Rozhovor s Vladimírem Körnerem

Před deseti lety jste říkal, že je všechno špatně, dnes je to horší, nebo lepší?

Určitě ještě horší. Spějeme k bankrotu a ke zkáze. Kdyby alespoň krize pokračovala, aby lidi zkrotli a opustili konzumní život. Ale tohle není žádná krize... Svoboda a demokracie sice otevírají lidem cestu k dobru, ale i ke zlu. Bojím se, že jdeme po té druhé cestě. Politici by měli nosit Kainovo znamení. V jejich podání není politika služba, ale příležitost k obohacení a zviditelnění. Nic dobrého tam nevidím. Příroda je taky v troskách. Před pár lety jsem byl v Savojských Alpách, tam jsem viděl, jak se rozpouštějí ledovce, jsou to hotové cementové řeky. Bývala to přirozená hranice mezi naším mírným klimatem a jihoevropskými subtropy. Teď už není, takže záhy skončíme jako Jugoslávie nebo Španělsko, vyprahlá pustina. A jak je známo, ďábel žije na kameni.

To je takřka apokalyptická vize, to vidíte 21. století skutečně tak černě?

Mě to neděsí, já jsem vykopávka ještě z minulého století. Já už se toho nedožiju.

Tak se vraťme do století dvou světových válek, které je vám blízké. Na samém konci té druhé - 7. května - vám Němci zabili otce. Jak šestileté dítě vnímá smrt?

Tehdy jsem ten zážitek vytěsnil. Pět nebo šest let jsem si tu událost vůbec nepřipouštěl, ale zůstalo to hluboko v podvědomí. Půl roku jsem vůbec nemluvil, ve škole jsem pak měl mizerné známky... Plně jsem si otcovu smrt začal uvědomovat až v dospívání, tehdy jsem se z toho musel vypsat. Těch stigmat z raného dětství mám několik, když jsem se měl v roce 1939 narodit, maminka přijela za babičkou do Dolních Studýnek, do chalupy udeřil kulový blesk a celá chalupa shořela, maminka to naštěstí přežila. Hasiči jí říkali: To nebude normální děcko, co porodíte. Pak přišel těžký porod, maminku vzaly až milosrdné sestry v Prostějově. Prý jsem nějak moc křičel, tak mě měla jedna ze sester pustit na hlavičku. A to je zárodek spisovatele.

Pak vás prý během války Němci shledali rasově "velmi vhodným"...

Himmler tehdy hledal místa, kde by našel děti vhodné pro poněmčení, pokud by Němci vyhráli válku. No a samotný Hitler řekl, že mezi Olomoucí a Brnem je čistý kraj. Tím zřejmě myslel Hanáky.

Fakt je, že je tam hodně blonďatých dětí, tím byl okouzlený už Švabinský. Je tam úrodná země, končí tam víno, začínají kořalky... Býval to bohatý kraj. Himmlerovi se tam líbilo, on byl původem slepičář, netíhl k velkým městům jako Hitler a měl představu, že budoucí Německo bude založené na velkých zemědělských statcích. Proto třeba tolik usiloval o Ukrajinu, město Zamość dokonce přejmenoval na Himmlerstadt.

Jak pak vypadalo dětství válečného sirotka?

Po válce jsem chodil do skautu, to se mi líbilo. Pak umřel prezident Beneš, přišel jsem do školy, učitelka byla ubrečená... Já už si svoje vybrečel za války, moc jsem tehdy netruchlil, tak jsem dostal dvojku z mravů. Když pak zemřel Stalin, tak brečela úplně stejně, tehdy se to obešlo bez dvojky z mravů, ale zase mi dala čtyřku z češtiny. Jsme prostě taková naříkající smečka.

Vy se českou povahou zabýváte ve svých knihách a scénářích od středověku po dvacáté století, co mají Češi napříč věky společné?

Češi jsou národ celkem dost citově vřelý, ale zároveň rozumný, nepropadají velkým sebevražedným gestům jako Poláci nebo Maďaři... Dost přesně nás vystihl Škvorecký titulem své knihy Zbabělci. Národ, který se nebrání, je bezectný. To i ti Holanďané párkrát vystřelili. A Rakušané se chystali v osmašedesátém postavit Rusům, když to vypadalo, že dojdou až k nim.

My jsme se nepostavili nikdy nikomu?

