Mystéria Festivalu spisovatelů Praha
01. října 2021 16:13
by Joshua Jones
Photo: Rossano B. Maniscalchi
Na podzim roku 2020 jsem se stal svědkem závěrečného dějství Festivalu spisovatelů Praha, který probíhal, zrovna když se vzmáhala druhá vlna koronavirové epidemie v České republice a kdy téměř všechny akce – sportovní, divadelní a kulturní obecně – musely být odloženy na neurčito. Do této chvíle stále nejsou přesně vyhodnoceny sociální a finanční rozměry katastrofy. V budoucnu se jisté odhady objeví, ale skutečnou cenu zjistíme jen těžko. Přemýšlím o tom, když hledím přes zamlžené okno svého bytu, v němž jsem více méně uvězněn. Navzdory globálním lockdownům cestoval nigerijský spisovatel Wole Soyinka, s nímž se počítalo jako s ústřední osobností festivalu, z Lagosu do Londýna, kde měl přestoupit na let do Prahy, na Letiště Václava Havla. Dokud mu ovšem na Heathrow nebyl odepřen nástup do letadla.
Prezident festivalu Michael March mi řekl, že v tu chvíli kontaktoval českou ambasádu v Londýně. Následovala jakási debata, do níž jsem nebyl zasvěcen. Soyinku, který na vlastní útraty přespal v hotelu, doprovodil na terminál jakýsi úředník z ambasády s dopisy podepsanými ministrem kultury a ministrem zahraničních věcí a s letenkami do bussiness třídy. Nicméně letištní personál jej po nahlédnutí do databáze registru nežádoucích osob opět odmítl nechat nastoupit do letadla. Soyinka, držitel Schengenského víza, zůstal jako vždy klidný. Na letištní personál nic neplatilo. Prý pandemická omezení. Český úředník argumentoval, že spisovatel je hostem České republiky a na příkaz ambasády platící letenky se do letadla musí ten den dostat. Teprve pak, ač s jistou neochotou, mu bylo povoleno letět.
Ptal jsem se sám sebe, co nutí Wole Soyinku, příjemce Nobelovy ceny a člověka tak velebeného, že již další publicitu nepotřebuje, tohle snášet. Zdá se, že jej k tomu vede pouze smysl pro povinnost, snaha zabránit kolapsu kultury. Smrt je potvrzená, vysvětlil mi později Michael, nesmrtelnost jen orientační. Po několik týdnů se zdálo nevyhnutelné, že celá událost bude odvolána. Šestaosmdesátiletý Soyinka se noční procházkou během festivalové noci dostavil do K+K Hotelu Central v Hybernské ulici, kde jsem jeho příchod sledoval z plyšového divanu v hale. „Jste tu, abyste obdržel cenu“, prohlásil Michael a laskavě mu poděkoval. „Já?“ zeptal se. Nechápal. Zcela pokorně odjel nahoru do svého apartmá, kufr vlekl za sebou.
S festivalem jsem poprvé navázal kontakt během první vlny pandemie, jakéhosi prázdného rekviem vycházejícího ze zdánlivě donekonečna pokračující stavby v Krásově ulici, zvuku, který lze nejlépe přirovnat k neutuchajícímu dotírání větru na kámen, připomínce nářku čehosi tiše vzdáleného. Obvyklé žižkovské zvuky venku se podivně ztišily. Štěkot psů, drnčení skateboardů, hulákání opilců nikdy tak úplně nepřestaly, i když v noci postupně přecházely v kašlání několika osamělých hlasů. Bezdomovec, nemaje místo, kde by mohl být v ústraní, byl odsunut ozbrojenou policií.
Byl prosazen zákaz vycházení. Shrbené, zarouškované postavy pospíchaly pod oknem bytu jako golemové. Nepřipravení si omotávali obličeje šátkem. V karanténě je jen málo času na pěší výlety, vše je omezeno pamatováním si určitých rysů. Budov, pomníků. Televizní věž, původně symbol sovětské pošetilosti, třebas ozdobená obrovskými kovovými miminy Davida Černého, se stala jakýmsi monolitem. Podobného významu nabyly i jinde četné barokní morové sloupy hvězdného starého města.
