika medicíny. Pětdnů v týdnu jsem vysedávala v čítárněLékařské akademie ve Východní 103. ulicia vypisovala na kartotéční lístky údajeo významných chorobách – dýmějovémmoru, lepře, chřipce, syfilidě, tuberkulóze – i o méněznámých neduzích, které mi utkvěly pouzedíky svým kuriózním názvům –frambezie, chloróza, cyanóza, burzitida, rozeola aerysipel. Dr. Rosenberg, v chůzi i řeči neobyčejnězpomalený osmdesátník, mi za hodinu vypisováníplatil šest dolarů, a ačkoli jsem naprosto nechápala, cos kartičkami následně provádí, neptalajsem se ho v obavě, že by mi to vykládal hodiny.Výdělek skončil ve chvíli, kdy se můj chlebodárceodebral do Itálie. Za studií jsem měla trvale hlubokodo kapsy, ale odjezd dr. Rosenberga mi udělal totálníčáru přes rozpočet. Nezaplatila jsem nájem začervenec a na srpen už jsem vůbec neměla peníze. Dennějsem chodila do Pavilonu filozofie a prohlížela vývěskuzaměstnání, než jsem ale stačila zavolat, už bylomísto obsazené. Přesto jsem tak ale přišla na panaMorninga. Nenápadný rukopisný inzerátoznamoval: „Hledá se pomocná síla prorozpracovaný úkol, nejlépe z katedryliteratury. Herbert B. Morning.“ Pod jménem stálotelefonní číslo a já na něj okamžitězavolala. Ani jsem se pořádně nepředstavila a nádhernýmužský hlas už mi diktoval adresu na Amsterdam Avenue aříkal, abych se hned dostavila.

Bylozamženo, slunce ale pálilo tak, že jsem z tézáře mžourala, když jsem vcházela do činžovníhodomu pana Morninga. Výtah nejezdil a já si vzpomínám,jak jsem se cestou po schodech do třetího patra pěknězapotila. Pořád mám živě před očima jeho napjatýobličej ve dveřích. Byl silně bledý a měl výrazný,hezký nos. S hlasitým oddechovánímmi otevřel a vedl mě do dusné místnůstky páchnoucíkočičinou. Zdi byly obestavěné přecpanýmiknihovnami a další knihy se vršily v nahnutýchstozích všude kolem. Kupily se tam i hory novin a časopisůa pod oknem s nepropustně zataženými žaluziemi leželahromada starých šatů či hadrů. Uprostřed stálobrovitý psací stůl obložený asi desítkoukrabic všech velikostí. Také na neustlané úzképosteli vedle stolu se povalovaly knížky. Pan Morning seusadil za stůl a já si sedla na starou skládacížidličku naproti němu. Na podlahu mezi nás dopadal slunečnípaprsek pronikající rozbitým žaluziovýmžebrem a já v jeho světle uviděla opar prachu.

Zapálilajsem si, takže vzduch zhoustl ještě víc, a dívalajsem se panu Morningovi na krk: měl měsíčně bíloukůži. Prohlásil, že ho těší, že jsem přišla, aodmlčel se. Bez zábran si mě měřil, celou mě pohledemobjížděl. Nevím, jestli si mě prohlíželz chlípnosti nebo čistě jen ze zvědavosti, dotčenějsem se ale odvrátila, a když se mě pak zeptal, jak sejmenuju, tak jsem zalhala. Bez rozmyslu jsem se vytasila s cizímpříjmením: Davidsenová. Udělala jsem ze sebeIris Davidsenovou. Byla to obrana, ochrana před jakýmsirozplizlým nebezpečím, později se mi to kradenéjméno ale pěkně vymstilo; strhlo mě jinam, vychýlilomě z vyjetých kolejí a načas mi podivně změnilocelý svět. Když o tom zpětně přemýšlím,připadá mi, že ta lež tu historii začala, otevřela vrátkatísni. Jinak jsem mu ve všem přiznala pravdu – povědělajsem mu, že mám rodiče a sestry v Minnesotě, žestuduji anglickou literaturu devatenáctého století,že jsem si předtím přivydělávala přípravoupodkladů, dokonce i telefonní číslo jsem muprozradila. Kvitoval mé povídání úsměvema já si v duchu říkala: Usmívá sedůvěrně jako starý známý.

