Dionysis Kapsalis: Lilie času
01. března 2011 16:30
Měsíc srpen; asfalt měkl pod koly automobilů strnule jsme se šinuli jako bychom měli magický cíl každý svůj a všichni stejný: místa původu, mlhavá a jednotná obydlená svatými kostmi místa tak blízká a přesto tak vzdálená jednolitá jako stíny, iluze: Řecko, které neví, jak zemřít. Projížděli jsme kolem ostatních před námi i za námi šňůry kovově se lesknoucí v šeru záblesky a prchavé tváře každý automobil jako hračka na pružinu, kterou kdosi natáhl a nezodpovědně nechal běžet; míjeli jsme horské masivy po cestě čerstvý závan z lesů na svazích: ve stínu ztráty; ujížděli jsme každý ve svém mikrokosmu vlastních zájmů a očekávání s propašovaným smutkem získaným v bůhvíjak tajné výměně s nepředstavitelným z jiného světa a všichni jsme věděli, že není žádný návrat žádný konec, jenom pohyb a bolest a čas věčného návratu k něčemu, co nikdy nemůže být. Zatímco jeden říká „Tady je moje vlast, tady jsem se narodil a byl vychován a tady také zemřu", druhý nemluví, sotva cítí svoje letité okamžiky, z nichž kape strach, strach v ulitě ticha okamžiky s jejich jasnou vnitřní výšivkou, jakou nenajdete ani ve snu. Ale tady, přímo před vašima očima, světlo vyprávělo prastarý příběh a mohli byste si myslet - nikdy se nic nemění voda beze spánku stále teče a spřádá svůj věčný koloběh v borových a dubových lesích neproniknutelných stržích a průrvách a roklích s vysokými platany kde vane požehnaný vánek chladivý v létě mrazivý v zasněžené zimě. Je-li svět stále věčný. Ujížděli jsme patnáct miliard let od velkého třesku; cesta byla poseta zvířecími mrtvolami, které řidiči lhostejně míjeli kůže, kosti a maso, neurčitá hmota; jeli jsme po asfaltu, který se tavil jako tuk tekutina uprostřed světel, koleje v záři velkého návratu zatímco jsme mlčky pozorovali zapadající slunce jak pomalu začíná žhnout a míří k věčné lhostejnosti. z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová
-65f8ca6243cf4_185x123.jpg "Den Michaela Cunninghama")
-6507dcc48fb3a_160x60.jpg)
