San Sepolcro

V tomto modrém světle
vás tam mohu vzít,
neboť sníh mi vyrobil
kostnatý svět,
skrz nějž je vidět. Toto
je můj dům,

má část etruské
zdi, citroníky
mého souseda, a hned pod
nižším kostelem
továrna na letadla.
Z mlhy

za tou zdí celý den
kokrhá kohout.
Ve vzduchu je mléko,
led povlékl kůru
citronů. Jak čistá
je mysl,

svatý hrob. Tohle je to děvče
od Piera
della Francesca, co si rozpíná
modré šaty,
svůj plášť do nepohody,
protože se hotoví

k porodu. Pojďte, můžeme dál.
Bůh se ještě
nenarodil. Nikdo
ještě nevstal, aby se vydal
někam do muzea, k výrobní
lince – těla

a křídla – na náměstí
na trh. Tohle my
děláme, my živí: vcházíme dovnitř.
Je to dlouhá cesta.
A ty šaty se otevírají
od věčnosti

do čirého soukromí, urychleně.
Uvnitř, přímo v srdci,
je tragédie, ten přítomný okamžik
navždy mrtvě narozený,
avšak přesto nastávající, a každý nádech
je knoflíček,

který povoluje. A čísi strašně
hbité prsty
neomylně uvolňují všechny uzávěry.


Přeložil Miroslav Jindra