Petr Pithart: Dohoda, kterou jedna strana nemyslela vážně

Už před první světovou válkou se české a slovenské kulturní a politické elity ujišťovaly o vzájemnosti svých národů. Byly tu přece důvodné obavy z Němců a z Maďarů.
Romanticky prožívaná vzájemnost je však jedna věc a pragmatická politika věc druhá. Když vypukla válka, existovala možnost, že by válku Rakousko-Uhersko také nemuselo přežít, vyjevilo se, že vzájemnost je málo a že se Češi a Slováci budou naléhavě potřebovat, až se budou kreslit nové mapy. Aby jako národy, případně jako stát, vůbec přežili. Slováci bez Čechů by mohli utonout v bezohledném maďarizujícím se moři a Češi by byli, obklíčeni Němectvem ze tří stran, byť i s vlastním státem, předurčení k pohlcení.

Svobodně o tom všem mohli v té době mluvit a jednat jen čeští a slovenští exulanti a emigranti. Nejvíce jich bylo v Americe. Jistě, byli bez demokratického mandátu a nikdo jiný za oba národy mluvit nemohl. Čeští politici doma byli k Vídni dlouho trapně loajální a za Slováky pomalu ani neměl kdo mluvit.
Takže ti v americké emigraci (bylo jich na půl milionu) začali jednat: české a slovenské spolky v Clevelendu se v roce 1915 dohodly na „spoločnom federatívnom svazku štátov“. V Pittsburghu, o dva roky později, v květnu 1918, došlo k další dohodě o společném státě, ale už se nemluvilo o dvou národech a o federaci, ale jen o slovenské autonomii. K této druhé dohodě připojil svůj podpis i T. G. Masaryk, vůdčí osobnost české zahraniční akce a hlava České národní rady.
On, Beneš i Štefánik se o potřebě vzniku Československa dlouho snažili přesvědčovat dohodové státy v Evropě, ale rozhodující obrat nastal až v USA. Tam se sešly tři příznivé okolnosti: sympatizující prezident Wilson, Češi a Slováci hlásící se po tisících do americké armády, a statisíce dolarů, které krajané sesbírali na financování Masarykovy akce.

Pittsburg rozhodl: teprve po uzavření dohody se slovenští mladí muži začali hlásit jako dobrovolníci. To proto, že získali záruky, že Slovensko, slovenský národ nebudou pohlceny nějakým budoucím unitárním státem Čechů. Že totiž budou mít svoji administrativu, svůj sněm, své soudy. A slovenština že bude úředním jazykem, stejně jako čeština. 
Dohodu podepsal T. G. Masaryk a několik dalších Čechů z jeho okolí (například starší bratr Masarykova nástupce Vojta Beneš) a představitelé nejvýznamnější slovenské emigrantské organizace „Slovenské ligy“.
Ještě pár dní před koncem války, kdy se do Ženevy vypravila reprezentativní delegace celého Národního shromáždění v čele s Kramářem, Habrmanem, Klofáčem, Preisem a dalšími (exulant Beneš se k delegaci také připojil), písemně potvrdila, že všechny úmluvy a dohody, které Masaryk v exilu podepsal, budou platit i nadále. Tedy i dohoda z Pittsburgu.
Pařížské mírové smlouvy (1919-1920) pak vskutku daly vzniknout Československu a stanovily jeho hranice tak, jak se nikomu ani nesnilo. Přitom tu byla šance ubránit se – spolu se Slováky-jak Němcům i Maďarům. Beneš sliboval (v jeho tzv. Memorandech, připravovaných pro jednání mírové konference, je zdůrazněno na sedmi (!) místech), že budeme „něco jako Švýcarsko“. To by tedy znamenalo vnitřně silný spolkový stát: federace, anebo přinejmenším autonomie, nejen pro Slováky. Tedy ta autonomie, přislíbená Masarykem v Pittsburgu.
Mírové smlouvy ovšem vnitřní poměry v nástupnických státech neřešily. A tak se stalo, že Pittsburská dohoda naplněna nebyla, ačkoli Slováci se toho domáhali od samého počátku. Andrej Hlinka se hned v roce 1921 vypravil do Paříže, aby vítězům války slib z Pittsburgu připomenul. Byl za to načas vyřazen z veřejného života.

