Plachetnice na vinětách

Marie vynechala ranní běh, bylo dávno po osmé hodině a světlo dopadající přes zatažené okno bolelo do rozespalých očí. Sen přetržený procitnutím se nestačil vypařit, v mělké paměti po probuzení uvízly obrazy a nepopsatelná pachuť. Tresť z pomotaných snových příběhů. Byli v nich samí muži. Otec, s vážnou tváří, umírající a vstávající z mrtvých. Luboš, rozesmátý ve svém novém autě, v tom, které teď patřilo Marii. A neznámý mladý Adonis. Světlé vlasy a neodolatelný úsměv.

Byt byl rozpálený už od rána, z předešlých dnů a tropických nocí. Stála u dřezu jen v bílých kalhotkách a připravovala si snídani. Připadalo jí, že se pokouší poslední šance a naděje svého života chytit sítkem na čaj. V mobilu jediná zpráva, Katka se omlouvala, že letní výlet do Krumlova musí o týden odložit. Milan psal už na začátku prázdnin, že přijedou se Šárkou do Krumlova na výlet a že se těší, ale od té doby ticho. Možná je to tak pro nás oba s Milanem lepší, pomyslela si Marie. Takže samota pokračuje. Letní požáry hrozily někde za stěnami z panelů a Marie má hlídku, s divadelním kukátkem u oka. Poslední lehounký cár snu, který se v tom dusnu a bezvětří ani nepohnul. Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca, který odjel na horu Desolation Peak jako hlídač požárů. Pokoušel se kontemplovat a z dlouhé chvíle psal haiku a snil o tom, jak se půjde s kamarády opít, až se z té pustiny vrátí. Marii napadlo, že sedne na autobus a vrátí se okamžitě do Prahy. Do dalšího prázdného bytu? Katka jí tam chodí větrat a zalévat kytky. Nějakou chvíli její myšlenky přecházely sem a tam po tenké hraně rozhodování.

Dlouho zkoumala v koupelně před zrcadlem svou tvář. Známky stárnutí v obličeji. Pak se líčila. V ložnici se oblékala a v předsíni znovu svlékala, a tak to šlo skoro hodinu, až jí šatní skříň nenabízela už nic nového a také oba kufry byly kompletně vybalené.

Cesta ze sídliště do Vnitřního Města jí tentokrát trvala dlouho. Ploužila se podél zdí a snažila se skrývat ve stínu domů. V knihkupectví byl chumel lidí, vzala si namátkou jednu knihu z anglickojazyčné sekce a objevila, že po dvou schůdcích se dá vystoupat do spojovací chodbičky, kde u stěny stojí obstarožní rozvrzaná pohovka. Sedla si na ni, bylo tam světla o poznání míň, ne úplně na čtení. Naproti zavřené úzké dveře a napravo výhled dolů k pultu. Občas se na prodavače podívala a zase otočila hlavu zpět, brožovanou knížku měla zavřenou a položenou na kolenou. Když najednou stanul před ní, ani nevěděla, co za knihu vlastně drží.

„Pro kterých pár vět jste si přišla dneska?“

Bylo nové, že v tom úzkém průchodu stál tak blízko ní.

„A všimla jste si, že dáma na tom portrétu se vám podobá?“

Vůbec netušila, jakou si vzala knihu. Podívala se na její obálku. Pak na něho. Měl na sobě zase tu košili s jemným vzorkem jako poprvé, byla do zelena, splývavá měkká látka.

„Proto jste si vybrala Henryho Jamese?“

„Proč proto?“

„Kvůli té podobě?“

Jako by s ním neuměla konverzovat. Měla pocit, že za ni mluví někdo jiný.

„A jestlipak víte, když jste ten adept spisovatelství, že Henry James si ke svým románům psal dlouhé přípravy? Kolikrát ty jeho poznámky byly delší než samotný román.“

„Hledal jsem tu větu z Kunderova románu, kterou jste si tu minule četla. Je jich tam spousta,“ usmál se, „ale možná vím, která to byla.“

Marie vstala z pohovky, prosmýkla se kolem něho se sklopenýma očima a sešla po schůdcích. S knihou v ruce zamířila k pultu. Přišel za ní.

„Uvědomila jsem si, že nejsem moc dobrá zákaznice.

Takže tentokrát si opravdu odnesu knihu.“

„Výborně. Jeden Henry James. The Portrait of a Lady.“

Zaplatila a otočila se k odchodu.

„Vy už jdete? Znám odpověď na váš literární kvíz.“

„Vážně?“ Otočila se zpátky k pultu s pokladnou.

„A jak vlastně zněla otázka?“

„Nedělejte, že si nevzpomínáte. Aschenbach, Tadzio…“

„Aha. A vaše odpověď?“

„Smrt v Benátkách, Thomas Mann.“

„Správně.“

„Teď mi připadáte jako nějaká učitelka.“ Zasmála se.

„Pochopil jsem, proč vám připomínám toho polského mladíka.“

„Proč?“

„Kdyby teď v Krumlově vypukl mor, odjela byste? Nebo byste zůstala?“

„A proč bych měla zůstat?“

„Abyste mi mohla být nablízku.“

Teď už se jí jeho pohled zdál vyzývavý. Ale nepříjemné jí to nebylo.

„Ale v Benátkách nevypukl mor.“

„Já vím, cholera. A Aschenbach měl strach, ale přesto kvůli Tadziovi neodjel.“

„A Krumlovu hrozí mor?“

„To je z historie města, kdysi tu bylo několik epidemií.“

„Jak to víte?“

„Od holek, co dělají průvodkyně nahoře na zámku. Bydlím s nima na ubytovně.“

Neměl žádné vrásky v obličeji. Žádné rýhy pod očima. Marie si mimoděk sáhla prsty pravé ruky

do make-upu.

„Tak co, odjela byste, abyste se zachránila před morem? Nebo byste tu chtěla zůstat se mnou?“

„Říkal jste, že jsem učitelka, takže otázky kladu já.“

„Tak se ptejte.“

„Dobře. Jak se jmenujete?“

„Filip.“

„Tak to je všechno. Už musím.“

„Počkejte. Jak se jmenujete vy?“

„Marie.“

„To není možný… podívejte se.“

Nastavil jí před obličej chytrý telefon. Na displeji zářil kolorovaný obrázek.

„Máte na tapetě Pannu Marii?“

Přesně jste to řekla, mám ji na tapetě. Píšu o ní román.“

„Hm, to je zajímavé. Ale už vážně musím.“

„Přečtete si kousek rukopisu?“

„Tak třeba příště.“

„A kdy bude příště?“