Pronikavý románový portrét perverzního panovníka i…

Tím tyranem je káhirský kalif Abu Ali Mansúr, zvaný al-Hakim, panovník z Boží vůle, Fatimovec, třetí kalif egyptský a šestý, pokud započítáme předky, kteří vládli v Maghrebu. Pro přídomek l´Épouvante nemá čeština jednoslovný ekvivalent, nabízející se predikát Strašný nebo Hrozný neodpovídá plně francouzskému výrazu, který vyjadřuje hrůzu výslovně náhlou, nenadálou, provázenou chaosem. Podtitul románu Au pays des peurs et rire, V zemi strachů a smíchu, nejen českému čtenáři bezděčně evokuje Kunderovu Knihu smíchu a zapomnění. Není to vůbec náhoda,  Himmichův Kalif Náhlého děsu je román netoliko kunderovského pojetí románu, ale také kunderovského poslání a poznání, ohromující výpovědní síly. 

O čem vypovídá? 

V prvním plánu jistěže o podivínském panovníkovi, který vládl v Egyptě na přelomu tisíciletí (996-1021 našeho letopočtu, 386-411 od hidžry dle letopočtu islámského), a to nepředstavitelně krutě, svévolně a nevypočitatelně bezohledně; o slovech i skutcích přepřísného panovníka stejně cynického jako zbožného, milovaného svými stoupenci a nenáviděného svými oběťmi; o jeho umění vládnout a vítězit i o jeho neméně záhadném konci; o jeho vzdělání, střídavé podpoře a potlačování soudobé vědy; o jeho pronikavém vhledu do lidí i zaslepenosti; o jeho mimořádném umění zdůvodňovat spoluvěřícím nezdůvodnitelné. Historický al-Hakim sám nic nenapsal, ale jeho výroky, soudy, dekrety, jimiž vládl a dovedně ovládal poddané, zaznamenávali jeho dvořané, kteří ho zbožňovali a posléze zbožštili. Podle nich jeho příchod předpověděl desátý verš 44. súry Koránu, súry Dým, který v českém překladu Ivana Hrbka zní: „Očekávej tedy den, kdy na nebesích se ukáže dým viditelný, který lidi zahalí; a to bude trest bolestný.“ Bensalem Himmich nazval první část svého pětidílného románu s narážkou na onen verš Preambulí Dýmu, a druhou kapitolu této preambule pojmenoval Já jsem Dým viditelný – a tedy trestající. Složil ji ze sebevědomých vyznavačských výroků al-Hakima, shrnutých do podkapitolek od Dějiny si mne zapamatují přes Jestliže má prohlášení, Neúspěch míru, Pozor na bělostné, Tyranie a politika je jedno a totéž, Druhá tvář politiky atd. až po Proč jsem přišel. Pásmo mnohdy šokujících aforismů vychází z přesvědčení, že Dějiny uchovají v paměti jen toho, kdo je poznamenal tak, že její deformace korigoval opačnými deformacemi; že láska a bratrství jsou sice vlastní šťastlivcům v ráji, jenže tento svět je založen na protivenství a na boji o přežití; že vždy potřebujete nepřátele a vaši nepřátelé se neobejdou bez vás; že vaši nepřátelé jsou mírou vaší síly, čelte jim, když se objeví, a vyhledávejte je, když se ukrývají nebo mizí; že si buďte jisti, že každý mír je jen přestávka mezi dvěma válkami; že smrt je jen jiná tvář politiky; že kalif pozbude moci a autority, nepochopí-li, že jsou jeho skutečnými nebo potenciálními nepřáteli ti, kdo ho vynesli na trůn; že jeho panování dlouho nepotrvá, jestliže nebude pravidelně vyměňovat své služebnictvo, tak jako had pravidelně svléká svou kůži.  Al-Hakim v podkapitolce Mějte se mnou trpělivost vzkazuje: Bojte se mne a nezkoušejte mi uniknout. Vypátrám vaše činy i úmysly. Díky špehounům a dohlížitelům vyhmátnu z nich nejhorší a nejtemnější, než je odpravím do nicoty. 

Konečně v podkapitolce Odkud se bere má síla páchat zlo se svěřuje:

Když se mne, svrchovaného panovníka, ptají, z jakého důvodu čas od času rozpárám břicho jednoho ze svých otroků a jeho vnitřnosti hodím potulným šelmám, odpovídám řečí moci a jistoty: 

Proč mi kladete otázku po právu na takový nebo jiný podobný skutek? Ptejte se spíše svého Pána, proč je s to se dopouštět všeho. Jakým právem mučí zvířata a děti i dohání k zoufalství matky, přicházející o potomky (...)?

