Karel Pecka

Spisovatel se narodil 6. prosince 1928 na Slovensku ve vsi Kližská Nemá. Po dokončení obchodní akademie v Českých Budějovicích pracoval jako technický úředník. Poté získal zaměstnání ve Filmovém studiu Barrandov a právě zde vydával ilegální časopis Za pravdu, časopis kritizující režimem propagované socialisticko – realistické umění a tendenční sovětské filmy.

V květnu roku 1949 byl při pokusu přejít hranice do západního Německa zatčen a po vyšetřování odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Vězněn byl v několika pracovních táborech. Nakonec byl držen u Příbrami, kde napsal a s pomocí civilních zaměstnanců propašoval domů většinu povídek, později vydaných v souboru Na co umírají muži.

V prosinci 1959 byl propuštěn a získal zaměstnání jako jevištní technik v Národním divadle. Literatuře se intenzivně věnoval od roku 1965 a první povídky, ve kterých se vracel k strastem politických vězňů, publikoval časopisecky (Host do domu, Tvář, Literární noviny).

Z osobních zkušeností vězně padesátých let vychází převážná většina jeho próz (Úniky, Horečka, Veliký slunovrat, Motáky nezvěstnému). Paralelu mezi historií a současností vedl v románu Štěpení (1974).

Od roku 1969 byl opět zakázán a publikovat mohl pouze v samizdatu a v zahraničí. Peckovo Štěpení bylo první knihou od autora žijícího v Československu vydanou nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers. Byl jedním z prvních, kteří podepsali Chartu 77.

V roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy.

Karel Pecka zemřel 13. března roku 1997 v Praze.