A pak nastává dlouhé mlčení, které trvá vlastně až dosud. Masaryk své odmítnutí poněkud nejapně ospravedlňoval tím, že nešlo o právně závaznou smlouvu, ale toliko o „dohodu“. Že ji podepsali jen emigranti, nikoli politici s mandátem. Také odkazoval na poslední článek oné Dohody, v němž se mluvilo o tom, že „podrobnosti“ budou dohodnuty až doma, legitimně zvolenými reprezentacemi obou národů. Co jsou ale „podrobnosti“? Požadavek existence vlastního sněmu (a vlastní správy a vlastních soudů) není přece „podrobnost“. Hlinkovi napsal Masaryk v dopise z roku 1929, že text podepsané dohody byl nakonec – falzifikátem…
Také Slováci, kteří se dříve či později stali součástí československého establishmentu, obsah Dohody zatloukali. Milan Hodža v roce 1934 tvrdil, že Dohoda z Pittsburgu byla „víc než naplněna“. Zapřel, že se v ní mluvilo o slovenském sněmu; výslovně připomíná jen administrativu a soudy. Exulant Josef Lettrich v Dějinách novodobého Slovenska, vydaných v USA v roce 1955, nápadně překrucuje text Dohody, když píše, že v ní stálo, že „podstatná ustanovení o zřízení Československa se však ponechají na dohody doma“. Nikoli. Stálo tam, že „podrobnosti“ bude třeba dohodnout doma.

Ukázalo se, kdo koho víc potřeboval: Češi potřebovali Slováky, aby jich dohromady („Čechoslováků“) bylo výrazně víc než Němců, které si s historickými hranicemi nabrali. Slovákům však slíbená autonomie poskytnuta nebyla, protože by ji pak prý museli dostat i Němci… Slováků zřejmě nebylo třeba se tolik obávat... Nebylo? Oddělili se, když si Hitler pohraničí s posvěcením evropských velmocí v Mnichově odtrhl. 
Dostane-li se autonomie jedněm, bude se jí muset dostat všem (Slovákům, Němcům, Rusínům na Podkarpatské Rusi, Maďařům…). Všem nebo nikomu Tedy nikomu… Tato demagogická, sugestivní, a proto ovládavá prvorepubliková směrnice, jak řešit vztah k „menšinám“ (které byly ve skutečnosti více než menšiny), se ukázala být osudově chybnou. Se Slováky, kteří by se v Československu v autonomním postavení mohli cítit doma, by bylo mnohem snazší včas vyjít vstříc Němcům ze Sudet, dokud se jejich požadavky nevystupňovaly k onomu „zpátky do Říše“, tedy k separatismu. Tato směrnice byla tak spíše apriorním blokem než praktickým vodítkem.
Američtí Slováci, ale nejen oni, byli zkrátka – použiti pro vznik státu. Slováci v Československu pak ale nemohli být zapojeni do snah stát udržet, když šlo do tuhého: slovenští národovci (Slovenská ludová strana) byli ve vládě všeho všudy tři roky.
Ale ani tehdy, když pak byly Sudety po druhé světové válce vyprázdněny vyháněním a odsunem, Slovensku autonomii Praha neposkytla. Byl tu zase jiný důvod: v roce 1946 tam komunisté prohráli volby. V roce 1968 byla zřízena federace, kterou však Gustáv Husák už za dva roky vyprázdnil a v duchu „vedoucí úlohy KSČ“ ji proměnil v pouhou kulisu demokratického centralismu.
Po Listopadu 89 se česká a slovenská reprezentace opět nedohodla. Češi dávali přednost unitárnímu, centralistickému státu. Vznikly dva státy.
Na začátku konce velkého ideálu vnitřně silného, kulturně a duchovně pestrého „československého Švýcarska“ je tedy dohoda, kterou patrně už od začátku jedna strana nebrala vážně.
A tak jsou dnes ve středu Evropy dva menší státy místo středoevropského svorníku „od Aše až po Jasiňu“. V tom menším státě se mnozí obyvatelé zase bojí Němců (a jimi prý ovládané Evropské unie), ve druhém se opět musejí mít na pozoru před maďarským nacionalismem (revizionismem).
Pacta sunt servanta. Nejenom smlouvy, ale i dohody je třeba dodržovat. Na vratkém podloží Střední Evropy to platí dvojnásob.

Petr Pithart  v letech 1990 až 1992 působil jako předseda vlády, v letech 1996 až 1998 a 2000 až 2004 byl předsedou Senátu. Patří k prvním signatářům Charty 77.