Každý král, který panuje ve jméně Boha, ale nenapodobuje jednání Jemu vlastní, zasluhuje, aby přišel o svou svrchovanost; je to podvodník, padělatel (…), který všemohoucnosti dělá ostudu.

Jak se přitom ubránit vyprahlosti? Pokaždé, když mě zaplaví vaše obsese, nebo vidím, jak se množí a šíří mezi vámi smrt, odebírám se bos a s hlavou zahalenou šátkem na poušť. Tam, na prostranství neposkvrněném vaší přítomností ve světle svěc počátku i osudu znovu nalézám své smysly a prostředky způsobilé ubránit se vyprahlosti svých zemí a svého mozku.

Himmich na začátku Preambule Dýmu cituje Al-Maqriziho zmínku, že podle vyprávění al-Hakim trpěl vyprahlostí mozku, a ta byla původcem množstvím jeho rozporů. A z Al-Maqriziho uvádí i to, že při modlitbách v egyptských, syrských, tuniských a hejázských mešitách zaznívá z kazatelen jeho jméno, že se zabýval poznatky svých předků, oddával studiu hvězd a ve svém sídle na návrší Mokattam zřídil hvězdárnu, kam, daleko od lidí, se často uchyloval. V první části Preambule Dýmu se čtyřmi podkapitolkami se stejným názvem On je Himmich shrnuje: dějepisci jsou zajedno, že jeho panování bylo paradoxní, jeho život bizarní a že z jeho tyranských skutků se šedivělo a lidé, plebejci i elity, tonuli v rozpacích, nejsouce s to těm skutkům porozumět, ani si je vysvětlit. 

