Michel Deguy: Básně

Kraj

Proč vrací se fráze milovaná

„Ještě jednou na kraj světa"

Co je ten kraj a co „kraj" je, býti na pokraji

Okraje Baudelairovy a

Knížecí terasa pro Rimbauda

S výhledem na svět a kroužení toho

Kdo támhle prošel a tudy se navrátí

Kraje

   Jaké však úsilí, jaké tajemství, jaké čáry rukou ve stínu a

blízké zšeření nohou, jaké zrady, jaká víra v

sladkost zakázaného, jaký propletenec z prstů, jaká troufalost, jaký ne-

-takt akrobatů, jaká zoufalost z nepoznání, jaká chuť

pro tu chuť, jak vzít si radost z rozkoše a přesvědčit ji o

blahu a půvabech, aby vstoupila ve srovnání.

   Všude se tmí, a přesto tančí ztěžklým stepem z tance a

radost schovat neumí. Část bolesti totiž, ta živým nepo-

-chopitelná, pochází z okraje krajů venkovních, z odvrácené strany

stráně, co sjíždějí slepci od Brueghela, zde a mimo zároveň,

přímo v čase veselí a pitek, za rozbřesku jižního, co

křeše mezi domy

   „Venku vše je vítr

Pohyb, co šťastným činí"...

Pravdy

   Čas je téměř vše mrtvé jako jilm, co umírá bez umření v Európě ; já chtěl bych nahradit tu lysost stromu pravd

rytmem bezstarostné konverzace.

   Zločinnost pravdu rozeznává už jen

v žívých myšlenkách těch druhých.

Mí « nepřátelé » nejsou nepřáteli. Rozptyl « pravd » do

« nekonečna » druhů, početnějších než celá klasi-

fikace. Najednou hájí se navzájem, kam jsem se poděl já ! Neperou se, nepo-

hrdají, je za tím rozum a podívaná z nadbytku.

Katachrese

Tenhle kus podobá se běhu na 100 metrů těsně před výstřelem ; vzduch

vesměs nabitý, šlachovitost židlí, předloktí křesel,

paty stolu, vzduchu opony, vše vesměs nabito a čeká až

zazní zazvonění, tvé zachvění, můj výskok, až tebe zaslechnu ; jen tebe

poslechnu.

Otáčeje rub a líc, obraceje na rub líc: to, nač

čeká, není tam - očividně to, co není, ani rub, natož

líc.

Náhrobky ležících

Já ztrácet tě nepřestávám, tím hotelovým pokojem počínaje

Když nahá a zády vykřikla jsi: táhni

Už zapomněl jsem hádku i svoje provinění

Jenže ten papír, tvá páteř prohnutá,

Zátiší dne a skříně

A má víra vestoje bezzubá, že uvidím tě zas

vše přenáší

čas přítomný a unáší

Takovou silou z hodiny na hodinu

Že z hodiny na hodinu není již nic

Než drtící vlna Léthé nesmírné

Uzel na kapesníku

To co bytí má

Nelze nepovědět

A to co říci nelze ...

Napsat se musí

Část vede ke všemu

Co onu část dává

A vědět čemu se to podobá

Rovná se naší vědě - nikoliv neomezené

K příbuznosti

Podobnost je nutná

Báseň ta je z věcí budoucích

Jimž musí se v ústrety

Přirovnání prodlužuje nesrovnatelné

Rozteč věcí mezi sebou

Poezie zapovídá ztotožnění

Pro strohou sladkost býti jako

Jako jediné? Býti jedno

Je celé jako

Dělat že

Vše je jedno

Čeho odříká se poezie aby byla-jako

Jak milenec jenž hltá ale nepolyká

Aby označila psaní láskou

Ut musica ut pictura ut poiesis

Tělem přinucena v ztrátě milostivé

K nahrazení smyslů smyslem

Báseň odříká se toho co jí chybí

Tu chybu pak vloží do jazyka svého

A slepec jmenován je jasnovidcem

My tomu však nikdy neujdeme

Což nám vlastně jenom přeji

Stále si upravovat východ nouzový

Chtít vypadnout a nedostat se ven

Když všechno už stejně selhalo 

z francouzštiny přeložil Denis Molčanov

foto: Petr Machan, PWF 2011