Arnošt Lustig: Vzpomínka na rok 1968

Byl to rozhodující souboj dobra a zla. Kdybych měl hodnotit roky podle jejich důležitosti, byl jedním z nejlepších v životě. Dotkla se mě svoboda, ta nehmatatelná, ale citelná, nejvyšší hodnota člověka. Je těžké to vylíčit. Musí se to prožít. Je to bytostné jako oběh krve, kyslík do mozku.

Asi není náhoda, že nemáme o roku 1968 dodnes žádný román, jen historické a sociologické studie. I přesto, že rok 1968 byl pro mnohé to nejkrásnější, co kdy prožili.

Komunistická strana, jíž byli skoro všichni spisovatelé členy, poprvé zažívala krizi, o které se domnívala, že je přirozená jen kapitalistickému světu. Strana a vláda, což byly dvě tváře jedné bytosti, byly unaveny z vládnutí. Vymykalo se jim z rukou, přerůstalo jim přes hlavu. Ve straně zavál nejen vítr únavy, i větřík liberalizace. Ozvěny občanské nespokojenosti.

Strana ustupovala na všech frontách. Nejcitelněji to bylo znát ve sféře umění, které doposud sloužilo vládnoucí vrstvě jako vizitka, dědic a mluvčí ušlechtilejších snah člověka. Bylo nám řečeno, že se může psát a filmovat vše, co se nám zachce, kromě dvou sfér. Nesmíme se dotknout nebo dokonce zaútočit nebo pochybovat o socialismu a o Sovětském svazu. (Tak se vyjádřil v Lánech první tajemník strany a prezident republiky Antonín Novotný.)

Rok 1968 se v umění projevil protržením hrází. Všichni umělci, kteří najednou ztratili soutěživost mezi sebou, projevili družnost a solidaritu, zveřejňovali nebývale silná díla. Talenty rozkvétaly. Kundera, Škvorecký, Vaculík, Klíma, Kohout, Hrabal, Pavel, celá plejáda nadšených umělců, hudebníků, spisovatelů a filmových tvůrců si vzájemně pomáhala, táhla za jeden provaz.

V čele strany vystřídal reformní komunista Alexander Dubček konzervativnějšího komunistu Novotného. Dubček byl tvůrce nového hesla, které vtisklo barvy a melodie roku 1968, socialismus s lidskou tváří. To jest, snaha o sociálně spravedlivý stát, bez koncentračních táborů, všemohoucnosti tajné policie, diktátu jedné vrstvy obyvatelstva a vedoucích komunistické strany. Snaha o občanskou společnost. Dubček se stal doslova miláčkem lidu, společnost rozkvétala. Bylo to skutečné jaro společnosti. To, čím hřejivost jara, obnova života po tuhé zimě, osvěžuje. Bylo to krásné, doslova úžasné. Otevřely se hranice a lidé mohli volněji cestovat. Chtěli vidět západ zatarasený zákazy, propagandou a ležmi, chtěli žít volně, jako žijí lidé ve svobodných zemích. Imperialismus přestával být strašidlem, které čeká jako šelma za hranicemi, aby zhltlo země východní Evropy.

To všechno zděsilo vládce impéria, sovětské vůdce. Poslali do země, která se rozezpívala svobodnějším životem, vojska pěti armád. Nemohli to strpět, předznamenávalo to jejich konec. Vyhnali 160 tisíc lidí do emigrace.

Vtrhli do země v noci jako lupiči. Uchvátili zemi. Potlačili všechny svobody socialismu s lidskou tváří. Nevěděli, že tím vyřkli sami nad sebou rozsudek smrti. Okupace Československa byl začátek konce sovětského impéria. Trvalo to dvacet let.

Ale dnes jsme svobodní jako Francouzi, Němci, Britové nebo celá Amerika až k Ohňové zemi. Víme, že je to květ, který vzrostl a vykvetl z Pražského jara, z toho úžasného roku 1968, na který nikdo, kdo jej měl možnost prožít, nezapomene.