Češi moc bitev nepodstoupili. Bitva na Bílé hoře byla vlastně občanská válka. Bylo by zajímavé zjistit, kolik na které straně bojovalo Čechů, nic bych za to nedal, že víc jich bylo na straně katolických vojsk než na straně českých stavů. Pak jsou tam Lipany, to byl také zajímavý střet, katolická vojska šla se spálenou strakonickou madonou proti moravským regimentům, co nerozuměly ani slovo česky. No a bitva u Zborova, tam na sebe padl písecký pluk na straně Rakušáků a zběhlé pražské děti jako legionáři.

Takže my se vlastně nejčastěji pereme sami mezi sebou...

Nerad bych se dožil občanské války. To může přijít hned. Stát je postavený na kriminální ekonomice: herny, nevěstince, drogy... Když přestane příliv turistů a vyschnou zdroje, tak ti, kteří z nich žili, půjdou krást a vraždit, ničeho jiného nebudou schopni. Poctivá práce je pro smích.

Tomu se zdráhám věřit. Když si například vybavím, co se u nás nedávno dělo kolem návštěvy papeže... To jsme chvíli vypadali jako národ pokorný a věřící, nebo snad ne?

Jsme národ, jehož historie stojí na bratrovraždě. To jsem zpracoval ve Smrti svatého Vojtěcha... Naše dějiny, to je vůbec vraždění chův, babiček a sirotků... Návštěvu papeže vidím jako předzvěst příchodu horších časů, protože lidé se vždycky obracejí k víře ve chvílích, kdy jim teče do bot.

Ovšem z papežovy návštěvy jsem si vzal to, že věci víry mají zůstat beze změny, že se zase vracíme k latinské mši. Já jsem přestal chodit do kostela, když se oltář otočil čelem k obecenstvu. Latinská mše má výhodu v tom, že ať jste kdekoli na světě, je všude stejná. Doufal jsem, že se Evropa sjednotí na křesťanském základě, ale teď se cpou do Evropy i Turci a to není dobré. Naši předci se je tisíc let snažili zastavit před vpádem do Evropy a my je sem teď pustíme. Muslimský element může Evropu docela zdecimovat.

To jsou přece silná a zajímavá témata, neláká vás o nich psát?

Ne, nepíšu už nic. Vymetám sýpky a vyhrabávám staré scénáře. Teď dávali v televizi Sněžnou noc, Jaroslav Brabec točí Post bellum, to jsou všechno věci, které jsem napsal v osmdesátých a devadesátých letech. Jiří Svoboda by chtěl dělat Oklamaného, snad se ještě podaří udělat Smrt svatého Vojtěcha... Jakmile mi natočí film, tak jdu se scénářem do první popelnice a vyhazuju ho. Až mi doma zbude je pár posledních neotištěných povídek, tak budu spokojený. Ty scénáře kupodivu nijak zvlášť nestárnou. Látky, které nebylo možné natočit za normalizace, se realizovaly po deseti dvaceti letech, ale čas jim nijak neublížil. To je výhoda historických příběhů, nepodléhají módě a nepřestávají být aktuální. Na druhou stranu mé filmy v době premiéry nezaznamenávají žádný velký ohlas, čas však pracuje v jejich prospěch. Nového už ale nepíšu nic.

Co tedy děláte?

Hraju pasiáns a koukám z okna. Nepíšu, a i kdybych psal, tak o téma přece nejde. Kdysi byla témata jasně daná, všichni malovali ukřižování nebo poslední soud, ale stejně se na tom projevilo, kdo je dobrý umělec a kdo není. Na tématu nezáleží, důležité je, jak se zpracuje.

Na tématu nezáleží?

Ne, vezměte si, kolik je zpackaných velkých témat. Samo téma není zárukou ničeho. Obrazem autorovy duše je styl, po deseti stránkách poznáte, kdo je kdo. Dneska se to většinou nedá číst, protože styl nemá nikdo, a přitom témata jsou ohromná. To je problém celé současné české literatury.

Kterého autora si vážíte?

Ze živých? Milana Kundery, kdysi mi velice pomohl, když odnesl bez mého vědomí do nakladatelství moji první knihu - Slepé rameno. Pro mě je to náš první skutečný Evropan. To, co se tady kolem něj před časem odehrálo, to je jen závist a nenávist. Začali mu u nás hrát opět hry, dostal Státní cenu... To se neodpouští. Ale je to ztráta pro Čechy, ne pro něj. Když přijdete kamkoli ve světě do knihkupectví, tak je tam sem tam Čapek, sem tam Hašek, ale vždycky alespoň jedna police Kundery.

celý rozhovor zde