Jako Odysseus plující do Ithaky, jako don Quijote putující na Rozinantě stal se i Robinson Crusoe s papouškem na rameni a se slunečníkem postavou v kolektivním povědomí Západu, přesahující hranice knihy, jež – dnes už ve stovkách vydání, překladů, nápodob a adaptací, tedy „robinsonád“ – oslavuje jeho dobrodružství. Kdysi předstíral, že patří do historie, nyní přebývá ve sféře mýtu. 

Jeho takzvaná historie – Život a podivná, překvapivá dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku – se objevila na trhu roku 1719 a dobře se prodávala. O čtyři měsíce později vyšel druhý díl, Další dobrodružství Robinsona Crusoe, a o rok později následovala Vážná zamyšlení Robinsona Crusoe nad jeho životem a překvapivými dobrodružstvími, včetně jeho vidění andělského světa. Ač se druhému dílu do jisté míry podařilo svézt se na vlně úspěchu dílu prvního, jsou to právě jen Podivná, překvapivá dobrodružství, jež máme na mysli, hovoříme-li o Robinsonu Crusoe.

Ve Vážných zamyšleních považuje autor předchozích svazků za nutné hájit se proti nařčením, že si svůj životní příběh vymyslel, že je to prostě vybájený příběh a dokonce že ani není skutečně žijící osoba. „Já, Robinson Crusoe,“ píše v předmluvě, „potvrzuji, že tento příběh, ač alegorický, je také historický [...]. A dále, že žije muž, a je to člověk dobře známý, jehož skutky jsou v těchto třech svazcích pravdivě zobrazeny a k němuž přímo odkazuje celý příběh anebo aspoň jeho většina, [...] a výše řečené stvrzuji svým podpisem.“ A s drzostí hodnou Cervantese se podepíše vlastním jménem: Robinson Crusoe. 

Když pisatel těchto slov tvrdí, že „Robinson Crusoe“ je žijící osoba, co tím může myslet, nepočítáme-li dnes již obehraný autobiografický trik? Současníkům, již byli autorovi přátelsky nakloněni, a tedy zvlášť lidem s nonkonformistickou výchovou, se nejspíš nabízel výklad asi v tomto duchu: Crusoe je „Kdožkolvěk“, každý člověk je ostrov, a každý život zahlédnutý ve světle alegorie je životem v osamění pod dohledem Boha. 

Ale předmluva, zdá se, naznačuje, že pravý smysl máme hledat též v rovině osobní, snad dokonce konfesijní. „Mohu potvrdit, že uprostřed největšího shromáždění lidu na světě, jímž míním Londýn, se při psaní těchto řádků těším mnohem větší samotě, než jaké jsem se kdy těšil za celých osmadvacet let svého uvěznění na pustém ostrově.“ Trosečník, jenž se v pokročilém věku vrátil do země svého původu, jako by v tomto okamžiku splýval se šedesátiletým Londýňanem Danielem Defoem, z jehož hlavy se zrodil. 

„Sotva jednoho z deseti,“ napsal Edgar Allan Poe, „ba co dím, sotva jednoho z pěti set při četbě Robinsona Crusoe napadne, že by k jeho stvoření bylo zapotřebí i jen obyčejného talentu, natož jiskry génia. Čtenáři nenahlížejí na toto dílo jako na literární počin. Defoe jim na mysl nepřijde – v duchu dlí cele s Robinsonem.“ Jestliže autorovi přiznáme, že jej některá z postav zcela zastínila, vzdáváme mu tím vlastně hold, i když tak trochu pochybný. Literární realismus, přinejmenším jeden jeho druh, rád skrývá svou literárnost a Defoe bývá často označován za jeho průkopníka – spolu s Fieldingem a Richardsonem bývá považován za „vynálezce“ realistického románu v Anglii. Nazveme-li Defoea realistou, stejně bude obtížné pochopit, co má jeho realismus společného s realismem Fieldingovým, který směšuje vysoké a nízké žánry, vznešenou a sprostou mluvu, noblesní a pokleslé mravy, příslušníky vyšších a nižších společenských tříd. Anebo co má společného s realismem Richardsonovým: Richardsonovo prozaické vyprávění oprošťuje romanci od nadpřirozené mašinerie a zároveň si přivlastňuje její kouzlo; opouští veršovou formu tragického dramatu, a přitom usiluje podržet si jeho intenzitu. Především však prosazuje středostavovské hodnoty.