Ve druhé části románu nazvané Sliby a hrozby ve stínu tyrana Himmich nejprve v kapitole Dekrety příkazů a zákazů probírá jeden dekret za druhým. Al-Hakim je začal vydávat, jakmile po zavraždění správce státu, dále státního tajemníka, představitele kmenů a jiných osobností převzal všecku moc do svých rukou. Jeden z prvních dekretů se týkal prohlášení absolutní moci  (téhož roku bylo jeho vlastní rukou nebo mečem jeho milice prolito mnoho krve svobodných občanů i otroků, mohamedánů i křesťanů, bez ohledu na vinu nebo nevinu). Dekret proti psům nařizoval utratit všecky psy kromě loveckých (nejtučnější z nich nařizoval předhodit šelmám v jeho zoo, ostatní zakopat za jeho městem; toho roku byli psi pobíjeni po tisících a ti, jimž se podařilo uniknout, pádili do přívětivějších krajů, neobydlených a vzdálených). Dekret o převrácení hodin nařizoval pod trestem smrti pracovat v noci a spát během dne (abychom se vyhnuli útrapám a nočním můrám, které přináší temnota, a aby byl odhalen každý, kdo usiluje o moc a paktuje se proti mně). Na povstání vedené Abu Rakwou, jemuž al-Hakim sliboval potupnou smrt, reagoval Dekret proti nepoddajným, a aby kalif odvrátil nebezpečí, že povstání  zvítězí, vydal řadu dekretů, jimiž povoloval každému mohamedánovi vykládat si náboženství po svém, zrušil daně na ovoce, rýži, datle aj. a slíbil, že odstraní další, zlepší-li se situace na Nilu. Odvolal dekret, jímž předtím nařizoval pronásledování sunnitů, a jeho naplňování prohlásil za zločin. Naopak zrušil povolení pít zkvašené nápoje, které měly tlumit smutek, a zakázal všecky opojné nápoje včetně těch, v nichž je alkohol snížen na třetinu. Nařídil vytrhat vinnou révu, zničit hrozny a produkty z nich. Zato zákaz některých poživatin nahradil výzvou jíst to, co vám chutná, neboť každý žaludek dřív nebo později ochutná žluč smrti. Dekretem zapověděl servilitu, líbání země, na kterou vkročila jeho noha (kdo tak učiní, toho zaživa pohřbím) a vyhledávání výhod. V dekretu o jediném bohu proti boží trojici zpochybnil svůj rozkaz zbořit chrám svatého hrobu v Jeruzalémě a téhož roku publikoval i jiné dekrety vycházející vstříc dříve zakázaným svátkům, ale zároveň v zájmu náboženství jednoho boha se neomezoval zákonem zakazujícím manželství s židy a křesťany, ale navíc k tomu rozhodl, že není mezi náboženstvími rovnost a koexistence: buď islám mého společenství je náboženství, které pečetí Zjevení a zbaví je jeho pomlouvačů, nebo není. Téhož roku  se četl dekret nařizující lidem se nemíchat do toho, co se jich netýká, modlit se v předepsaných hodinách, konat dobro, postihovat zlo, a ať nikdo nestrká nos do záležitostí a příkazů kalifových ani do tajemství království. Následoval dekret proti astrologům a zpěvákům. Astrolog je jako kouzelník, jako věštec, jenže věštec je nevěřící a nevěřící půjde do pekla. A pokud jde o hudebníky, vyžeňte je, ať je nemám na očích. Neboť můj lid, od přírody tanečník, nemá vůbec zapotřebí, aby mu kdo hrál na nástroje anebo mu udával písní rytmus. Vyhlásil jsem nelítostnou válku všem zárodkům homosexuality a zženštilé měkkoty. Nuže, vaše zpívání má na tom podíl, kazí tělo a vydává je hnilobě. Zpívání je vám tedy, pokud jsem naživu a řídím vaše osudy, zakázáno. Podobně potměšilý byl i Dekret na ochranu žen, který sice přiznával příkaz ctnostným ženám, aby zůstávaly doma, nevycházely z domu, nevyhlížely z balkonů a oken (ztrestal jsem každého obuvníka, který jim zhotovil pantoflíčky, a každého majitele veřejných lázní, který jim otevřel dveře), avšak prý ne proto, abych jim znepříjemnil život, ale abych mužům zabránil podléhat jakési zakuklené sexuální válce; dětinské a zlořečené válce, pro niž muži a ženy zapomínají na naši opravdovou válku proti skrytému nepříteli, který číhá na naše chyby a slabosti. Kapitolu o al-Hakimových dekretech uzavírá Himmich odstavcem, v němž vypráví o tom, jak záchvaty melancholie přepadaly tyrana stále častěji a byly těžší a intenzivnější. Vzrostl počet jeho úniků do samoty i bloudění, přestal se koupat a oděn jen do jutoviny trávil noci pozorováním hvězd a čekáním na boží Zjevení. V té době se objevila skupina jeho stoupenců, která ho nazývala Pilířem času a Nejvyšším pozemským duchem, jeho listy prohlašovala za svaté, vykládala jeho strašný život a podivné dekrety jako důkaz a znamení jeho neomylnosti a božství, a vybízela, aby ho lidé uctívali a zbožňovali. Tito jeho stoupenci požívající jeho tajných sympatií a podpory zbrázdili Egypt a Sýrii, aby získávali pro svou lóži „moudrých“ nové přívržence a střetali se v krvavých bojích se sunnity. S jejich krédem prchali pak do syrských hor nejbližší spolupracovníci al-Hakima ku konci jeho vlády a života, zvláště pak po jeho zavraždění nebo zmizení. 

Když se Himmichovi podařilo tímto dramatickým sestřihem často neuvěřitelných dekretů projít po kronikářsku roky al-Hakimova panování, dostal se už ve druhé části románu i k příběhu, a to kapitolou Otrok Masúd neboli nástroj sodomického trestání. Velikánský silný černoch, který utekl každému svému pánu a z každého vězení, přece jen byl dopaden a málem ubit k smrti. Al-Hakim, k němuž se donesly zprávy o síle, odvaze a neslýchané sexuální potenci otroka s fenomenálním penisem, dal ho na klinice ve svém paláci vyléčit a učinil si z něho vykonavatele veřejného trestání nepoctivých kramářů na káhirských trzích. Masúd si je před přihlížejícím davem pokládal na stůl a vrážel jim k sadistické radosti tyranově svůj obrovský úd do zadku (ačkoli tyranův dekret přísně zapovídal homosexuální obcování). V egyptské metropoli z hrůzy před takovým ponížením a bolestí podstatně ubylo nepoctivosti, ale otrok byl časem unavený a po příhodě na jednom káhirském tržišti (dopadeným nepoctivcem byla převlečená žena, která sexuální nestvůře prozradí nebo spíše namluví, že je syfilitička), byť tyranem pochválen a vybaven novou pravomocí trestat i v Alexandrii a jinde, už není schopen a odmítne pokračovat, málem se vyhladoví k smrti, je však násilně vykrmen a dopraven na trhy, ale jak jeho ochranka, tak podvodníci vidí, že je nemohoucí a afrodisiaka že vůbec nepůsobí, i je vystaven všeobecnému posměchu; trápen výčitkami i nechutí dál žít zajde nakonec bídně v komoře v areálu palácových chlévů. Al-Hakim zakáže mluvit o jeho smrti, a tak se o jeho konci vyrojí mnoho pověstí, mj. i ta, že umítající otrok vtrhl na zasedání al-Hakimovy rady, žádal, aby mu tyran dal smrt, nemůže-li mu dát život, a zaprorokoval, že se jednoho dne s ním ještě uvidí: na posledním soudě.

