James Gabbe: LaRue’s Maneuvers

Přemístili ho z oddělení do samostatného pokoje zamčeného zvenčí, s drátěným pletivem v oknech. Hned si toho všiml, stejně jako si všiml bloku a tužky ležících na stole přišroubovaném k podlaze a mikrofonu na stropě. Znepokojilo ho to, ale nic neřekl, protože byl unavený a netoužil po ničem jiném, než se vyspat. 

Řekli mu, že trpí psychogenní amnézií – jeho mozek podvědomě odmítá bolestné zážitky, které by pro jeho vědomí mohly být znepokojivé nebo přímo zhoubné. Přesto mu radili, aby se pokoušel rozpomenout – „vyvolat vzpomínky“ říkali – s odůvodněním, že je to nejlepší terapie. Jenže když to zkusil, propadl se do ohlušující vřavy a výbuchů a začal křičet a sténat a drásal si obličej, takže mu museli dát injekci, aby z té děsuplné temnoty unikl.

Jednou s ním lékaři mluvili o tom, jak jsou lidé traumatizováni vinou: „Říkal jste, Jesse, že jste proti válce, ale přesto jste tam šel. Možná si to teď vyčítáte.“ Danbar se matně rozpomínal, že ho to kdysi trápilo, ale teď už mu to bylo úplně jedno, a tak jim to taky řekl. Neřekl jim ale, že se začíná pomalu rozpomínat na jiné věci, kvůli kterým vinu cítí. Jednoho dne našli lékaři v bloku načmáraný následující vzkaz:

Říkejte mi LaRue.

Jako ulice.

Přimalujte si na ni nějaké domy a nějaké lidi.

Těm lidem vložte do hlav nějaké myšlenky a řeči.

Vybarvěte nebe jakoukoli barvou. 

Takhle se cítím,

tak blízko všeho, co nechápu,

tak daleko od sebe.

Lékaři to označili za významný průlom a prohlásili, že teď už to půjde rychle. Změnili strategii a začali se ho ptát na věci, o kterých mluvil během prvních týdnů v nemocnici: o hlavě, z níž zbyla jen polovina lebky, o houslích, o krvavém tetování, o obličeji, který plakal, aniž měl v očích slzy. A Danbar se začal rozpomínat, ale opět se nedokázal přinutit o tom mluvit – dokud mu jeden doktor neřekl: „Několikrát jste se zmínil o kapitánovi, který padl v boji. Kterého kapitána jste myslel? Myslel jste snad sebe? Mluvil jste o sobě, kapitáne Danbare?“

Dotkl se citlivého místa a Danbar vybuchl: „Víte co? Já si myslím, že mě tady zneužíváte. Jo, jsem tady jako pokusnej králík... děláte ze mě případ. Jasně, případ vojáka, kterej si myslí, že je mrtvej... a jestli není – tak si myslí, že by měl bejt. Dáte tomu nálepku ‚syndrom pocitu viny z války‘ nebo nějakej podobnej vtipnej název. Uděláte studii, kterou vydáte v lékařským časopisu, a všichni vás budou oslavovat, jak jste přispěli k rozvoji psychiatrický vědy – jenže já skončím v gumový cele v ústavu pro válečný veterány!“ 

Snažili se ho uklidnit, ale on začal křičet a drásat si obličej, a když se pokusil utéct, dali mu injekci.

...

Světla na přistávací ploše letiště Tan Son Nhut ubíhají v šikmých řadách do dálky, jako by vycházela z chvějivé záře Velitelství vojenské pomoci – té bleděžluté svatyně, která v duchu hesla „My to zvládneme“ ovládá i extrémní klimatické podmínky. Proč se vlastně každou buňkou svého těla tak strašně snažím být součástí mise – být vojákem, kterým nejsem? Nejsem ani trochu sebejistý, smrtonosný, neporazitelný. Neprodírám se nadšeně džunglí ověšen supertechnikou a nejsem za všech okolností pánem situace. Co je vlastně to slavné Velitelství? Co z něj zbyde, když si člověk odmyslí předpisy a nařízení a propagandistická hesla a všechny ty další kecy? Poskytne někomu spásu? Nebo úkryt? Nebo je to jenom elektronická bílá mlha namalovaná nad džunglí: mimozemský monolit? Chvějivý opar právě tak nelogický, křehký a prchavý jako celý můj dosavadní život. Je odsouzen k zániku? Pohltí ho temnota džungle? Skončí to všechno jen jako další přízračné memento – mocné impérium rozpadlé na prach?

Na střeše sousední budovy hotelu a baru U Maxima vrzly dveře. Vypotácel jsem se omámeně do stínu a podrápal se o ostnatý drát, který obepínal město. V melancholickém tichu zněla tlumená rokenrolová hudba. Opatrně jsem vyhlédl přes násep a uviděl sotva dospělého pěšáka v maskáčových kalhotách a gumových sandálech a barovou číšnici v rozepnuté blůze a minisukni. Vlnili se v pomalém, smyslném tanci. V matném světle jediné modré žárovky visící na drátě ze šňůry na prádlo se objímali a líbali. 

Něha a věčnost té scény v protikladu k děsivým zábleskům všude kolem mě hluboce dojala a já jsem se vznášel v oblaku jejich aury a cítil na tváři slzy. Už jsem neslyšel vzdálené detonace, neviděl Velké bílé chvění a nebál se temnoty. 

Modrý přísvit vytvářel kolem milenců houpavé stíny a já jsem slzavým zrakem viděl, jak se jako přízraky vznášejí a odlétají pryč a opět se vracejí zpátky, ale nějak proměněné. Zadíval jsem se důkladněji a viděl, že voják a mladičká prostitutka zmizeli a místo nich tam je jiná dvojice. Nebyl jsem si jist... ale pak... ano. Byla to ta studentka s copem v tradiční blůze se vzorem rajek a kapitán, který měl s heslem „My to zvládneme“ jisté potíže. 