Michael March se narodil v roce 1946 v New Yorku. Je to básník. To, co o něm vím, lze shrnout do několika faktů, dat, příležitostí, ale to nestačí. Během Studené války přesídlil March do Londýna, kde se v jakémsi bodě, ač přesná data nejsou známa, zapletl do určitých okamžiků disidentství.
Spisovatelé, kteří byli zakázáni nebo jinak vyloučeni z možnosti publikovat či vystupovat ve svých domovských zemích na východ od Železné opony, byli Marchovým jménem zváni na čtení do Londýna, kde střídavě hostovali v dnes památném Keats House a v divadlech v Covent Garden. Gesto vzdoru. Na základě Helsinské dohody dokázal March dostat do země slušný počet spisovatelů, přičemž koncem sedmdesátých let vytvořil s vydavatelem časopisu Index on Censorship Georgem (Jiřím) Theinerem okruh vydavatelů a čtenářů, díky němuž byl britskému publiku představen velký český básník Vladimír Holan.
Pokud máme hovořit o době vzniku toho, z čeho se budoucí festival vyvinul, pak spisovatelé jezdili do Anglie právě v těch letech, kdy March žil v Keats Grove v Hampsteadu, kde petrolejový ohřívač měl jen dvě volby, modrou nebo růžovou. Zdá se, že vrcholem byla akce Child of Europe nazvaná podle básně polského básníka Czesława Miłosze, která se konala v National Theatre v únoru 1989 v předvečer pádu Sovětského svazu a kterou vysílala televize i rozhlas a během níž společně vystoupilo osm spisovatelů z tehdejších, nepokoji zmítaných komunistických zemí.
Jaké základy budoucího festivalu byly položeny na britské půdě, zůstává zřejmé z dat a faktů, které však potlačil hluk historie. Ale ať byly hluboko jakkoliv, March přenesl v roce 1991 celý podnik z Londýna do Prahy, tedy hned poté, co se komunistické Československo změnilo v demokratický stát, který se měl brzy rozdělit na Česko a Slovensko. Rok nekrvavé, Sametové revoluce, která proběhla v listopadu1989, okázale označovaný za počátek demokracie, tvoří podhoubí Marchova plánu vytvořit kosmopolitní festival, ne striktně literární, ale festival spisovatelů jako jedinců, kteří reprezentují přelétavé rozmary „polis“.
Bylo mi řečeno, že kanceláře najdu v domě na Národní třídě, nad dlážděným dvorkem, kde jsou namačkané jedna dvě kavárny, květinářství, umělecké potřeby a aukční dům, ze vzdálenějšího okna kouká v zářivých barvách a vždy s úsměvem Warholova Monroe. A tak jsem podešel kamennou cedulku PLATÝZ, prošel průchodem a ocitl se u skleněných dveří v mosazném rámu. Za nimi tma. Byl pátek, asi 10 dopoledne. Zazvonil jsem, ale bez nějaké okamžité odezvy. Čekal jsem. Mezitím jsem hleděl na kovový rám starého výtahu, stíny mramorových schodů.
Ve dveřích nad schody mne přivítala žena, se kterou jsem se domlouval e-mailem, ale s níž jsem se nikdy nepotkal a vůbec netušil, jak důležitá vlastně je. Představila se jako Vlasta. Na vizitce bylo uvedeno příjmení: Brtníková-March. Michaelova manželka. Dozrzava obarvené vlasy lemovaly její vášnivou a laskavou tvář. Omluvil jsem se za svou chabou češtinu, zatímco ona mě tajemnou angličtinou vyzvala, ať se posadím. Že bude hned zpátky.
Když se vrátila, odvrátil jsem své zraky od zarámovaných fotografií na stěnách. Portrétů Becketta a Pintera, Sontagové, Rushdieho a mnoha dalších. Otevřenými dveřmi byly vidět místnosti plné knih, v češtině, angličtině, ruštině, francouzštině apod., pár z nich nesla Vlastino jméno, některé z nich Michaelovo. Vlasta držela v jedné ruce porcelánový talířek, který jsem přijal i se zdobenou stříbrnou vidličkou na koláč. V druhé držela šálek kávy. Zeptal jsem se, a když souhlasila, sundal jsem si chirurgickou roušku.