Ve třetí části románu už Himmich opouští působivou kompozici dvou doplňujících se, přitom slohově a žánrově kontrastních kapitol (v první části kapitoly „on“ a „já“, ve druhé dekrety a příběh) a třetí část staví gradačně ze tří kapitol. V první natřen fialkovou mastí, napojen dobrým vínem a nahý, jen s bederní rouškou, al-Hakim poslouchá zpívající chlapce a dívky, to vše na doporučení svého křesťanského lékaře, pak všechny i stráže odešle pryč až na chlapce písaře, jemuž diktuje vzpomínky na své dětství, dospívání a úvahy o svém poslání i osudu (jsem syn kauzality, který hledá, jak se vtělit do bytí a osudu; každé století má svou pohromu, já jsem pohroma vašeho čtvrtstoletí; očekávejte den, kdy mne najdou v mém loži mrtvého, pro ten den vám svěřuji, co mě ukáže v mé pravé podobě a uvede na pravou míru mou velikost a majestát). Kalifovi stoupenci nečekali na den jeho smrti, ale jen co se unavený al-Hakim odebere za rozbřesku spát, vrhnou se na písaříčka, vytrhnou mu popsané listy a pustí se do opisování.    

Druhá kapitola vypráví o soudním sezení, následujícím brzy poté, co tyran nadiktoval svou verzi tajemství své povahy a vlády a co se mu tím ulevilo, takže byl v dobrém rozmaru. Rozhodl se, že vezme do rukou rozsouzení komplikovaných pří a obžalovaným slíbil, že se jim dostane prominutí, pokud se jim podaří ho ohromit. Prvnímu, simulantovi šílenství, aby unikl trestu, se to povedlo, když ocitoval verše jako ušité právě na obojakost tyranovu, který je i štědrý i lakomý, spravedlivec i porušovatel zákona atd., a tím al-Hakima rozveselil a zalíbil se mu. Druhý, básník obviněný, že podává  falešný výklad Aliho a sekty, jež ho zbožštila, pobavil tyrana svým výkladem o tom, jak básníka nad básníky vyslýchala policie tak důkladně, že ho nakonec rozřezala, aby se dostala k tajemství, které ukryl ve svém srdci. Rozveselený al-Hakim na to: Tys mě ohromil, chlapče, ty se mi líbíš. Padej, než má šavle promění tvé představy ve skutečnost… Třetí obžalovaný si získá náklonnost tyrana pohotovostí, s níž na jeho nepříjemné otázky odpovídá slovy Prorokovými, a tím, že se dokáže jimi ospravedlňovat tak jako Al-Hakim sám. Ach, jak se ti podobám a jak ti závidím, řekne mu kalif se zpoceným čelem a propustí ho na jeho poušť. Kalif se pak vzpřímí, jako by už chtěl sezení uzavřít, a bleskurychle blahosklonně promine provinění ještě starci, načapaném na úzkém mostě s vínem, jež bylo dekretem zakázáno, mladé krásné ženě, přistižené, jak oplakává svého bratra, jehož jí usmrtili kalifovi muži (tu al-Hakim posílá za svou sestrou, ať si sestra z ní vezme příklad), a ještě i stařeně, která se odvážila vyjít z domu a ještě vyhrožovala stráži. Celá tato druhá kapitola akcentuje laskavou a chápavou, druhou tvář nevypočitatelného tyrana, který vraždí pro maličkosti, a přitom dovede ocenit odvahu vzepřít se jeho absurdním nařízením a zákazům a nedbat jich.

