Mary Heimannová: Československo. Stát, který selhal /ukázka/

S pomocí svého starého ochránce Charlese Cranea se Masaryk dostal na listinu hostů oběda, který se konal v Bílém domě u příležitosti diskuze na téma, zdali by Spojené státy měly provést vojenskou intervenci na Sibiři. Účast na obědě mu vynesla privátní rozhovor s prezidentem Wilsonem, který proběhl 19. června 1918; následoval dopis americkému ministru zahraničí, v němž Masaryk nepokrytě naznačoval, že by mu mělo být uděleno politické pověření jakožto vůdce „Čecho-slováků", neboť, „ačkoliv měl k dispozici tři armády, jednu bojující na ruské, druhou na francouzské a třetí na italské frontě" a byl „pánem Sibiře a půlky Rusi", „ve Spojených státech byl stále formálně pouhou soukromou osobou". Britové mezitím požádali Beneše, aby nechal české jednotky na Sibiři, a oznámili mu, že vláda Jejího Veličenstva je připravena uznat Čecho-slováky za spojence. Předseda francouzské vlády Georges Clemenceau zašel ještě dál a slíbil Benešovi, že jeho vláda zajde „tak daleko, jak to bude nutné", aby dostala své jednotky zpět na západní frontu. Beneš vycítil zoufalství Francouzů a výhody patřičně využil: začal po nich požadovat řadu vyjádření a deklarací, a to včetně těch, která by hlásala, že „Čecho-slováci jsou svobodní již po staletí", a explicitně by vyjadřovala slib, že „Slováci budou sjednoceni s Čechy do společného Česko-slovenského státu", který by „sestával ze čtyř [sic] historických provincií Čech, Moravy, rakouské části Slezska a Slovenska" (Slovensko samozřejmě součást historických zemí Koruny české nikdy netvořilo).
Dne 29. června 1918 obsadily československé vojenské jednotky Vladivostok, který předtím okupovali bolševici, čemuž se ve světovém tisku věnovala značná pozornost. Francouzský ministr zahraničí okamžitě reagoval a poslal Benešovi všechna usnesení a formulace, které požadoval (včetně oné podivné zmínky o Slovensku jako jedné ze „čtyř historických provincií"). Nejvyšší válečný soud byl zavalen zprávami z tisku o „kurážných a galantních Češích" a oznámil prezidentu Wilsonovi, že intervence Spojenců na Sibiři za účasti českých jednotek se stala „neodkladnou a nutnou záležitostí".
Široká, sympatizující spojenecká publicita, které se legiím dostávalo, byla společně s francouzským závazkem zasadit se o nějakou formu česko-slovenské nezávislosti první viditelnou známkou toho, že Masarykovy grandiózní naděje na vytvoření většího, nezávislého poválečného českého království měly reálný politický základ. Dne 13. července 1918 oživil Karel Kramář v Praze Národní výbor, což byla skupina třiceti osmi českých poslanců, kterou vedl on sám společně s Václavem Klofáčem, Antonínem Švehlou a Františkem Soukupem, vůdci politických stran mladočechů, národních socialistů, agrárníků a sociálních demokratů. Poprvé tak rakousko-české politické smýšlení, jak jej formálně představovali zvolení zástupci sdružení v Národním výboru, podpořilo masarykovsko-benešovský tým tím, že vyhlásilo podporu myšlence vytvoření „nezávislého československého státu s vlastní vládou, na vlastním území a s vlastní suverenitou".
 
Mary Heimannová: Czechoslovakia. The State That Failed, Yale University Press, 2011

Kniha přináší neobvyklý portrét historie československé státnosti z hlediska národnostních menšin. V kapitole, která se zabývá procesem vzniku československého státu, autorka nešetří ani prezidenta Masaryka, přestože uznává, že šlo o pozoruhodné Masarykovo a Benešovo vítězství.

Československý stát byl podle ní od počátku odsouzen k zániku a poukazuje při tom na vyhrocený český nacionalismus, který provázel vznik nového státu.
„Typicky habsburský způsob zrodu národní identity skončil dvojím vytvořením a dvojím zničením státu zvaného Československo,“ píše v knize Heimannová. Kniha vyvolala rozporuplné reakce napříč odbornou veřejností.

Mary Heimannová přednáší moderní dějiny na Strathclyde University v Glasgow a je členkou Královské historické společnosti.