V následujících měsících jsem si navykl na zvuk přicházející z kanceláří, parketové podlahy vrzající pod botami, varhanní hudbu vycházející z dláždění pod kanceláří, jakoby přicházející z dalekého vesmíru i času. Z oken bylo možné tím směrem vidět starodávnou budovu, jež se ukázala být kostelem, jehož kameny léty dešťů zčernaly a vměstnávaly se do úzkého průchodu, na jeho věky zezelenalou měděnou báň vyrůstající ze šikmé střechy. Celý čas, co jsem strávil v těchto místnostech a hleděl z okna, jsem nikdy nezaznamenal, že by z jeho dveří vyšla živá duše.
Pravda, atmosféra byla nadějná. Svět se ve vší vážnosti horlivě přestával točit, ale existence, zřídkakdy zcela zastrašená, pokračovala. A ve vzduchu stále visela neurčitá melancholie, pocit vykořenění, sklon, který jsem později objevil i v samotném Marchově psaní.
Měl by tu být stůl –
odstrč ho – a zapomeň na to
že tu kdy byl
Svět sám byl ve stavu věčného čekání. Spousta lidí byla nucena utkat se samotou, kterou nikdy předtím nepoznala. Už to se zdá jako prvek minulosti. Vzpomínání se stalo zapomínáním. Impéria, způsoby života, ideály se ocitly pod kontrolou. Rychle se ukázalo, že náplň existence, na kterou se dalo v klidných dobách spolehnout, vlastně vůbec nikdy neexistovala. Ale lockdown v Praze, končící své prvotní stádium, se začínal uvolňovat. Tváře, tak cizí po více než měsíci, kdy byly vidět jen pod hygienickou rouškou, se vystavené vzduchu, syrovým kontaminovaným prvkům města a života zdály ještě cizejší.
Michael mi vysvětlil, že klíčovou ideou festivalu nebylo pořádání společenské události, ale podnítit dialog. V tomto smyslu to vůbec nebylo praktické. Strašlivě nepraktické se to zdálo z mnoha úhlů. Podle starověkých fragmentů se prý Thalés tak zabral do podstaty mraků, až spadl do studny. Co mohl vidět tam dole, nevíme, ale obecně se má za to, že ze studny je možné vidět hvězdy i za bílého dne. Často jsem na tuto anekdotu myslel po svém prvním setkání s básníkem, který mi dal určité úkoly týkající se festivalu, literární práci. Nevím, jestli jsem díky tomu spadl do studny sám, nebo mi někdo pomohl.
Následující týdny se festival blížil mílovými kroky, a s nimi i rostoucí varování o šíření nemoci. Českou republiku, ve světě kdysi oslavovanou za striktní a účinné vyrovnání se s první vlnou, rychle zahltily rostoucí případy nemoci, zatímco mnoho lidí, kteří zůstávali v posttraumatickém blahu po rozvolnění pravidel, se utkávalo se starou pravdou: že nesnesitelné se vždy zdá být nemožné. Jednou ráno, při návratu ze Smíchova, kde jsem doučoval jednoho studenta, zkolabovala při vystupování z tramvaje jakási žena. V počasí, neobvykle horkém na toto roční období, kdy mají všichni krátké rukávy a sluneční brýle, chtěla tato žena s růžovým kufrem vystoupit na Masarykově nádraží, kde ztratila vědomí. Cestující přihlíželi, jak se jí řidič s vojenskou kšiltovkou a s pomocí jednoho či dvou z nich snaží pomoci. Tváře se otáčely, vyděšené, jaksi lekce zmatené, čelíce podívané, které nechtěli uvěřit.