Konečně třetí kapitola třetí části románu shrnuje al-Hakimovy snahy o zbožšťění. Se správou země si nedělá příliš starostí, s ministry se nemazlí, konferuje s nimi málo, dá si předtím od pěti svých nejprohnanějších donašečů opatřit kompromitující skutky z jejich intimního života, a má je v hrsti, věda o jejich homosexualitě, orgiích, korupci, zpronevěrách a bezbožnosti. Zato se důkladně radí se svými věrozvěsty (kapitola se jmenujme Porada s apoštoly), jde mu o to, jak vylepšit svou pověst, jak prokázat, že právě do něho přešla skrze Aliho duše samého Adama. Těm, kdo se o jeho deifikaci nejvíc zaslouží, naslibuje hory doly, a naopak tomu, kdo by jí kladl překážky, hrozí prokletím a pekelným ohněm. 

Čtvrtou, nejrozsáhlejší část knihy, nečleněnou na kapitoly a podkapitolky, tvoří jakoby jedním dechem vyprávěný strhující tragický příběh rozsáhlého, velice pečlivě i důmyslně připraveného a také oprávněného povstání proti tyranovi. Je nazvána Anti-Hakim, povstalec ve jméně božím. Ovšemže ve jméně božím al-Hakim povstání za cenu vyčerpání státní i své pokladny, svých věrných, posledních zbytků své důvěryhodnosti a konec konců svých sil a chuti k životu krvavě potlačí a jen lituje, že Abu Rakwa, nad pomyšlení čestný, rozvážný, obětavý, pravdě, spravedlnosti, zákonu a lidskosti oddaný muž byl usmrcen dřív, než ho mohl mučit a brutálně zabít sám. Je to příběh o tom, jak málo nakonec platí všecko odhodlání, jak posléze nic neznamenají přísahy věrnosti, pouta domnělých přátelství, a jak málokdo vytrvá a odolá moci peněz a hrůze ze smrti. Abu Rakwa našel zdánlivě spolehlivé odpůrce despocie a spojence proti al-Hakimu v Maghrebu, na Sicílii, v Tunise, ba i v samém Egyptě, ale po prvních malých nezdarech a ojedinělých zradách se silná spojenecká solidarita a hlavně armáda počala drobit a nic nepomohlo jeho varování, že přeběhlíky a zrádce nečeká bohatství a sláva, ale zlomyslná odplata smrtí. Ve vyšším zájmu mezinárodního míru je z domněle bezpečného exilu, ve kterém byl původně s pocty uvítán, vydán na milost a ovšemže nemilost tyranovi.