Našel jsem svůj úkryt. Svou spásu...

...

Plukovník hovořil do noci a já jsem hltal každé jeho slovo, dychtil po detailním popisu všech hrůz v zoufalé naději, že mě to utěší. Mluvil o dětství a o tom, jak si představuje zlo a spásu, jak pozná dobro, jak miluje boha a Ježíše a vidí světlo. Mluvil stále rychleji a rychleji, přidával na hlasitosti. „Já – já jsem apoštol bez evangelia! Viděl jsem – vidím – pravdu a ještě dál!“

Třásl se a sténal, zalykal se tím, jak se vznášel, opouštěl své tělo. Uvědomoval jsem si, že se na mě dívá, a přistoupil jsem blíž, dotkl se ho, ale nic jsem necítil, naklonil jsem se k němu, ale slyšel jsem jen, jak se mi ztrácí. „Cože? Co jste říkal?“

„To je – od ní?“ Jeho zuhelnatělá ruka sebou cukla směrem k mé hrudi a pak klesla. Nahmatal jsem přívěsek ve tvaru houslí třpytící se v měsíčním svitu a ucítil pod svými prsty její tělo. Ležel jsem v houpací síti v persimonovém opojení, ale vtom se plukovník začal dusit a já jsem propadl šílenství a říkal jsem si, že to přece nemůže vědět. Nemůže o ní vědět. Jenom blouzní. Ale pak mi všechno vypověděl. Mluvil útržkovitě, překotně ze sebe chrlil slova nebo dlouze mlčel. Řekl mi, jak se o ní dozvěděl. A proč mě poslali zrovna do téhle divočiny. Zrovna k němu.

Řekl mi všechno... ale já... nemůžu, nechci to sem psát. Ne, nebudu o tom psát. A nebudu o tom mluvit – nikdy. 

...

Přál bych si, abych mohl napsat, že jsem během hodin, které jsem pokládal za své poslední, prožíval jen vznešené city. Abych mohl říct, že jsem hloubal nad smyslem života a nad svou blížící se smrtí. Když ale nad námi za úsvitu hučely bombardéry a shazovaly na nás napalmový oheň, v jehož plamenech se vařily bažiny a mně sežehly kůži na puchýře, byl jsem v podobném stavu, jako když umíral plukovník. Myslel jsem na to, co ode mne čeká Hue a jak se vyrovnám s tím, až přijde poslední chvíle – možná kulkou z vlastní pětačtyřicítky. 

Ješitnost až do konce. 

Co dodat... letadla proměnila zemi v peklo. Když bylo po všem, nastal klid, skoro krásný, protože všechny hrůzy dosud halil kouř a mlha tančící v lehkém mléčném vánku. Takže já to přežiju, pochopil jsem a pocítil cosi jako vzrušení, a přísahal bych, že jsem slyšel dětský smích. 

Vylezl jsem z krytu, vyhnul se upřenému pohledu plukovníkových slepých očí i křiku jeho doširoka otevřených němých úst. Dokázal jsem se postavit, i když jsem měl pocit, že se vznáším kousek nad zemí, a uvědomil jsem si, že mám v kalhotách. Udělal jsem pár kroků, a vtom zaznělo cvaknutí, záblesk a hvízdnutí a mě celého pohltil ohlušující žár. 

„Jen klid, kamaráde,“ zněl z děsivé temnoty vzdálený hlas.

Spaluje mě ohnivá smršť.

„Tohle je letenka zpátky na svobodu.“

Nemůžu dýchat.

„Fajn – rentgen.“

Zvedají mě ruce – chladné, pevné.

„Ještě jednou – pro kolegy u nás doma.“

Hlasy slábnou a vracejí se ozvěnou. 

„Úsměv pro fotografa, prosím.“

Točím se ve víru roztříštěných obrazů.

„Podívejte se na toho blbce.“

Jdu smrti vstříc.

„On se směje!“

Směju se. Směju se? Ne – ne! Nesměju! Pláču – pláču bez slz...

A tak jsem skončil v nemocnici v Kalifornii. 

A přece jen jsem dopsal svůj příběh... 

...

Můžeš mě utěšovat, Julianne, že jsem měl srdce na pravém místě a že nesmím cítit vinu za hrůzné důsledky toho, co jsem dělal. Můžeš mě ujišťovat, že jsem nemohl vědět, jaké ve skutečnosti Hue a Miss Bongová sledují cíle a komu slouží a že oběma hrozilo nebezpečí, ještě než jsem přišel. Můžeš mě přesvědčovat, že smrt vojáka – třeba smrt Groobse – nemůže být vždycky statečná nebo smysluplná. Můžeš mi připomínat, že malá něžná Lam byla snad jediná opravdu nevinná.

A možná to tak opravdu je. Ale to nestačí. Nikdy to nebude stačit. Jediné, co mě drží při životě, je prostá pravda, že člověk nemůže zachránit celý svět; někdy nemůže zachránit ani jiného člověka nebo dokonce ani spasit svou vlastní duši – ale musí se o to aspoň snažit. Musí snít a doufat a milovat a neustále se snažit, děj se co děj.

K téhle pravdě jsem dospěl díky lidem, které jsem miloval a kteří už tu nejsou. Pak mě o tuhle pravdu připravila válka. A nakonec jsem ji znovu našel ve tvých snech, tvých nadějích, tvé lásce. 

Nad loukou vychází slunce a zpívají skřivani a za tohle poznání, má Julianne, ti nikdy nepřestanu být vděčný.