Sylva Fischerová: Svědectví o stroji světa

Václav Kovář:  Zajímá mě, jak se díváte na svět. Festival spisovatelů Praha má letos téma Někdo to rád horké. Je pro Vás stroj světa—to jsou Vaše slova—horkým místem?

Sylva Fischerová:  Stroj světa, to nejsou tak úplně moje slova, je to polatinsku machina mundi, a horké místo, to je zase další metafora. Rozehřátá plotna. Někdy je ale svět hrozně studené místo, takže—kdybychom metafory opustili—pak je svět místo krásné, na kterém je nicméně často krajně obtížné žít.

VK:  Je svět místem přátelským múzám a jejich reinkarnacím?

SF: Byly doby a kultury k múzám přátelštější než jiné. Někdo by možná řekl, že dnešní doba je přátelská k pokleslým múzám, nebo falešným múzám. Já se to tvrdit neodvážím. Jsou dvě myšlenky o charakteru doby a skutečnosti, jak se v ní daří nebo nedaří umění. Jedna z nich říká, že když společnost vyvine takové podmínky, aby se múzám opravdu dařilo, potom tady jsou. Druhý názor říká, že v kom to je, z toho to stejně nakonec vybublá a že se tvoří navzdory okolnostem.

VK:  A když to vztáhnete na sebe jako tvůrčí bytost?

SF:  Když podnikáte cokoli, a zejména něco tvůrčího, nemáte nic zaručené. Můžete napsat sto osmdesát dobrých básní a nezaručí vám to, že ta sto osmdesátá první bude dobrá. Já sama nepociťuju, že by mi někdo dláždil cestu—člověk prostě jen dělá to, co v danou chvíli musí. Komplikovaná je ale skutečnost, že tato společnost je mediální, všechno se musí ukazovat, všechno musí být vidět, všechno se musí zviditelňovat. A s tím má člověk kardinální problém.

VK:  Jeden z Vašich veršů obsahuje slovní spojení osmyslený svět. Co je to za představu?

SF:  Ano, to je z  Náhlého pocitu v Krvavým koleni. Člověka zkrátka naráz jme pocit, že celý ten osmyslený svět je leda nějaká nadstavba—nad světem brutálním, úplně jiným—kde jsou jiné toky, jiné magnetismy, jiné síly ve hře. A že všechny ty odstíny rtěnky a kantovské dichotomie, které jsou vyjmenovávané v té básni, jsou jen nadstavbou, ale někdy i lží, sebeklamem.

VK: Osmyslený svět je iluze?

SF:  Je to iluze. Ale ta báseň se jmenuje Náhlý pocit, takže já netvrdím, jestli to je tak či onak.

VK:  Přesto je to moment, na který jsem ve Vaší poezii narážel opakovaně. Uvažování o tom, jestli je člověk projekcí světa nebo svět projekcí člověka, když to mám říct úplně zjednodušeně. Má smysl člověk ve světě nebo svět v člověku?

SF:  Já bych to asi takhle neformulovala, protože, abych řekla filozofickou myšlenku—kruh subjektivní imanence je přímo nepřekročitelný. Sám ze sebe člověk nikdy nemůže vystoupit a nemáte žádnou evidenci, že tenhle bílý hrníček skutečně existuje. Uvedu názor německých romantiků na to, co je úlohou básnictví: oni říkali, že básnictví je jakousi symfilozofií, tedy spolufilozofií, že básník ale může dál než filozof. Že se může vlomit tam, kam filozof nemůže. Já sama mám jeden typ básní, které jsou symfilozofií, a mám jiné, které jí nejsou. Rozhodně ale netvrdím, že básnictví symfilozofií být musí.

VK:  Budu citovat z Vaší básně Anděl na okně: až jednou zjistím co je já, dobudu vesmír. Jak pokračujete v dobývání vesmíru?

SF:  Pořád kutám ve vlastním já a v tom, jak je navázané na druhé, a co vůbec znamená být nějaké já. Ale to samozřejmě nemůžete zcela zjistit nikdy, čili je to bonmot, asi jako Tleskni jednou rukou. Každé já je nekonečné, a v tom smyslu je každé já vesmír. Dají se snad rozkrývat různé afinity mezi jedním a druhým—ale stejně tak i rozdíly.

VK:  Vaše jiné verše—i když vlastně nevím, jestli jsou Vaše—předcházejí sbírce Krvavý koleno. Stáli ověšeni nemožnými úkoly na místě, které nemohlo být, a přece právě to bylo jejich místo a o něm měli vydat svědectví.  To svědectví mě zajímá.