Závěrečná pátá část románu o znameních spásonosných změn se skládá stejně jako první dvě části ze dvou kapitol. První (Mezi ironií a mstou: hoří stará Káhira) vypráví o posledních měsících al-Hakimova života. Uzavíral se do samoty, a při každém záchvatu melancholie říkal, že nesedí na trůně, ale na hrozivé lávě nenávisti a zášti. Káhira byla zaplacena satirickými letáky. Zdrcený tyran se dočítal: Nad tyranií a útlakem jsme se naučili zavírat oči, ale ne nad bezbožností a nerozumem. Jsi-li prorokem, řekni, kdo je autorem tohoto letáku. Na jiném se dovídal, že známí vysocí duchovní, soudci a významní hodnostáři ze zahraničí odmítají rodokmen a krédo fatimovských kalifů, jejichž lži už nemohou nikoho zmást. Bývalý otrok Perle, jehož al-Hakim osvobodil a jmenoval šéfem obojí policie, popravoval ženy a děti, které letáky šířily, ale nedokázal vypátrat původce a upozorňoval na to, že je to nebývalá válka, v níž rány mečem jsou plácnutím do vody, a čím víc se represe stupňují, tím víc volání po odstranění tyranie nabývá na síle. Al-Hakim dal Perlovi vytrhnout jazyk, rozsekat ho na kousky, pak nařídil jeho mrtvolu pohřbít se všemi poctami a nařídil svému pážeti, aby mu ukázal svůj rohlíček; když se chlapec před svým pánem svlékl, kalif se do jeho zadku vystříkal a odešel, zanechav ho nehybného na skále. Svému kronikáři, kterého posléze povolal, začal se svěřovat: že má velikou potřebu planoucího požáru; že je v nitru třikrát nebo i víc starší než necelých šestatřicet, které mu kronikář po pravdě spočítal; že ani léky ani drogy mu nepřinášejí úlevu a jedině oheň uklidní jeho soužení a chorobu; že by nejvyššího soudce, kdyby se vyhrabal z hrobu, zprovodil ze světa znovu, protože zneužíval ženy, které se na něho obracely, protože se odvážil i do jeho harému a dokonce se začal dvořit jeho sestře a při výslechu na otázku rozdílu mezi mužem a ženou řekl: muž má pohlaví a dodal, jako by byl posedlý Satanem: ale žena je pohlaví celá. Svému kronikáři také vysvětlil, že zbavil života mj. muže, který ho zradil tím, že zabil vůdce povstání, místo aby ho přivedl živého, a namlouvá  mu, že měl v úmyslu s Abu Rakwou hovořit, zjistit, co ho přimělo ke vzpouře, usmířit se s ním a dokonce ho jmenovat svým dědicem a následníkem, kdyby nabyl jistoty, že je nejlepší ze všech. Na kronikářovu otázku, má-li tohle zapsat, al-Hakim řekne, ať udělá, co uzná za dobré. Anebo spíš ať na to zapomene. Neboť ti nikdo neuvěří, když to budeš vyprávět. Zato však vepiš mým jménem do svých Dějin větu: legitimní moc je jediná pohnutka nejlepších a nejschopnějších. Kronikáře pak vybídne, aby přivedl příštího večera do jeho stanu v poušti al-Kirmaniho, mravní autoritu Iráku a Persie, a poznovu s nimi probírá svůj život a otřesné skutky. Dá se ujistit, že tak jako jeho předchůdci proroci je povolán, aby trápil duše a zkoušel srdce lidí.A stále pobouřen letákovou kampaní proti sobě, usoudí, že nemá jiného východiska než být ohněm, který plane a proniká až do srdcí. Příštího večera dá zapálit starou Káhiru, Fostat, jehož obyvatelé se opovážili proti němu zvednout a urážlivě ho hanobit. Jak Himmich poznamenává, všichni kronikáři se shodují, že al-Hakimova trestná expedice byla strašlivá a hrozná. Třetina Fostatu shořela, polovina byla dána v plen, a když skupina urozených si kalifovi postěžovala, že jejich dcery jsou v rukou otroků, a požádala ho o jejich osvobození, tyran jim odpověděl: otroci si vás vyžádali za odměnu, tak jsem vás jim dal. A kapitola končí zprávou o al-Hakimovi bezpochyby potěšeném, uzavřel se ve svém paláci s lehkým srdcem a duší kolísající mezi radostným rozechvěním a klidem s přísadou nedůvěry, a stále si deklamoval ve fialkové lázni pleti: Takto se – podívanou na svobodně a prudce planoucí plameny, na vpád hrůzy zmocňující se tváří a srdcí, na takové trestání, na ty dýmy a na škodolibý popel – uzavírá rána a vzpomínka na sprostotu.

Konečně druhá kapitola páté části, poslední kapitola románu, Sultánka Sitt al-Kul, despotova likvidátorka, začíná jako až líbivý protiklad k jejímu odpornému strašnému bratru. Sitt al-Kul, al-Hakimova nevlastní sestra, hýčkaná panenka v očích svého otce, oslňující krásou, inteligencí a moudrostí, těžko snášená svým nevlastním bratrem tyranem, byla už za jeho vlády považována za první dámu království a hvězdu vyzařující nesmírné naděje nejen pro Egypťanky, utlačované a od světa odlučované, ale pro všecky vrstvy národního společenství, které ji uctívaly. Básníci na ni skládali písně, zpívané vodiči soumarů v karavanách a naplno znějící v kroužcích a klubech nevázanců. Nikdo z nich ani ze zástupu jejích milenců se z obavy, že ho zasáhne blesková msta jejího bratra, neodvažoval vyslovit její jméno. Užívalo se jen sugestivních přezdívek: Klenotnice krásy, Žena ve všem všudy, Skvostná tvář (…). Její oči se přirovnávaly k očím gazely nebo laně, její krk ke konvici stříbra, její vlasy hned k přepychovému pohádkovému hedvábí, hned ke skvostně vyzrálým hroznům vína. Bratra  a jeho zločinnou svévoli přirozeně nenáviděla, a když se jí zjevila Fatima, k níž se v myšlenkách stále vracela, a vybídla ji, aby u bratra zakročila, dostala se s ním do otevřeného konfliktu. Pokrytecky ctnostný Al-Hakim, který prznil svá pážata, jak si pamatujeme z minulé kapitoly, ale pronásledoval homosexualitu a starou Káhiru dal spálit taky proto, že na letácích se psalo o jeho zneužívání chlapců, pohrozil, že jí dá vyšetřit, zda je ještě panna, a Sitt al-Kul jednala: vylákala ho na schůzku, dala zabít, jeho tělo stejně jako jeho oslici Lunu zakopat, aby mohla rozhlásit, že prostě zmizel; počínala si tak  obratně z opatrnosti, věděla o množství a moci despotových příznivců, kteří nesdíleli jinak všeobecné nadšení z konce tyranie a z uvolnění veřejného života; za nástupce dala prohlásit despotova syna, jehož výchovy se ujala, ve skutečnosti vládla sama, ale brzy seznala, že jí její pomocníci mohou být smrtelně nebezpeční, a tak si brzy začala počínat stejně tvrdě a úskočně jako její bratr, jako on se při tom trápila a zahynula jedem spolu se svým jediným skutečným přítelem a zachráncem (pobil otroky, kteří se na ni vrhli, jen co splnili rozkaz pobít její ctitele, kteří se na ni vrhli první), když ten se jí přizná, že je eunuch a že ji dávno miluje nekonečnou láskou. Po její smrti se za panování jejího synovce vrátí do Káhiry definitivně zpěv a dojde ke skutečnému usmíření vyznavačů půlměsíce a kříže. Nebo se to jen tak zdá ve srovnání s krvavými desítiletími tyranie a žádné definitivy štěstí není?