Ještě méně se Defoe podobá velkým evropským romanopiscům následujícího století, romanopiscům realistické školy, v jejichž tvorbě se uplatňuje realismus jako určitá doktrína. Paní Bovaryová nepředstírá, že by byla vyprávěním, nebo dokonce výtvorem Emmy Bovaryové, ženy v domácnosti z Tostes. Realistický román devatenáctého století vyrostl z podhoubí nepsaných dohod mezi spisovatelem a čtenářem určujících, jak zobrazovat „skutečné“. Pro Defoea však žádné takové dohody neexistují – nejen proto, že společnosti, v níž pracuje, by se myšlenka zobrazování běžného života bez didaktického záměru zdála podivná a podezřelá, ale i proto, že Defoe byl v hloubi duše příliš velký samotář (a v tom kontrast s Fieldingem nemůže být větší), než aby se spoléhal na nepsané dohody. 

Přesněji řečeno je tedy Defoe realista pouze natolik, nakolik je empirik, neboť empirie je jedním z principů realistického románu. Defoe ale představuje cosi jednoduššího: napodobitele, břichomluvce či dokonce padělatele (jeho Deníku morového roku chybí do padělku historického dokumentu prakticky jen podvržený inkoust a papír). Druh „románu“, jejž píše (sám tento termín pochopitelně nepoužívá), je více či méně doslovnou imitací určité promluvy, jakou bychom mohli čekat od jeho hrdinů či hrdinek, kdyby bývali skutečně existovali. Je to padělaná autobiografie, výrazně ovlivněná žánry zpovědi na smrtelném loži a náboženské autobiografie.

Na Robinsonovi Crusoe je patrné, že se Defoe snaží – ne zcela úspěšně – přizpůsobit dobrodružný příběh hrdiny biblickému vzorci synovského neuposlechnutí, po kterém následuje trest, pokání a spása. Na prvních stránkách radí Robinsonovi jeho otec, aby se věnoval rodinnému obchodu a spokojil se s tím, že bude „světem poklidně proplouvat“ přiměřeně svému majetku a stavu. Namísto toho se Crusoe vydá na moře, je zajat piráty, uprchne ze zajetí, stane se plantážníkem v Brazílii, zapojí se do obchodu s otroky, ztroskotá a půl života stráví jako trosečník. Přemůže piráty i kanibaly, založí kolonii a jako majitel plantáže nakonec skončí mnohem bohatší (o slávě ani nemluvě), než by býval, kdyby byl otce uposlechl a zůstal doma. 

Totéž lze mutatis mutandis říci i o ostatních hrdinech a hrdinkách Defoeových padělaných autobiografií: Moll Flandersové, plukovníku Jackovi, Roxaně. Kdyby dali přednost poklidnému proplouvání světem, neměl by ani jeden z nich životní příběh, který by stál za vyprávění. Neposlušnost, o níž Crusoe tvrdí, že je prvotním hříchem, je ve skutečnosti podmínkou zajímavosti příběhu. Poslušní synové nikoho nezajímají.

Robinson Crusoe představuje Defoeův první pokus o delší prózu. Není to jeho nejlepší kniha: Moll Flandersová je vyrovnanější; Roxana, ač nevyrovnaná, místy dosahuje vyšších kvalit. Robinson Crusoe trpí v důsledku uspěchané kompozice a nedostatečné redakce. Má nejasné vyznění. Poslední čtvrtinu knihy, stejně jako Robinsonova raná dobrodružství, mohl napsat jakýkoliv trochu schopný spisovatel.

A dále: ač ve způsobu, jakým Defoe zobrazuje emoce, je občas cítit značnou sílu – například když Crusoe propadne trudnomyslnosti nebo osamělosti –, přesto má jeho analýza duše a duševních hnutí blíž ke křesťanské terapeutice než k modernímu chápání. Defoe proto není předchůdcem pozdějšího realismu (aspoň ne v raných pokusech o delší prózu) – toho realismu, jenž odhaluje vnitřní život člověka v gestu, v promluvě či v jednání, jejichž významu si sám původce není vědom. 

Ale jádro Robinsona Crusoe – Crusoe sám na ostrově – představuje to nejlepší, co z Defoea máme. K zobrazení duševních muk trosečníka se metoda odvážného empirického popisu hodí skvěle: „Pokud jde o mé druhy, už nikdy jsem se s nimi neshledal, ani jsem nenarazil na žádné stopy po nich, s výjimkou tří klobouků, jedné čepice a dvou bot, každé z jiného páru.“ A když Crusoe musí při přenášení věcí z lodi na břeh anebo při vyrábění hliněného hrnce z hlíny řešit stovky drobných praktických problémů, cítíme, jak psaní nabírá obrátky, jak se zaujetí zintenzivňuje. Stránku za stránkou – poprvé v dějinách literatury –vidíme podrobné, uspořádané popisy toho, jak se co dělá. Je to věc čisté pozornosti k psaní, čistého vzdání se nezbytnostem světa, jenž skrze toto vzdání, tak blízké stavu duchovní meditace, podstupuje přeměnu, stává se skutečným. Defoe je velký spisovatel, jeden z nejpřesnějších, jaké máme. Myslím, že Poe to rozpoznal, po něm i Virginie Woolfová a několik dalších z toho velkého a překvapivě nestejnorodého zástupu Defoeových obdivovatelů.

