Kdyby se velikost díla měla měřit mírou nedorozumění, kterým dává vzniknout, pak je dílo Johna Maxwella Coetzeeho dílem ohromným. Od jeho první publikace z roku 1974 nepřestává tento autor skromnějšího ražení – v průměru jeden titul za tři roky – napájet literárně-kritickou diskusi.

Mezi současnými autory anglosaského světa patří J. M. Coetzee bezpochyby k těm nejkomentovanějším a už i nesmírná rozdílnost v recepci jeho díla svědčí o tom, jak důležité je jeho místo v historii. Toto místo je ovšem plné konfliktů, vezmeme-li v potaz skutečnost, že autor vnímá literaturu a historii jako sokyně, vždyť na vlastní kůži zažil historii Jižní Afriky - od nastolení apartheidu, kdy byl ještě malý kluk, přes „usmíření“ až po svůj odchod do Austrálie v roce 2001.

J. M. Coetzee si vždy dokázal vytvořit prostor ke kritickému postoji, založeném na jistém vnějším odstupu a neustále tak zdůrazňoval nezávislost literární tvorby navzdory kontextu, v jehož rámci naopak vše a dlouhou dobu volalo po politické angažovanosti. Jeho odmítnutí zapojit se do boje proti apartheidu i následné oslavování „duhového národa“ vedlo též k nejrůznějším interpretacím jeho literárního díla. Postupně či zároveň byl chápán jako autor alegorií na apartheid, průkopník postmodernismu v Jihoafrické republice, jeden z nejdůležitějších postkoloniálních romanopisců, jako kritik politiky, spisovatel derridovského typu zaobírající se pouze etikou, obránce zvířat atd. Toto rozsáhlé spektrum přístupů je umožněno právě oním vědomým odstupem od politického boje. V letech apartheidu byl sice obdivován za dílo plné vysokých morálních nároků a soudržnosti, avšak ani jednou se nezúčastnil nějaké manifestace, natož aby otevřeně podpořil Africký národní kongres. Byly mu vyčítány nejen uhýbavost ve veřejném projevu, ale i sofistikovanost literárního díla, které si sice nijak nezadalo s rasistickým režimem, ale zároveň odmítalo sloužit k boji.

Ztroskotanci historie

V jeho příbězích se tento postoj ztvárňuje prostřednictvím postav ztroskotanců - zcela doslova v románu Foe (1986 ; česky Ďabiel DeFoe, Metafora, 2011), v němž „přepisuje“ Robinsona Crusoé a JAR je znázorněna opuštěným ostrovem, na kterém pán i otrok musí žít pospolu. Obrazně pak v In the Heart of the Country (1977 ; česky V srdci země, Metafora, 2009), románu, jehož vypravěčka žije na venkovské samotě s otcem, v naprosté odloučenosti, nebo v Life and Times of Michael K. (1983 ; česky Život a doba Michaela K., Světová literatura, 2006), jehož hlavní hrdina dá přednost odchodu do pustého veldu před vězeňským táborem v zemi sklíčené občanskou válkou. Všichni protagonisté pozorují historii z jejích okrajů - ačkoliv jsou stahováni do víru katastrofy, snaží se přežít pokud možno nedotčeni.  V nejrealističtějším z románů tohoto období,  Age of Iron, (1990; česky Doba železná, Metafora, 2010), sledujeme bezmocnou „hrdinku“, jež se marně snaží zabrzdit spirálu násilí mezi černými vzbouřenci a bílými policisty, to vše na pozadí nepokojů posledních roků apartheidu: rakovinou postižená stařena symbolizující pocit viny bělošské populace.

Na všechny jako by se sneslo prokletí špatného narození…na straně viníků. Takové prokletí ani zvolení Nelsona Mandely jihoafrickým prezidentem smazat nemůže. V románu Youth (1990; česky Mládí, Metafora, 2007) se J.M. Coetzee vrací ke svému mládí v Anglii, poznamenanému nemožností zapomenout na zemi, odkud přišel. O hrdinovi Johnovi, svému „dvojníkovi“ zde píše: „Jižní Afrika je jak albatros, co mu visí na krku. Chtěl by, aby mu ho sňali, jedno jak, jen aby se mohl nadechnout.“ Ale stejně jako starý Coleridgeův námořník, na kterého odkazuje, se John svého břemene nezbaví – je odsouzen k doživotnímu opakování téhož.