Příběh perverzního kalifa, zredukovaný na události a opepřený citáty neuvěřitelných výroků arogantního a jindy zkroušeného zločinného samovládce, je na samé hranici uvěřitelnosti; tu mu však v bohaté míře propůjčuje autorovo stylistické mistrovství. Jak připomněl Federico Arbos v doslovu ke španělskému i francouzskému vydání, Himmich znovu objevil sugestivní halucinující jazyk súfiů i historek i učených teologických debat, vtipných aforismů i směšných ediktů i poezie, která je s to tyrana i rozzuřit i uzemnit a dostat. Přitom důmyslně využívá rozporu mezi vznešenou, obřadnou a nesmysly posvěcující rétorikou v komunikaci despoty s učenci i v úvodech jeho dekretů a projevů, a nízkostí jeho jednání. Jeho Kalif v zemi strachů a smíchu je román prudkých kontrastů v životě i ve stavbě a slohu celého díla. Už v prvním plánu je to dílo mimořádné naléhavosti, provokující ke srovnávání s tyrany o tisíc let mladšími, sdílejícími s al-Hakimem nejen jeho krutost, ale také charisma, cynismus i záchvaty lidskosti, umění demagogie a hlavně fanatickou až vražednou nenávist k jinakosti, to vše s uměním mísit záblesky reálného poznání a trpké pravdy se lží. Už v prvním plánu je zřejmé, že to, co by se mohlo zdát nadsázkou a co bylo na prvním přelomu tisíciletí nepochybně tvrdou středověkou realitou, bylo už před druhým přelomem tisíciletí, a po tisíci letech je – když se vyvražďování zmocnil moderní průmysl a závratně vyspělá technika – v mnohém překonáno. 

Avšak román má bezpochyby ještě i druhý plán. Je portrétem perverzního tyrana, nicméně pozornější  čtenář si nad ním a patrně nikoli proti vůli Bensalema Himmicha uvědomí, že je to román obzvlášť naléhavý a výjimečně aktuální nejen „o tyranovi“, ale také se týkající tyranie anonymní, neosobní, tyranie na rozdíl od tyranie al-Hakimovy nebo Hitlerovy utajenější než Horníčkovy housle, zdánlivě lidštější, a přece surové, jenom formálně zdvořilé (máte padáka, přeji vám pěkný den). Je to románový portrét a příběh perverzního panovníka i odhalení tyranie panující dnes i ve světě, kde už samovládců není. Nejfrapantněji na to ukazuje kapitola Dekrety příkazů a zákazů, upoutávající tím, jak svévolný panovník v rychlém tempu střídá přísné příkazy a zákazy podle své nálady i zásady všechny zmást. Jeho náhlé a nelogické přecházení od „a“ k „non a“, šperkované ad hoc vymýšlenými důvody je programově nepochopitelné a stálé měněná pravidla může prosazovat do života jen velký represivní státní aparát. Dnešní tyranie se bez velkého státního aparátu obejde. Nepohodlné nemusí nákladně věznit a popravovat, vyžene je prostě z podniků (sorry, podnikatelský záměr nevyšel, zeštíhlujeme nebo končíme, majitel není zaopatřovací ústav) a z bytů (nemáš na stále vyšší nájemné? nemáš nárok) ven na pospas osudu, ze který si údajně každý může sám. Úžasné tempo permanentního měnění cen i smluvních podmínek podle momentální šance na velký zisk, ztráta jakékoli jistoty investice například do vzdělání (když  se rozhodneme pro perspektivní obor studia, než absolvujeme příslušné učiliště, obor už vůbec není perspektivní a hurá do rychlokurzů na přeškolení, ale seberychlejší přeškolení se ukáže pro kočku, protože se přeškolilo příliš mnoho nešťastníků), dezorientující kolotoč inovací, zahrnování potenciálních zákazníků zdánlivými výhodami, sázení na zvědavost a nejnižší pudy spolu s legalizací všemožných vražedných drog, zatím jen údajně lehkých, tyranizuje společnost a většinu jedinců spolehlivěji než kdy dokázal sebezvrhlejší tyran.

