Kávové filtry, to byla poslední kapka. V dílně za ním Leon přišel s nějakým přitroublým plánem, jak se zmocnit vlády a přetvořit celý stát. Znělo to falešně, ale v takové fázi už mu cokoli připadalo lepší než koupit dalších pět set kávových filtrů a dívat se, jak mu odpočítávají zbývající roky. Nasypal mletou kávu do posledního filtru a naplnil přístroj vodou. Stiskl tlačítko, aby voda začala vařit. Zavolal do vedlejší místnosti na Roxannu: „Za chvilku bude kafe.“ Dodal: „Zajdu si na moment ven.“

            Zavolá Leonovi. Že se sejdou v hospodě. A zjistí si, jestli je ten pošouklý návrh myšlený vážně. Leon mu dal tu modročernou knížku, kde se psalo:

 

Představte si, že není žádný Bůh. Není žádné nebe ani peklo. Je jenom váš syn a jeho syn a jeho syn, a svět, který jim zanecháte.

 

            Roxanne zavolala z jídelny, chtěla vědět, kam jde.

            Když si oblékal kabát, podíval se, jestli má v kapsách klíče a mobil. Prošel dveřmi, ona seděla u jídelního stolu a před sebou měla rozložené nějaké daňové formuláře. Odpověděl:

            „Potřebujeme kávové filtry.“

            Dlouho mlčela, nezvedla hlavu a prohodila: „Už?“

            Garret z jejího hlasu slyšel porážku. I jí život utíká nějak moc rychle. Další důvod propátrat nějaké radikální možnosti.

            Sklonil se k ní, zašeptal: „Postarám se o to.“ A políbil ji na čelo.

 

* * *

 

Bývaly náboženské epochy, kdy městům vévodily jejich katedrály nebo mešity. Dómy a věžičky se mohutně tyčily nad všemi stavbami krčícími se kolem. Pak přišel věk obchodu a mrakodrapy a drážkované sloupy bank zas velikostí zastínily kostely. Továrny přerostly i ty největší mešity a vedle skladišť působily chrámy bezvýznamně. A v nejnovější době pak přišel věk vlád, kdy na obzorech explodovaly budovy regulující veřejný život. Obrovské monolity obsahující moc, o jaké se církvi a obchodu mohlo leda tak zdát. Opulentní nádoby chránící a okázale předvádějící moc zákonodárců a soudců.

            V posledních týdnech před Přizpůsobením se obyčejní lidé vypravovali právě do těchhle velkolepých pevností, předstírali, že žasnou, potulovali se tam, jako by byli jen na prohlídce. Pořizovali fotky a dělali, že se ztratili, aby se mohli zatoulat i do částí nepřístupných pro veřejnost a hrát si na neviňátka, až je vyhmátnou a požádají, aby odešli. Mapovali potenciální únikové cesty, které bude potřeba zahradit. A vyhledávali lokality, odkud budou mít nejlepší výhled a výstřel.

            A jak tak žasli pod lustry a natahovali krky, aby dobře viděli, přeslavné fresky a zlacené žebroví vznosných kupolí, věděli, že tohle postavilo jídlo. Jídlo, které se mohlo sníst. Jídlo, které vzali jim. A bezpečnost zase zbudovala ta mramorová schodiště, bezpečnost, které se mohli těšit oni.

            A vysávali jejich životy, jen aby mohli tyhle stěny obložit naleštěným mahagonem a palisandrem, materiály přiváženými kdovíodkud ze světa, aby přidaly na pohodlí a potěše vládnoucí elitě. Ti burani a řepáci s vypoulenými tupými výrazy předstírali úctu a hráli obdiv k těm velkolepým státním budovám a ke skvělým potentátům, kteří z nich organizují jejich životy.

            Něco si mez sebou šeptali. Točili videa a dělali si mapy. Viděli sami sebe, jak provádějí tu chladnou činnost, ke které se odhodlali.

            A všichni znali pravdu: když hromadíš jídlo, shnije. Když hromadíš peníze, shniješ ty. Když hromadíš moc, shnije vláda.

            Místo aby měl každý pitomeček jeden hlas, ti nejchytřejší,  nejodvážnější, nejdrzejší budou mít sto nebo tři sta nebo tisíc hlasů, zatímco ti slabí a líní žádný. Ti nejproduktivnější už nebudou otroky lenivých. Leniví budou přinuceni pracovat.

            Po špičkách se trousili do síní moci. Impozantní budovy postavené z jejich potu, do kterých příliš dlouho vysílali sami sebe v zastoupení. Přišli si na vlastní oči prohlédnout vznešená prostředí, kde jejich životy buďto začnou, anebo skončí.

            Když upírali zraky do nebetyčných žulových kleneb nebo dolů na lány blyštivého mramoru, připadali si titěrní a slabí. Jenže když se nacpali do ochozů pro diváky, loket na loket, koleno na koleno, a utvořili jednolitou masu a přehlíželi trapnou hrstku patřičně zvolených, připadali si neporazitelní.

            Uráželo je, když je rozdělovali do menších stádeček a v těch je pásli postarší průvodci, kteří zpaměti drmolili politicky schválný význam každé vlajky a sochy. Odvažovali se představovat si, jak někdo ty velkolepé lustry rozstřílí na hadry. Představovali si široké chodby, kde jsou všechny malby rozřezané a všechny sochy pokácené, až to tam vypadá jako v hromadném hrobě plném kamenných hlav a ulámaných prstů.

            Zavírali oči, aby si lépe představili vymlácená vysoká okna státní nebo soudní budovy, aby viděli, jak si na zlacených římsách rotundy a v nikách vrabci stavějí hnízda.

            V médiích se tvrdilo, že tenhle náhlý nával zvědavců je způsoben nárůstem vlastenectví. Že občané se opět více identifikují se svým státem. A v tom ohledu měla média pravdu, jenže jiným způsobem, než se domnívala. Média ty návštěvníky vykreslovala jako poutníky přicházející žadonit k těm nejlepším. A média předpovídala v budoucnu nárůst míru a spolupráce, a i v tom měla pravdu, ale ne tak, jak anticipovala.

            Sami ti nově příchozí klopili zraky a předstírali nesmělost. Aby si udrželi nízké postavení prostých lidí, pokorně ustupovali, kdykoli na jejich řady zaútočil třeba ten nejobyčejnější průvodce nebo stážista.

            V posledních dnech se do všech vládních budov turisté jen valili. A pak, jako by někdo zmáčkl vypínač, čumilové chodit přestali. Síně byly prázdné, až na ty, kdo tam měli práci. Ti se pokývnutím a potřesením rukou zdravili se službu konajícími členy ochranky. Ti v uniformách i ti v civilu očima souhlasili s tím, co se musí stát. Všichni byli součásti spiknutí, jež mířilo k tomu dnu, kdy začnou jednat jako jeden.

            Nikdo kromě lidí z ochranky nejednal s těmi lidmi s úctou, protože jen strážní a policisté chápali, odkud ve státě pochází skutečná moc.