SF:  Ano, jsou to skutečně moje verše. A co jiného člověku zbývá? To je starý motiv, člověk vlastně ani nemůže víc a svědectví nevydává proto, aby se sám zviditelnil—to je k ničemu—, ale proto, že by mohlo zajímat někoho dalšího. A svědectví musí tím pádem být ryzí. To neznamená, že by mělo zabíhat do nechutných autobiografických nebo jiných detailů, ale jde o to vynést něco, co by tu bez vás nebylo. To jsem si říkala od mládí—dětinská myšlenka—že když já tu báseň nenapíšu, tak ona tady prostě nebude... Někdo může namítnout, že by to nebyla žádná škoda. Člověk se ale má snažit, a cokoli se mu nepovede, má hodit pod stůl. Což je maxima, které se snažím držet, neboť u mě toho končí pod stolem docela hodně.

VK:  Když se dotkneme vývoje vašeho psaní, toho, jak se Vaše témata prolínají. Zajímá mě Váš pohled na víru a historii. Taková báseň Svatá komedie, ta je poměrně kacířská...

SF:  Nevím, jestli je tam nějaký vývoj—já to slovo nemám ráda—, jsou tam jistě proměny, něco se tam odehrává...

VK:  Nevěříte na vývoj?

SF:  A co je vývoj? Co znamená, že něco se vyvíjí odněkud někam? Někdo může říct, že evoluce člověka je ve skutečnosti devolucí. Pojem vývoj je sám o sobě zatížený. Jistě, můžu říci, že máme vývoj od embrya po dospělého nebo po mrtvolu—ale co mi to říká? Vzrůst, zrání? Byla bych opatrná s vývojem. S proměnami si vystačím, a nemusím automaticky a už dopředu hodnotit. Vývoj subsumuje, že to, co následuje, je lepší, než to předtím. Což je myšlenka, která vůbec není automatická.

VK:  A víra?

SF:  Víra? Ta se proměňuje, protože i úcta k Bohu nebo k tomu, v co věřím nebo nevěřím, se mění. Některé básně bych už nenapsala, ale rozhodně to je svědectví o určitém způsobu hledání Boha. Člověk hledá různými způsoby—a když něco najdete, hledáte dál, co jste vlastně našel. Navíc to, co napíšu do básně, přece nepodepisuji na posledním soudu. Básně píšu různým způsobem, a nechci říct, že do nich můžu napsat ledacos. To, co tam podepisuju, ale není moje krédo. Podávám určitý pohled na věc - a mě baví podávat různé pohledy.

VK:  Když lidé charakterizují Vás a Vaše psaní, často používají výrazy jako emancipovaná, dívčí, ženská ... Připadá mi trochu zvláštní akcentovat právě tohle. Silná žena, slabý muž? Nebo jak to je?

SF:  Do komparace žen a mužů se vůbec pouštět nebudu a k tomu, co o mně kdo řekne nebo napíše, mám velmi jednoduchý přístup: člověk nesmí nikdy příliš (nebo možná vůbec) hledět na svoje obrazy v očích druhých, protože to by se nedostal vůbec nikam. Každý člověk ale chce být vnímán—takže někdy třeba najdu nějaké trefné vyjádření, které mi udělá radost, ale jindy je to balast, nebo dokonce nálepkování. Nejhorší je nálepkování.

VK:  Nakonec jsme možná všichni trochu stejní: Ženy převálcované muži, muži ženami...

SF:  Samozřejmě. Tam je to z obou stran.

VK:  Co právě tvoříte? Na co se můžeme těšit?

SF:  Vyšel mi knižní rozhovor s Karlem Flossem, na kterém jsem pracovala několik let - pro mě zcela nový žánr. Vyjde také nová sbírka, které jsem po dlouhém váhání dala velmi dlouhý název Tady za rohem to všechno je. Vyjde sbírka povídek Pasáž a pak ještě knížka pohádek v nakladatelství Baobab. Takže vypadám jako grafoman. Ale to všechno buď vznikalo roky, nebo je to hotové delší dobu. Že to teď má vyjít všechno skoro naráz, je souhra vyšší moci. Tím se trochu vyhýbám Vaší první otázce—hrozně nerada totiž říkám, co právě dělám nebo nedělám, protože se to pak vůbec nemusí povést. Takže ano, něco dělám, něco píšu, ale nevím, jestli to nakonec neskončí pod stolem.

Václav Kovář

Praha | březen 2011