Himmichův román, napsaný a  vydávaný (poprvé vyšel v Paříži už před pěti lety) přesně tisíc let po čtvrtstoleté krutovládě despoty al-Hakima, je románová mega metafora metod každé tyranie. Princip je stejný, proto je portrét a příběh mimořádně zdatného středověkého perverzního  panovníka z dynastie Fatimovců navýsost aktuální. Tyranie neosobní se tyranii osobní nebezpečně podobá jak vejce vejci bezmála ve všem: v kombinaci tvrdosti a laskavosti, chamtivosti a charity, okázalé zbožnosti a bezuzdné nelidskosti, v koexistenci bdění nad dodržovaním zákonů (ostatně šitých na míru tyrana nebo opor tržní tyranie) a těžko postižitelného jejich přestupování, v dojemné symbióze starosti o mravy (kdysi al-Hakimovy dekrety, např. na ochranu žen, dnes bible na nočních stolcích v hotelech) a nejvyšší zvrhlosti (al-Hakimovo zneužívání pážat, dnes hony na živé lidské terče). Tyran Al-Hakim měl své písaře a kronikáře, schopné vysvětlit a připsat mu k dobru i nejhorší zločiny, dnešní  tyranie  má svá média a „filozofy“, přesvědčující současníky i budoucí pokolení o tom, že není na světě nic lepšího než absolutistická nadvláda trhu, pro jejíž hladké fungování se často válčí, samozřejmě pod reklamním heslem obrany demokracie a/nebo lidských práv. 

Nad Himmichovým pronikavým románovým portrétem despotického panovníka si ovšem uvědomujeme, že mezi dvojí tyranií a zvrhlostí je přece jen jeden zásadní rozdíl. Není v tom, že  dnešní tyranie týrá a usmrcuje alibisticky pro vyšší dobro, tím se oháněl i al-Hakim. Není ani v tom, že dnešní nemá ruce od krve, žádné ruce přece nemá, je to systém; al-Hakim s chutí zabíjel sám a zlobil se, když ho někdo v zabíjení předešel, ale sám by na zabíjení nestačil; jak on, tak jeho sestra měli na zabíjení otroky. Dnešní tyranie otroky ani poddané nemá, má jen samé svobodné občany, z nichž je dost zvláště mladých nedobrovolně (nezaměstnaností) osvobozeno i od práce, a když se jim vysvětlí, že zabíjení (třeba z kabiny bombardovacího letadla) je „práce jako každá jiná“ a nekyne jim trest, ale slušný žold, zabíjejí spolehlivěji než otroci. A co teprve elitní agenti s výsostným „povolením zabíjet“, – že by jen ve filmech? Jediný zásadní rozdíl mezi tyranií před tisíci roky a dnešní je v tom, že dnešní dokonale neosobní perverzní tyranie se prezentuje a zdá se – na rozdíl od tyrana – jako nepostižitelná, nezavražditelná, neodstranitelná; je (jak aspoň hlásají její velekněží a zvlášť horlivě její ambiciózní ministranti v politice a v médiích) tady už navždy. Hlásá se to tak hlasitě, aby nebylo slyšet, jak těm hlasatelům drkotají zuby strachem, že to není pravda. Hlásají to tak velice nahlas, aby v sobě přehlušili hlas pochyb a obavy, že je to jen jejich bezbožně zbožné přání.  

Autor: Milan Blahynka