Vyložilmi, že je spisovatel a že si vydělává psanímpro časopisy. „Píšu o všem a na všechny čtenářskénoty,“ líčil. „Příspěvky mi otiskl už Les alov, Dům a zahrada, Pravdivé zpovědi,Pravý detektiv i Reader’s Digest. Mámna kontě povídky, jeden špionážní román,poezii, eseje, recenze – jednou jsem si dokonce zabásnil ido katalogu umění.“ S lišáckým úsměvemmáchl paží. „‘Rytmická plátnaStanleyho Rubina prozrazují návaznost na manýrismus– zejména na Pontorma. Protáhlé, zvlněnétvary vykazují spjatost…’“ Zasmál se. „Málokdypublikuji pod stejným jménem.“

„Tosi za tím, co píšete, nestojíte?“

„Jájsem za vším, co píšu, milá slečnoDavidsenová, zpravidla vsedě, někdy i vstoje. V osmnáctémstoletí se při psaní běžně stálo – zapsacím pultem. Thomas Wolfe psal vestoje.“

„Takjsem to zrovna nemyslela.“

„Topřirozeně ne. Ale pochopte, do Pravdivých zpovědípřece Herbert B. Morning přispívat nemůže, FernLuceová ovšem klidně. Žádná věda.“

„Bavívás schovávat se za masky?“

„Vyloženěse v tom vyžívám. Přináší mi tojisté zpestření a riziko.“

„Neníriziko trochu velká nadsázka?“

„Anibych neřekl. Nic mě nezastaví, stačí si jen pokaždézvolit správné jméno. Není to náhodnávolba. Chce to dar, geniální nadání,mohu-li to sám tak tvrdit, aby člověk vyhmátl takovýpseudonym, který na daný úkol nasadí tohopravého nebo tu pravou. Text do toho katalogu napříkladsepsal Dewitt L. Parker a pod tím špionážnímrománem je podepsaný Martin Blane. Má to ale isvá rizika. I ty nejpropracovanější plány semohou pokazit. Nelze předem najisto odhadnout, kdo se skrývápod pseudonymem, který vyberu.“

„Chápu,“kývla jsem. „V tom případě bych se vás asiměla zeptat, kdo jste teď.“

„Mátetu čest, drahá slečno, hovořit přímo s HerbertemB. Morningem, nezatíženým jakýmikoli jinýmitvářemi.“

„Ak čemu pan Morning potřebuje pomocnou sílu?“

„Najistý životopis,“ odpověděl. „Na téma životníchpropriet, úlomků a střípků, pokladů a smetí.Potřebuju někoho jako vy, kdo bude dotčené předměty bezzábran vnímat. Potřebuju ucho a oko, pero a hlas,Pátka pro každý den, bystrého, citlivéhopozorovatele. Víte, dobývám se právěk samé podstatě neživého světa. Dalo by se tonazvat antropologií současnosti.“

Požádalajsem ho, aby mi vyložil konkrétní pracovnínáplň.

„Začaloto před třemi lety, když umřela.“ Odmlčel se, jako bypřemýšlel. „Dívka – mladá žena. Znal jsemji, ale ne zas tolik. Zkrátka a dobře, po její smrtise mi dostalo do rukou množství jejích věcí,běžných všedních předmětů. Měl jsem je u sebev bytě, to i ono, tuhle tamhle, ztracené, opuštěné,němé, ale ne mrtvé. To bylo to hlavní. Nebylymrtvé, ne tak, jak neživé předměty obvykle vnímáme.Zdálo se, že z nich vyzařuje jakási síla.Chvílemi jsem skoro cítil, že jimi hýbe, po pártýdnech jsem si ale všiml, že se z nich život vytrácí,že tuhnou v neživou hmotu. Tak jsem je pozavíral.“

„Pozavíral?“

„Pozavíraljsem je do krabic, abych je ušetřil působení místa ačasu. Nezvratně cítím, že uchovávajíjejí otisk – stopu jejího hřejícího,žijícího těla ve světě. A i když jsem se je snažiluchránit, tak vychládají. To poznám. Užto trvá dlouho, takže musím jednat rychle. Spěchámna to. Zaplatím vám šedesát dolarů za jedenpředmět.“

„Zajeden předmět?“ Celá jsem se na židli potila, a tak jsemsi přesedla a stáhla si pod nohama sukni, kterápodivně na dotek studila.

„Všechnovám vysvětlím,“ oznámil. Ze zásuvkystolu vytáhl malý magnetofon a přistrčil ho ke mně.„Nejdřív si poslechněte tohle. Prozradí vámto většinu toho, co vás zajímá. Jázatím půjdu pryč.“ Zvedl se ze židle a zamířil kedveřím. Zpoza jedné krabice se vynořil žlutýkocour a vyrazil za ním. „Stiskněte play,“ vybídlmě pan Morning a zmizel.

