Sylva Fischerová: Básně

Houpačka v hlubinách chaosu 

Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější

            než démoni,

opakují že nás milují

míchají vodový guláš

jsoucí i nejsoucí chvíle.

Říkají že nemám       

chodit tam za konec, kde bydlí

nehotový svět, kamenící

                                               každou vteřinou…

Kde cesta je socha cesty,

ze snů a z hořčice a ze slz.

Odkud se sypou

domky z kategorií,

krátký spoj metafory, oči jak kružítka

                   v tunelu do prázdna,

                            slova!

Dítě se houpe na houpačce

uprostřed chaosu.

Chaos je bílý, rumělkově zlatý,

modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,

pokoj po mrtvém.

Dítě se houpe na houpačce a dobře

se dívá. Za chvíli se zvedne

a půjde se

do kuchyně najíst.

V kuchyni je chleba s máslem

            a hořčicí.

Bydlí tam dětství.

To nejsem já. Někdo jiný

chodil do lednice

ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,

spojené jen

                        informací -

a to je detail, král Říše Memorie:

detail působí bolest.

Matko, to my

přicházíme za mrtvými,

kameníme každou vteřinou, jsme

sochy z hořčice, jinak

nemůžeme žít.

Kdo dělá dějiny?

                                               Komu Ach a komu Běda?

                                               Komu tisíciletá bída?

–   Nedá se spát

v hukotu zástupu vyvolených

                                   Ti buší na vrata

                                   Řinčí sklo vzduchu

                                   Sypou se vteřiny

                                   Dějiny světélkují

                                                           v pablescích bitev

                                   kdy čas je jen nádivkou

                                                                       pohřebních bratrstev.

                                   Jak bratři pijou mocně

                                   ze svých holb!

                                   A hlava je prázdná, tělo

                                                           vykuchané bitvy –

                                   Dějiny světélkují, skrz průhledy vidíš

                                   sochy z hořčice, sochy ze slz,

                                   ty buší na vrata,

                                   volají: Dějiny dělají zlí lidé!

                                   jedí přesnídávku,

                                   osud je přesnídávka, osud je

                                                           přesvícen!

                                   Kdo dělá dějiny?

-        Dějiny dělá lidská nedůslednost

-        Dějiny dělá čas

jak jde a plive

            zrezavělý sliny

            svý kratochvilný likéry

do hrdla lidem

zauzleným v oblacích sebe

                                                           jak poznámky pod čarou,

                                                           pod čarou vesmíru

                                                           a svobodné vůle,

                                                           tedy viny,

                                                           mojí jako tvojí!

Čas                       

              Čas není spád, nýbrž pád

                                   z Ano do Ne

                                   z Ne do zeleně –

                                               to čas sčítá hrušky s jablky!

            Čas je propad

            dolů do nitra duté země

            kde duní činy, zločiny otčiny

                        otloukané o bílé kosti

                        lidskosti

            Čas je přepad

            přes okraj ploché země

            do kobky vesmíru

            kde není ani bufet s pivem a hrachovkou

            Čas je jen nápad

                        sester ctihodných, černých, co utekly

                        do klášterů ctnosti –

                        výchovný nápad boha

                        v kuchyni na věčnosti

            A ty, člověče kopřiv, bdi a neumdlévej!

            Čas je jen případ a bude zavřen do kriminálu

                        jara a léta a pozdních podzimů

- ale ty s ním!                                   

            A za to dostaneš

půvab toho všeho,

            tklivý půvab běhu po zelené trávě

                        kde roste všelidská zelenina

                        a humanitní ovoce.

            Ty poutník nechce. Hledá

            úlomky soch z Kola Štěstěny.

            Hledá Iustícii. Malíček Grácie.

            Hledá bílé kosti lidskosti –

            ach, a po těch doskákat

                                   jak po panáku

            doprostřed vesmíru,

            kde v bufetu Panenka Maria

                        rozdává svatý obrázky

a nalívá hrachovku

                        všem poutníkům i milým mrtvým…

Peklo, duše, prapory

            Takže láska je dnes už jen

                                               nevěra.