Crusoe ovšem „svůj“ ostrov neopouští, ani když je, společně s Pátkem, zachráněn. Zanechává ho zabydlený vzbouřenci a trosečníky. I když se vrací do Anglie, chytře si ponechává otevřená zadní vrátka do kolonie, kterou založil. Robinson Crusoe je nestydatou propagandou posilování britské obchodní moci v Novém Světě a zakládání nových britských kolonií. Pokud jde o domorodé obyvatele obou Amerik a překážku, již pro kolonizátory představují, stačí připomenout, že je Defoe záměrně zobrazuje jako kanibaly. Proto se pak k nim Crusoe může chovat tak brutálně. 

Výjimkou je samozřejmě Pátek, kanibal, jehož se Crusoe rozhodl zachránit: „Dal jsem mu vědět, že jeho jméno bude Pátek... Také jsem ho naučil říkat Pane, a pak mu dal na srozuměnou, že tak se budu jmenovat já.“ Pátka záhy nelze od Robinsona oddělit, stává se jeho stínem, a to v nejednom smyslu. Tu a tam je mu dovoleno zahrát si Sancha Panzu po boku Quijota, jímž je Crusoe, a vyjádřit jisté běžné názory například na některé zarážející aspekty křesťanské věrouky. Jinak je však nahlížen výhradně Robinsonovýma očima a z pozice sebeuspokojené otcovské převahy.

Pátek ale nevyniká nedostatkem svébytnosti. Všechny vedlejší postavy v Defoeových příbězích, vždy soustředěných kolem nějakého já, bývají nuly. Pátkova evidentní dobrosrdečnost však přinutí Crusoea, aby se zamyslel, zda na obyvatele Amerik lze vůbec vztahovat křesťanskou věrouku, a tudíž zda důvod, jejž západní kolonizátoři uvádějí na ospravedlnění svého konání – šíření evangelia – obstojí. Co když, přemýšlí Crusoe, bylo lidstvo stvořeno nadvakrát a v obou případech jinak, ve Starém a v Novém světě? Co když se v dějinách Nového světa žádná vzpoura proti Bohu neodehrála? Co když se Pátek spolu s ostatními domorodými vesničany nalézá ve stavu před Pádem člověka, a tudíž nepotřebuje vykoupení?

Stejnou otázku si pochopitelně kladli i osvícenější španělští kněží od prvních dnů dobývání Amerik. Defoe otázku zatemňuje, když z amerických indiánů dělá kanibaly a staví je mimo lidstvo, a odpovědi se tak vyhýbá. 

I kdyby však připustil dvojí stvoření, a s ním i to, že křesťanská zvěst vykoupení se na Nový svět nevztahuje, nebylo by to nutně ku prospěchu jeho obyvatel. Nezapomínejme, že myšlenka oddělených stvoření se v antropologickém hávu – teorie polygeneze – stala základem třídění lidstva na vyšší a nižší rasy, a vědeckým ospravedlněním pro rasismus.

„Defoe je jako jeden z oněch neznámých, statečných, užitečných vojínů, kteří s kručícím žaludkem a v plné polní, ploužíce se blátem za neutuchající palby nepřítele, plní své povinnosti, schytají kdejakou ránu [...] a umírají v hodnosti seržanta [...]. K tak těžké službě měl uzpůsobenu i mysl, pevnou, přesnou, zcela prostou vytříbenosti, vznešeného zápalu, uhlazenosti. Měl představivost obchodníka, nikoliv umělce.“ To napsal Hippolyte Taine v Dějinách anglické literatury, později velmi vlivných. Člověk chápe, co tím chtěl říct, a každé z jeho tvrzení lze i nějak doložit. Celkově se však Taine ve svém úsudku naprosto mýlí. Připomíná-li Defoe něčím zatvrzelého pěšáka, tak snad jen tím, že se psaním živil. Na něj se mecenášství nevztahovalo, byl placen od stránky. Umělec vskutku nebyl, přinejmenším ne umělec, jehož má na mysli Taine, a jistě by za takového ani nechtěl být považován. Byl skutečně, jak říká Taine, obchodník, ale obchodník se slovy a myšlenkami, s dobrým smyslem pro to, jakou má každé slovo a každá myšlenka váhu, co stojí. Snad opravdu nebyl originální myslitel, měl ale bystrý postřeh a zajímal se o veškeré projevy života. Zabýval se řadou rozmanitých, plodných a zajímavých činností. Nikdy nenapsal nic, v čem by se neprojevila značná inteligence: témata, k nimž dospěl v románech svého stáří – zločin, dobývání, ctižádostivost, samota – jsou dnes stejně živoucí jako před třemi sty lety.