Následující díl této zdánlivě autobiografické trilogie, Summertime (2009; česky Zrání, Metafora, 2010), psaný již v Austrálii, představuje Johna třicátníka, který se po letech strávených v Evropě a Spojených Státech vrátí do JAR, aby se v bídě postaral o nemohoucího otce, zaměstnán opravou staré, vlhké barabizny, namísto aby pracoval na svém vysněném prvním románu. Další ztroskotanec. Literární dílo je jistě sokyní historie, ale zároveň nese její cejch. Autor každou svou knihou trpělivě buduje vážnou reflexi na neměnné téma: jak zůstat člověkem mezi barbary?

Co se obrany proti barbarství týče, zde Coetzee zaujímá radikálně skeptickou pozici, kritický odstup od jakýchkoli jistot, ideologie, dogmatismu. Svůj postoj sám nazývá „kvietistickým anarchismem“ (Diary of a Bad Year 2007; česky Deník špatného roku, Metafora, 2008), i když je nutné s touto formulí nakládat velmi opatrně: sama jeho próza kvietismem vskutku neoplývá. Naopak, Coetzee přichází se stále novými formami, k nimž se nechává inspirovat početnými mistry, někdy nečekanými: Faulknerem, Robbe-Grilletem, Beckettem, Kafkou, ale i Dostojevským, Cervantesem či Defoem. Jeho vypravěčská experimentace je však vždy přímo spojena s konkrétním tázáním se plném pochybností. Například ve své prvotině z roku 1974, Dusklands (česky nevyšlo), staví do protikladu dva příběhy, jejichž vzájemné vztahy se na začátku zdají velmi formální, ale s přibývajícími stránkami se ukazují jako skutečná témata kladoucí paralelu mezi krvelačným šílenstvím kolónů v 18. století a amerických vojáků v právě probíhající Vietnamské válce.  Příběh Zrání tvoří zase smyšlený životopis jistého Johna Coetzeeho, nedávno zemřelého spisovatele…, jako by chtěl celou svou „autobiografii“ podkopat zevnitř tím, že ji profiltruje fikcí a zpochybní tak onen nevyhnutný a zároveň nemožný proces psaní o sobě.

Nemožné usmíření

Ani konec apartheidu tedy Coetzeeho nepřiměl k usmíření s čímkoli a kýmkoli. Naopak, jeho rukopis je čím dál drsnější, kritika ostřejší. Ve svém románu z let devadesátých, The Master of Petersbourg (1994; česky nevyšlo) zkoumá problém násilí ve jménu revoluce: na základě několika epizod života Dostojevského fabuluje zrod Běsů, v Disgrace (1999; česky Hanebnost, Volvox Globator, 2002) zase vznik nové, demokratické Jihoafrické republiky. Oba romány s hořkostí jemu vlastní líčí neútěšný osud spisovatele ve víru nepokojů, dalších, napospas ponechaných ztroskotanců historie. Hanebnost vyvolala v JAR takovou polemiku, že sám Mandelův prezidentský tajemník veřejně prohlásil, že takový román přece nemůže odrážet „skutečnou tvář národa“. Na příběhu pádu Davida Lurieho, profesora literatury s vytříbeným vkusem, rádoby autora, zároveň však společenského páriu, jenž postupně přichází o všechny atributy úspěchu, J. M. Coetzee, zdá se, ukazuje, že národní usmíření není ani možné. S Davidem mizí všechny výdobytky spojované s demokracií, kulturou: přechod k demokracii jako by s sebou přinesl sice konec apartheidu, ale zároveň i naprosto barbarskou racionalizaci čistě ekonomického rázu. Coetzeeho pero stále tak znepokojující a kritické se bez ustání vrací k starým ranám, jež Jižní Afriku sužovaly a nadále sužují.

J. M. Coetzee bývá ve zprávách novinářů často označován slovem „vážný“. Je pravda, že jeho elegantní, hutná próza drží vždy tempo a nerozpouští se v emoci. Co se však často ztrácí v překladu, je její velmi jemný humor, který si mistrně pohrává s nevyřčeným, s understatement, řekli by Britové. Vážný? Možná, především však hořký. Hořký jako starý solitér meditující na svém skalisku nikoliv o pomýleních svých současníků, nýbrž nad chybou svou vlastní.

Jean-Paul Engélbiert, profesor komparativní literatury na univerzitě Bordeaux III, vydavatel sborníku J. M. Coetzee a evropská literatura (PUR, 2007).  Vyšlo v Le Magazine littéraire, 08/12

Přeložil Denis Molčanov