Günter Kunert: Portrét

V sedmdesátých letech to bylo jednoznačně Československo, kde to v podzemí bublalo, kde se líhly samizdatové publikace, stodolové koncerty, pokojová divadla a sklepní filmy, zatímco v NDR se k protestu vzchopil sporadicky leda někdo v protestantských nebo ovšem básnických kruzích. A přece právě tam roku 1976 vyklíčila z podhoubí nespokojenosti aféra, již svého času sledoval takřka celý, tedy jistě středoevropský svět, aféra „Biermann“. A protože dotyčný písničkář a básník má za celoživotního přítele Güntera Kunerta, je třeba se u této události zastavit.

Jak Wolf Biermann (1936), tak Günter Kunert (1929) pocházejí z německých položidovských rodin, z dat narození zřetelně vyplývá, že jejich sympatie pro komunismus měly z velké části zdroj v jejich nesympatiích k nacismu. Roku 1953 odešel sedmnáctiletý Biermann do NDR z Hamburku, Kunert se pro NDR rozhodl, když se roku 1948, a později opět roku 1961 (stavbou zdi), dělil Berlín. Jejich idealismus a kreativita však záhy narážely na neprostupné zdi totalitní ideologie, ač v NDR zdaleka ne tak neprostupné jako v Československu. Zdaleka ne tak neprostupné především proto, že kromě města Drážďan, nešťastně situovaného do dolíku, holdovalo celé východní Německo sledování televize Německa západního, kde Biermannovy nahrávky i Kunertovy texty vycházely, nemohly-li doma. Zbavit se nepohodlného buřiče napadlo NDR v roce 1976, povolila tehdy Wolfu Biermannovi turné na Západ a nepovolila mu návrat domů. Proti vyhoštění písničkáře byla sepsána a mnoha literáty podepsána petice. Ti, kdo si následně nenasypali na hlavu popel – jako např. Christa Wolf –, byli posléze vyhoštěni rovněž, v Kunertově případě roku 1979.

Kdo z nás se svého času v Československu divil, že nadějnému, ba nad poměry dobrému východoněmeckému básníkovi vyšla v českém překladu jen sbírka krátkých próz, pár básní a dál už nic, dál už se jen rozhostilo ticho, najde v jeho vycestování na Západ jednoznačnou odpověď. Emigrantské literatuře se v socialistickém Československu sluchu nedopřávalo. Günter Kunert se však na novém působišti stal příslovečnou „Kasandrou z Kaisborstlu“ – tak se nazývá odlehlé místo v Šlesvicku-Holštýnsku, kde se po vycestování z Berlína usadil v bývalé škole a žije tam se svou ženou Mariannou a sedmi kočkami. S Mariannou už ostatně žije přes půl století a vděčí jí za nejedno přežití svých černých nálad, pohovorů na komunistických ústředích, zákazů filmových scénářů. Odvděčuje se jí milou spisovatelskou manýrou: každá kniha, kterou vydá, je věnována Marianně, ovšem pozor, pokaždé jinak, tu aforismem, tu čtyřverším, tu sarkastickou poznámkou. Marianna má tolik věnování jako nikdo na světě, neboť Günter Kunert nedělá – určitě nedělá, jinak by to nebylo možné – nic jiného, než píše a vydává knihy, jejich seznam obsahuje mnoho tuctů položek.

O jeho životě se ostatně přímo z jeho pera dočteme v knize Erwachsenenspiele (Hry pro dospělé, 1997), která ale končí Kunertovým odjezdem na Západ roku 1979. Českému čtenáři to vadit nemusí, možná ho pro srovnání bude dokonce velmi zajímat, jak se spisovatel a jeho žena dobrodružně protloukali mrtvým prostředím, v socialistickém Československu nikoli neznámým. Nezlomnost hrdinky této autobiografie, Marianny Kunertové, představuje jednu ze základních os knihy, zatímco jinou tvoří historické zlomy v životě Berlína: metropole Výmarské republiky se stává hlavním městem nacistické Velkoříše, strádá pak nesmírně jako město-bojiště, jež se záhy proměňuje v přízračné město trosek, načež se ustavuje v hlavní město socialistické země a dostává svou zeď a s ní studenou válku, aby zkušenosti z nacistické říse vyměnilo za socialistický dohled a cenzuru... to vše slibuje velkou poutavost.