            Takže my všichni co jsme si mysleli

                        že můžeme to co chceme

                        že nemusíme že nemůžeme že chceme

                        že můžeme chtít co chceme

            my všichni se sejdeme v pekle

            se zvlášť strašnými tresty –

                        uprostřed cizích dětí, a hledej

                                                                           to svoje

                        uprostřed cizích žen, a najdi

     sebe

                        uprostřed otců a matek a všichni

                                                           budou tvoji

                        uprostřed bohů a zrní a spermatu

                        uvnitř duše a svobodné vůle

                                       kde není nic

                                       jen větry vlají

                                       jako prapory

Svět je plný květin

A proč zlo nevyhraje?

A proč se tolik podobá

tomu cos miloval?

Co ti dá sílu přežít?

-  To láska mate,

bere si těla a masky,

je krev a zrada

a směňuje se za sebe:

a to je trh, přerostlé bílé tuříny,

dřevěné vozíčky, mečíky ze zahrad,

skvělé figuríny žen,

ó tam je všecko!

A tak mění, až vymění –

a srdce pláče, ale pak i ono směněno

vidí, že je nejmocnější

protože nejúskočnější…

A to je podobnost:

jako-člověk

v jako-světě

směněných srdcí,

rudých mečíků

vražených do srdce

Vrazi tiše kráčejí ulicemi

květiny nechali v ráně

jdou si na trh pro nové

jejich zabití kráčejí proti nim

a vedle nich a s nimi

svět je plný květin

Svět je plný květin.

V tmavomodrém Babylóně

Proti úplně bílému nebi

je láska jenom

odvaha.

Nevrátíš se domů, nenajdeš otce

ani matku,

všecky dveře

se před tebou zavřou,

zůstaneš navždy v tomhle tmavomodrém Babylóně,

protože jsi hlupák.

- Nejsem!

Nejsem, já mám

statečné srdce!

Sestra ironie

Smutek je nezábavný.

Jak plyneš jeho bezčasím –

Čtverec okna je šedý a nezábavný.

Koule nebe je šedá a nezábavná.

Lidé, dvounohé bytosti,

chodí od sebe k sobě

a pořád si ubližují.

Jiní na to hledí,

další to zaznamenávají.

Kdo si začal? Kdo za to může?

Smutek pije pivo. Ironie

srká whisku. Je to moje sestra:

stejná jako já, ale

kde pláču, ona se směje.

Ta přežije všecko, nesmrtelná

jak prvok

anebo hrobník,

obracečka lívanců a slz, lhářka!

Miluje, to ano, ale koho?

Sebe? Smích?

Jednou ji opiju

a vytřesu z ní

ten odstup

to místo mezi.

Dole se objeví moře.

V něm slaneček.

A nad slanečkem pláče

sirotek vesmír -

Jako

Jako, jako, jako.

Všecko

jako něco, žádná čistá

polívka, vývar

od pánaboha,

věc pro sebe

úplně nahá:

jako žena, jako muž.

Jako.

Úrovně bytí

si odpovídají, astrologové sčítají

hvězdy a potraty,

cikáda zpívá

píseň o Rolandovi

a mně se v noci zdá

o komárech ve svěcené vodě.

Všecko jako něco,

jenže něco

je jenom za něco.

To máš za to! řekne holčička na písku

a kopne tu druhou do nohy.

Za co? – Za všecko!

Všecko jako něco,

takže ruší přítomnost,

která je sama, která

není nic,

bod

mezi dvojím nebytím,

hrana paraboly po které jdeš

jako po polní cestě -

JAKO

je podstata básnictví.

CO

je podstata básnictví.

Ale KDO –

já?

Ty?

A co za to?

-       Všecko. Vždycky všecko

za všecko.

foto: Petr Machan, PWF 2011