Jakjsem se k magnetofonu natahovala, všimla jsem si dvou slovnačmáraných do bloku vedle: „ženská ruka“.Vypadala důležitě a já si je uložila do paměti, jako bypředstavovala heslo k podzemnímu životu. Zmáčklajsem tlačítko a ozval se šepot ženského hlasu: „Totopatřilo zesnulé. Je to bílé prostěradlo určenépro jedno lůžko…“ Následoval nesmírně podrobnýpopis prostěradla. Líčila se každá sebemenšískvrnka a tečka, struktura zvetšelé bavlny i cedulka, zekteré za léta praní vybledl veškerýpotisk. Trvalo to snad deset minut a celé to bylo namluvenétím zvláštním polohlasem. Samo líčeníbylo úmorné, a přece jsem napjatě poslouchalav naději, že slova záhy odhalí něco vícnež prostěradlo. Nestalo se tak. Když nahrávka skončila,podívala jsem se ke dveřím, za kterými seschovával pan Morning, a viděla, že jsou pootevřenéa ve škvíře se tiskne polovina jeho obličeje. Zezadu hoozařovalo světlo a jeho tvář nebyla moc zřetelná,světlé vlasy mu ale svítily a opět jsem slyšela, jaktěžce oddechuje, jako když mě vítal. Natahoval se mi poruce. Automaticky jsem ucukla.

„Jdevám tedy o popis věcí té slečny, pochopilajsem to správně?“ Slyšela jsem, jak mluvímkřečovitě a strojeně. „Nechápu ale, jak zvukovánahrávka souvisí s vaším záměremani proč ta na té kazetě šeptala.“

„Šepothraje zásadní roli, protože plně znělý lidskýhlas je příliš svérázný, přílišpoznamenaný vlastní historií. Usiluju oanonymitu, aby mohl předmět zazářit v celé svéčistotě, ukázat se v plné nahotě. Šepot nemávlastní ráz.“

Záměrto byl tak prapodivný, že to hraničilo s pomateností,mě ale vábil. Náhoda mi nabídla menšídobrodružství a já ho s povděkem brala. Navícjsem tušila, že pod všemi těmi výstředními nápadyse ukrývá svébytná logika. O šepotu senapříklad pan Morning vyjadřoval zcela rozumně.

„Pročty popisy prostě nenapíšete?“ zeptala jsem se. „Pak vámtu anonymitu nebude žádný hlas kazit.“ Pozorně jsemsledovala jeho výraz.

Naklonilse přes stůl a zadíval se mi přímo do očí.„Protože,“ prohlásil, „pak v tom není žádnýživý prvek, žádná síla, která bydosáhla oživení.“

Znovujsem poposedla a upřela pohled na kupu hadrů pod oknem. „Oživení?Jak tomu mám rozumět?“

„Dotčenépředměty se silou zájmu pozorovatele probouzejí,zůstávají sice němé, ale přesto promlouvajío lidských tajemstvích.“

„Chceteříct, že osvětlují život té slečny? Vy jichcete poznat, vidťe? Nedalo by se o ní něco zjistit méněkomplikovanou cestou?“

„Neto, co mě na jejím životě zajímá.“Tentokrát při úsměvu rozevřel rty a jáobdivovala jeho velké bílé zuby. Není zastak starý, pomyslela jsem si, není mu ani padesát.Sehnul se a zvedl z podlahy modrou krabici – středně velkou,takovou, v jaké se skladuje zboží – a podal miji.

Hnedjsem odklápěla víko.

„Teďne!“ Málem to vykřikl. „Tady ne.“

Opětjsem víko dovřela.

„Otevřeteto až doma o samotě. Předmět musí zůstat zabalenýv krabici, když se mu právě nevěnujete. Prozkoumejteho. Popište ho. Nechte ho na sebe působit. Mám pro vási magnetofon a čistou pásku. A, abych nezapomněl, začněteslovy ‘Toto patřilo zesnulé.’ Zvládnete to dopozítří?“

Ujistilajsem ho že ano a s krabicí a magnetofonem chvátalaz bytu na denní světlo. Rychle jsem se vzdalovala odjeho domu a do krabice jsem se podívala, až když jsemzabočila za roh a měla jistotu, že mě nezahlédne z okna.Uvnitř krabice vystlané hedvábným papíremležela dost usmolená bílá rukavička.

Přeložila Petra Kusová