Abychom však zcela nepominuli Kunertovu činnost v jeho novém působišti, zmiňme se krátce o jeho vystoupení v debatách o pravopisné reformě němčiny. Český spisovatel nebo redaktor či jazykovědec nechť nastraží uši, neboť německá reforma v devadesátých letech probíhala podobně bouřlivě jako reforma pravopisu českého, ve stejné době a se stejně rozpačitým výsledkem. Günter Kunert vystoupil na obranu svého nástroje i hájemství jednoznačně a nekompromisně proti úpravám, v nichž spatřoval podbízivost lenosti a podporu polopatičnosti uvnitř životodárného média. Argument, který z jeho vystoupení ční jako argument nevývratný, byť svým způsobem ex negativo, zní: V momentě rozdělení literatury na literaturu před reformou a po reformě zastará všechna předešlá zcela nehorázným způsobem. Srovnejme s češtinou, která zažila reforem nepočítaně: Díla ze čtyřicátých padesátých let dvacátého století působí předpotopně a jejich noví vydavatelé se cítí nuceni je stále znovu upravovat a přizpůsobovat, zatímco díla např. Goethova můžeme v němčině číst jako současnou literaturu. Za pravdu daly Kunertovi nejen různé významné deníky, jako Frankfurter Allgemeine Zeitung, které se po krátké zkušenosti s reformovaným jazykem navrátily k původnímu pravopisu, nýbrž dokonce i učitelé žáků, kvůli kterým byla reforma údajně prosazena: bábel rozkolísanosti sype do školních prací víc pravopisných chyb než kdy dřív.

Avšak zpět ke knihám: V jedné z dalších nedávných se autor prezentuje jako zvěstovatel pomíjivosti, ve sbírce úvah a aforismů Die Botschaft des Hotelzimmers an den Gast (Poselství hotelového pokoje hostu, 2004) hlásá jepičí povahu lidského bytí. V Kunertovi se probouzí universalistický osvícenec, který nezastírá svou skepsi k pokroku. Podobnými pohledy a názory si jistě vysloužil zmíněné už přízvisko Kasandry z Kaisborstelu, avšak nenechme se mýlit, je to sice kabonivý škarohlíd, ale sděluje se velmi barevnými obrazy, ať už vyjadřují židovský pocit cizoty ve světě nebo účtují se zdánlivě tak nadějnými utopiemi socialismu a komunismu. Jakési naděje chová Kunert k Novému světu, svou anglofilii hlásá přesvědčeně a nepokrytě v Německu, které to glosuje s rozpaky, jako země, jež má v reakci na svou válečnou minulost tendenci k pacifismu. Jako jeden z mála v současném Německu hledí např. na golfské války střízlivým pohledem.

Barevnost až surreálnost Kunertových básní a povídek (do češtiny byl roku 1973 přeložen výbor jeho menších próz Jízda rychlodráhou) má svůj podklad a protějšek v kreslířském talentu. Günter Kunert vystudoval pět semestrů grafiky na Vysoké škole užitého umění v Berlíně a jeho knihy se stejně jako bez věnování ženě Marianně neobejdou bez jeho často sžíravě sebekritických ilustrací. Vezměme si nakonec z jeho nespočetných děl na mušku básnickou sbírku, kterou nám přijede představit na Festival spisovatelů 2008, Der alte Mann spricht mit seiner Seele (Starý muž hovoří se svou duší, 2006). Velmi nahodilé a rozhodně jen zlomkovité uvedení našeho básníka nechť zakončí jeho vlastní slova z tohoto hravého, byť skeptického, velmi skeptického „rozhovoru“:

STARÝ MUŽ

si koupí plechového klauna
na klíček. Klaun
tluče činely
a točí se dokola. Takový
je život, říká klaun
starému muži. Kdo
o tom pochybuje, je
klaun. Jako my dva.

pro Festival spisovatelů Praha zpracovala Věra Koubová
foto: Rossano B. Maniscalchi