Zapomínání je prostý úkol, snad ten nejprostší vůbec, a nejmarnější. Jak je to možné? Vyjádření se měnila každý den, každou hodinu, zatímco situace se dál vyvíjela. Důležité politické postavy, které se draly na pódium ve státní televizi, tvrdily, že ekonomice se nesmí dovolit stagnovat. Jiní tvrdili, že zdravotní krize způsobí totální kolaps infrastruktury. Michael, když jsem mu to vyprávěl, stál na svém, že festival by se konat měl. Nic na tom nemohlo změnit, že čtyři průvodní spisovatelé již svou účast odřekli. Po městě, jak jsem brzy zjistil, se již začaly vylepovat plakáty,
Lubomír Zaorálek, český ministr kultury, s Marchem v následujících dnech úzce komunikoval. Jak jsem pochopil, ministr zdravotnictví Roman Prymula, který později ze své pozice odstoupil, když porušil svá vlastní nařízení, dal Zaorálkovi příkaz, následně předaný Marchovi. Festival se nemá uskutečnit. Ale příkaz sám, předaný po telefonu, byl předán deset minut před začátkem festivalu. „Stopněte to,“ bylo řečeno Zaorálkovi zcela jasně. Ale ministr kultury to odmítl. Festival se rozběhl.
Je těžší vytvořit setrvačnost, než ji zastavit, řekl mi později Michael. A v tuto chvíli jsem začal chápat Marchův koncept, který jsem tehdy obdivoval pro jeho neměnnost, což se vztahuje k jeho výkladu o zodpovědnosti, jakou musí intelektuálové mít při kulturní výměně v polis. Jestli byla kdy nějaká logika, nikoli chrabrost, ve vytrvalosti festivalu, pak to byl ten důvod, jehož se držel. Pro něj je festival víc než program, je to filosofická konstrukce.
Do Anežského kláštera přišlo několik spisovatelů a já byl s nimi. Když přijeli, červený koberec byl již plný fotožurnalistů. Mezi nimi stál March vedle Zaorálka, oba s tvářemi zakrytými a gestikulovali beze slov. S nimi tam tiše stál Wole Soyinka, přikyvoval a zdržel se své obvyklé výmluvnosti, když jej kamery snímaly ze všech stran. Bylo těžké uvěřit, že ten člověk urazil takovou dálku, aniž by jej neudolala světová hrozba. Účastnili se spisovatelé z Řecka, Itálie, jižních Čech, Holandska, všichni se sešli v tomto místě, pod oblouky kostela ze třináctého století, z jehož vysokého kříže slétla kavka. Uprostřed té nervózní krásy lidí shromážděných na nádvoří, ryze paličatého zasazení se o svobodu projevu, jíž bylo dosaženo, zůstaly blaženě bez povšimnutí, podmaněny jejich vlastním protichůdným strachem, neskrývaným, ale vystaveným všem na oči, samotným nošením toho nezbytného předmětu utajení, jejich hygienické roušky.
Je to otázka věčnosti? Je těžké se představit chaos, pak není. Myšlenky proudily místnostmi nacpanými diváky, stejnými sály, kde kdysi konali svou práci, praktikovali určitou víru mniši a jeptišky. Rozhovory, říkal mi March, jsou základní součástí festivalu, činnost, která se odehrávala záměrně co možná nejvíc mimo rámec předchozího režimu. Právě v tomto bodě jsem začal cítit spojení mezi rychlostí mé vlastní infiltrace do oborů literárního světa, a způsobem, ve kterém festival jednoduše uváděl sám sebe do hranic raněného města, do města zraněné hrdosti, kde království komerce je konfrontováno s realitou cenzury a překrouceného socialismu, proti čemuž se festival vymezuje.
Již Aischylos hovořil o nesmrtelnosti festivalu, pravil March v záři reflektorů. Líbila se mi totalita okamžiku, pocit propasti, posledních (nesporně vzdělaných, občas z vyšší společnosti, občas ne) občanů civilizace na pokraji zničení, a zdálo se, že ten pocit se šíří prostorem, když March s odměřenou vážností vyhlásil, že tento festival bude festivalem posledním. Co tedy musí přežít?
Když jsem se vrátil po několika týdnech do kanceláře, šel jsem pod cedulkami s nápisem PLATÝZ pasáží na dvorek, zastavil se u nástěnky na zdi, kde visela stále jména spisovatelů posledního ročníku – Wole Soyinka, Ersi Sotiropoulos, Jiří Hájíček, Daňa Horáková, Arnon Grunberg – a mnoho dalších, včetně těch, kdo pro stále větší pandemická opatření odřekli svou účast. Jejich fotografie byly v bezpečí za sklem.
z angličtiny přeložil Luboš Snížek