Werner Lambersy: Coimbra

A dozněl zpěv

Nebo něco v něm

Kdo ví

Cosi co

Nemělo už místa

A z ticha učinilo

Oční víčko nad oční nepřítomností

Něco tak bezvýznamného

pro handl nebo poměr

Sil

Něco tak bezvýznamného

A buďte si jisti, že nebylo

Postrádáno: slovo bez zázraku

Mohlo si hovět dál

Krom u některých zdá se

Pro něž slovo

Je stále něco neúnosně prázdného

A duše

Ta nejryzejší část těla

Něco jako fábor

Zapomenutý na balkóně

Krom u některých možná

Trpících ještě více

V obrovitém loži samot

Kde je srdce

Krůpějí rtuti

Rozvleklou pryží

Na kůře jediného kmene

A vesmír co netečný zdá se

Protože tak vzdálen

A my jsme přitom v něm

Svět který přece známe

Protože do něj zrozeni

Přičemž tak málo ví se o sobě

A o tom tichu v něm

Vesmír čekal a nemluvil

Neboť dozněl zpěv

Nebo něco v něm

To neví se

Byť někteří pomysleli

Na ptáky co jediná zima

Oněměla navěky

Něco tak bezvýznamného

O čem budem psát

Jako o všem a to stačí

Krom některým možná

Kteří také dávno nevěděli

A zůstávali nemluvě

Když zpěv zrovna nezpíval

A vesmír čekal

Na hlas co vstoupí v něj

Jak světlo do plodů

Jako voda

Do kořených struků

A doušky vzduchu

Do plic novorozeněte

A vesmír čekal

Nehybný tanečník

Duše

Snílek všech zákazů

U plotů ze sloves

I bláznovství mezi dvěma těly

Na spojených lanech jejich dechů 

A vesmír čekal

Až vyjde a ukáže se tancem

Ten kdo vidět není

Až zařve, zanadává

Slunci jistých jistot

Neboť jak staří říkali:

I bude vaším katem

Tak těžké k uvěření

Jak stříhání nehtů

Levou rukou

Či přijetí skutečnosti

Že smích je bohům k nelibosti

A že čas

Exaktní vědou není

Něco tak bezvýznamného

Ale mělo to něco

Do činění s násilím peněz

A reklamním znásilňováním svědomí

Neboť tamti říkali si

Že vzduch je věc dýchatelná

Několikrát za sebou

A dozněl zpěv

Nebo něco v něm

Něco jako dítě co

Neprozradí svoje tajemství

Vystopováno jen

Lehkým kořením

K jídlu navečer

A hrály žestě

Cirkusu z červeného sukna

Den parády poslední

Vzpínal své ryšavé hřebce

Jejichž kopyta

Lakovaná černým dehtem

Chtěla udeřit v noc

Něco tak bezvýznamného

Co bylo odjakživa

Vesmír zůstával trpělivý

A kdo by o tom psal

Byl by jak kráva

Kterou dojit zapomněli

A tak si bučí do polí

Coimbra z kopce řinula se

S onou tichostí

Věcí pokojných

Kdo se do jejich duše zaposlouchá

Uslyší jen

Tu přemíru cikád

Prostor ohlušujících

Na hranách stupňovaných střech

K spatření byly jen

Duely mečů

Ve slunečních paprscích

A ze stínu chutnala

Jen voňavá dřeň

Trávy čerstvě posečené

Město vedlo si senátorsky

A téměř zapomnělo

Na ztracený zpěv i na zpěváka

Vesmír čekal létem

A celý jeho hlas

Byť z bronzu zvonivého zůstal

Bez zvonu i bez srdce

Vesmír tančil sám

Jako zvuk v prázdnu hvězd

Svět na burze ocenili

Za drancování světadílů

A Coimbra z kopce řinula se

V tichosti

Kde čísla myjí krev

A dozněl zpěv

Vystopován jen

Kořením pepře

Mezi prsy zpocenými

Těch několika žen

Jejichž kůže otřela se

O šalvěj a tymiány rozkoše

Bouřliví bohové již

Ze dne

Svlékli si svou zbroj

Je okamžik Orfeův

A kdo poví jak potrvá

Jediný okamžik Orfeův

A ozvěna jeho hlasu v čase

z francouzštiny přeložil Denis Molčanov