Z autorského čtení Vladimíra Körnera

Dílo páně je završeno již při zrození každého nového tvorečka, v každém je naděje ke spasení. Golem znamená zárodek. A šábes je znamením pro duši, aby vstoupila do éteru a zbavila se pozemských strastí. Olej v pečetním hnátku je posvátné světélko prapočátku, má oz ruc ješuati, kde jednou bliklo, nikdy nepohasne…
A přece! Jsou tři nevyslovené zákazy: vstupovat do záměru stvoření člověkem, chtít se připodobnit samotnému Hospodinovi. Druhý je nevstoupit do útrob této země, porušit žhavé jádro. Magma vyvře a spálí veškerý život na povrchu a ztuhne v nekonečném mrazu. Peklo je ledové. A poslední tabu je lidská snaha přenášet život z této planety na jiné hvězdy, i když jsou vyhaslé. Při každém takovém překročení předejde Stvořitel opovážlivce, za návod k zdánlivé záchraně dojde ke konci všeho lidstva. Pokud se jedna z těchto věcí lidem povede, život zanikne. Záměrem satana je i touha zrodit život mimo lůno ženy, vzkřísit plod nepřirozený – a nejsmutnější je zasévat zoufalství do dětské duše – neboť všechna trápení světa dospělých jsou něčím nepatrným proti prvnímu smutku v srdci dítěte a proti nekonečnosti všeho míru.
Poslové zla číhají v počínající noci, až za rozbřesku dovrší svůj záměr. Vyšla psí hvězda, k té teď skučí zdivočelá smečka. Psi bez pána, pokrytí strupy a ranami, se skrývají kolem ohrad a v prolukách pod hradbami. Běda těm, co nechají pootevřená vrátka nebo zeslábnou nemocí, budou rozsápáni bez milosti.
– Bestie, řekl nový pražský kat. – Ničeho se neleknou. –
Jeho pacholci odradili smečku svým ohníčkem, samotné psy však nezabíjeli ani nepekli. Raději obalí jílem kousky z uhynulých zvířat, tvrdí se, že maso z popravených. Hrouda se vypálí a zevnitř obalený kámen zachová soustu žhavost a soudržnost.
– Je to zvěř, souhlasil i komoří Lang. Zjevil se v přístěnku po setmění, v korýtku žbluňkala studánka, také z těla na márách teklo.
– Do tajemství jsem zasvětil popravčího mistra. Tys mi ho zařízl jako podsvinče, Mydláři! Čeká tě nové dílo. –

Od nepaměti se bojí lidé štvaní a vyvržení zdivočelých psů. A ti zase zavrženců, protože takoví lidé neopětují jejich věrnost ani lásku. Vzájemně číhají na zeslábnutí toho druhého, aby ho rozsápali. A jednou za tři dny vtrhnou smečky přes ohrádky do zákoutí ghetta. S hrozným jekem a vytím si urvou, co sedá, každé mizerné sousto i chcíplou krysu, a s hrozným nářkem zmizí v okolí. A zase číhají, až dohoří ohníčky i světla, aby před rozedněním opakovali nájezd.
– Kámen potí krev, je černá, řekl Lang. Odkryl plachtu i tělo nateklého obra, oči zatížené jílem, aby nestrašily.
– Kam ho mám zahrabat? – zeptal se Jan Mydlář. – Doktor si přál tělo na anatomické sekce. Kazí se, ráno mu ho zavezu do Rejčkovy koleje a obložím ledem. –
– Netvor není mrtev, pravil Lang. – Je pouze uspán hlubokým spánkem. Bude oživen, kate. –
– To už není možné, pane. –
– Dám ti vědět kdy, komoří tentokrát nevytáhl sáček s mincemi. – Tohle mu uvař a natírej tím oči. Pouze při měsíčním světle – on nevnímá bolest. V předvečer nového novoluní ho zavezeš do staré vápenky u Motola. –
– Tam znám cestu i beze světla. –
– Na noc vyjde strašlivá hvězda, na tu se moc neohlížej. Bude to kometa. –
– Vlasatice, pravil Mydlář, jak při příchodu našeho pána Ježíše Krista. Budeme vykoupeni.
– Netěš se, příteli. Ta vaše nad Betlémem přinesla posla z nebes, tahle bude z pekla. Má chvost obrácený dolů, vousatice! –
S tímto proroctvím císařův komorník mladičkého kata opustil. Vzápětí se sem přikradli pacholci.
– Pane, pojď k našemu ohni. Ať ti není smutno. –
Přinášeli pečeni vyloupnutou z horkého jílu. Společnou vinu má spojit společné sousto. Víno prolitou krev.
– Toho neokusím, řekl Mydlář a vyšel s masem do tmy. Ne! S těmi lotry si nesedne k jednomu ohni. Nikdy v životě. Na paměť prokletého dne, kdy byl uvržen do katovského stavu, zabije vždy jednoho z nich. Práce na sedm let, podřízne je jak pekelného předchůdce, jak který mu přijde pod ruku. Neušetří nikoho ve spánku ani při bdění – a pak vyjde z katovské chýše, vyvede sestru na louky s potůčkem, oba se vrátí domů…
– Kníže! zvolal a mrštil masem do temnot. Psi tam stáli a číhali, cítil jejich oči a oni cítili pečeni i hlas nového pána.
– Pojď si pro to, vylez! opakoval příkaz.
A skutečně se ze tmy připlížil největší kříženec, plný zaschlých bahen. Spíš očekával ránu než lidský dotek. Ta prašivá skvrnitá bestie hledala svého pána, odnášela si jeho sousto. Cpala se tím o kus dál na valu, než se přižene tlupa. Až z bezpečí vydala zklamaný štěkot a zavytí, narazila na ukrytý kámen.

...