S belgickým básníkem na Montmartru

Werner Lambersy, básník bez zbytečných „gestikulací", je významný frankofonní autor vlámského původu, jehož poezie oslavuje okamžitou krásu každého dne, „věčnost v mžiku oka".

Schůzku jsme si dali v 18. okrsku, v kavárně Nord-Sud na náměstí hned proti radnici, na místě k setkání jako stvořeném, které každý zná. Sama kavárna má svou historii. „Na začátku 20. století, když se stavěla trasa Sever-Jih pařížského metra (trasa č. 4), tak se tu scházeli stavební dělníci," říká Werner Lambersy. I dnes je zde velmi živo, hluk mu ale nevadí: „Proč? Bistro, to je francouzský lidový parlament, tady se mluví, huláká. Vždycky se najde někdo, kdo dá k dobru nějakou historku, vtip, cítím se tu dobře."

Lambersy publikuje od svých šestadvaceti let (letos mu bude 70...): „báseň je všechno, ale ne jen tak něco, může se stát vším, ale ne ledajak. Báseň je pro všechny, jen když je pro někoho." Tento netypický Vlám téměř bez přízvuku, jenž v 18. okrsku, na závětrném svahu Montmartru, žije již pětadvacet let, stál dlouhá léta v čele literárního oddělení kulturního střediska oblasti Wallonie-Bruxelles se sídlem nedaleko centra Pompidou. Tam s velkou oblibou zval málo známé belgické autory: „Chtěl jsem sám poznávat a nechat poznávat ostatní."

„Já jsem se v Belgii ve skutečnosti příliš dlouho neohřál. Po gymnáziu jsem jednou nohou vstoupil na vysokou školu, jen na pár dní, pak jsem si řekl: nějak mě to nudí, a odešel jsem do světa. Prodával jsem mixéry na trzích, v Bruselu jsem založil módní dílnu haute-couture s třiadvaceti švadlenami... a zkrachoval jsem až po šesti letech. Ze země jsem nakonec odešel, pracoval jsem v prodeji aut, kuchyňského vybavení, švédských zápalek a taky knih, co psali jiní ..."

Werner Lambersy neměl lehké dětství: otce ve vězení, jako malý onemocněl tuberkulózou, trpěl meningitidou, nervovou depresí... S věkem a zkušenostmi se mu podařilo najít životní rovnováhu, funkční rodinu, děti, jediná vášeň ho neopustila - poezie - a ani on ji. Vstával ve čtyři hodiny a do osmi psal, „věděl jsem, že tři čtvrtiny z toho, co napíšu, je na vyhození, zbytek jsem si ale schovával, to trvalo celá léta." Dnes se jeho bibliografie nevejde ani na šest dlouhých stran, bylo mu věnováno několik filmů, v roce 2003 získal Velkou cenu Obce spisovatelů...

V roce 2005 vycházejí dva důležité tituly, nejdříve osobní antologie pod názvem L'éternité est un battement de cils, [Věčnost jako oka mžení] v nakladatelství Actes Sud, a nová básnická sbírka Rubis sur l'ongle [Do poslední rubínové kapky], v níž se vydává na „královskou cestu banalit", neustálé odmítání výřečnosti. Lambersy se vyhýbá všem, co „dělají do gestikulace, jáského kolotoče a máselnice flirtu." On chce jen „nechat báseň pracovat a pak se jí zbavit sepsáním něčeho, co se k ní nejvíc přiblíží (když už nevíme, co to něco je), pokud možno vůbec nezasahovat, nechat znít hudbu, ne hudebníka".

Se stavem našeho světa si iluze nedělá, „ta naše planeta, kterou si jednou zničíme, na níž se prozatím plácáme jak hmyz na ještě vlažném, mléčném škraloupu."

Věcí málo, ale všechny na svém místě...

Ve své slavné básni z roku 1971 dává život čajovému mistrovi, jak ho známe z japonské tradice. Je to báseň tajemná, se zvláštní kompozicí: první část je v próze, alespoň v tom smyslu, že verše nejsou rozděleny po řádcích, slova běží bez interpunkce a připomínají lásku, milování: zmatení, stud, těžké oddechování, nejasné dělení těl a znenadání několik krátkých, zázračně jasných souverší:

mistře

voda na čaj

začíná už vřít

a tělo zase do kůže

čekat už

není čas

jenom nalévat s  pohyby vláčnými

a o něco dál:

málo věcí

ale na svém místě

na holém prostoru

duše v zmatku vody

jehož čirá síla

vybízí... 

Denis Molčanov | březen 2011