Archivy | Autoři | Milan Kundera

Milana Kundery kniha nejosobnější Česká republika

Když jednou Václav Erben, patrně nejvýznamnější autor české prózy historické i detektivky druhé poloviny dvacátého století (a také jeden ze skvělých tvůrců české moderní pohádky vůbec), mluvil o tom, kdo je jeho Mistrem, řekl, že Umberto Eco; prý Ecovi vzkázal (Erben rád mystifikoval), že ho zabije, jak je dobrej. Bere mě pokušení totéž opovážlivě vzkázat Guy Scarpettovi. Ten napsal do dubnového čísla listu Le monde diplomatique velký článek Jaro Milana Kundery. Tam o jeho knize Une rencontre (Setkání), „která vyjde za pár dní“, poznamenává: „způsobem“, jak v ní Milan Kundera pojednává o knihách a uměleckých dílech a o tom, jak se s nimi a s jejich autory setkával a co dokonce znamenali „na jeho vlastní tvůrčí dráze“, napsal tento spisovatel, „který nemá příliš rád řeči o sobě“, svou „knihu nejosobnější“.    

Scarpetta tak odsoudil nejen mne, ale každého, kdo o Setkání kdy bude psát, do role epigona, samozřejmě též díky tomu, že knihu měl v ruce dřív než veřejnost. Neboť v Setkání Milan Kundera prozrazuje o sobě daleko víc než v kterékoli jiné své knize včetně těch, jež nepovažuje už za součást svého díla, víc než ve svých verších, víc než ve svých esejích, kritických článcích a rozhovorech, které už dlouho ostatně poskytuje zcela výjimečně; a víc než ve svých hrách a příbězích.

Osmělen příkladem Milana Kundery dovolím si vzpomenout na jedno své setkání s Milanem Kunderou. Nazítří po olomouckém večeru z jeho Monologů, tehdy ještě rukopisných, provázel jsem ho městem, ukazoval mu krásy, totiž  pamětihodnosti města, jistěže s přáním tak trochu popíchnout autora v Brně narozeného a Brno milujícího, aby uznal, že i má Olomouc má cosi do sebe. Ale protože jsem ho už tehdy bezmezně ctil a byl rád každému jeho slovu, a taky abych nepůsobil jako trapný mentor, krotil jsem povídavost a omezoval na pár gest a slov. Díky tomu se Milan Kundera rozhovořil o všem možném a zmínil se i tom, jak nešťastně zní Bretonův výrok o kráse, když se překládá do češtiny, že jí nebude, nebude-li „křečovitá“.

Křečovitý, říkal Milan Kundera, není přece vůbec totéž, co convulsif,  „křečovitý“ má v češtině peiorativní přídech, „křečovité chování“ je opak chování přirozeného, je to chování odporné; beauté convulsive je zcela jiná  krása než „křečovitá“, Breton nehledal krásu v křeči, ale ve vzrušení, jaké je vlastní lásce, nemyslel na křeč, ale na konvulze; a konvulze přece patří k milování, k orgasmu.

Mnohem, mnohem později jsem se dočetl, že Wilhelm Reich, který umřel v roce večera a vydání Monologů, psal o schopnosti totálního odevzdání se konvulzím orgasmu, nezávislým na vůli, a uvědomil jsem si, jak velice na místě byla Kunderova filipika proti překládání Bretonova slova convulsive slovem křečovitá, a ne konvulzivní; a jak měl Kundera pravdu, oč šlo André Bretonovi. Ale ještě dřív, než se mi dostalo z Reichovy definice potvrzení oprávněnosti Kunderovy kritiky překladu jednoho Bretonova slova, po celý dlouhý už život si pamatuji, že ve chvíli, kdy se Milan Kundera rozhovořil o tom, jak český překlad komolí Bretonův snad nejznámější výrok, šli jsme právě kolem chrámu svatého Mořice, pýchy to olomoucké gotiky, a v soutěsce mezi ním a řadou domů, kde řinčela a zvonila na nás tramvaj, kterou míjela jakási auta, připomnělo se nám Lautréamontovo přirovnání, drahé Bretonovi a surrealistům, a inspirativní pro ně, připomněl se nám obrat o tom, co je krásné jako nahodilé setkání šicího stroje s deštníkem na operačním stole.

V tom místě, kde pilíř chrámu dělí od tramvají jen zábradlíčko, které umožňuje chodcům projít jen po jednom, dodnes se setkává gotika s pouličním ruchem města stále modernějšího. Elektrika tehdy zvonila, jako by chtěla na  setkání dvou vzdálených epoch důrazně upozornit. Zvoní podnes.  

Na ty dvě věty o kráse, Bretonovu a Lautréamontovu, i nechtě pomyslím téměř vždy, když jdu tím místem; žijí ve mně pospolu, a nyní žasnu, dočítaje se v samém geometrickém středu Kunderova Setkání, na straně 104 (z 204), tj. v páté z devíti kapitol, v kapitole přímo nazvané Krásný jako mnohonásobné setkání: ...syntaktický model Bretonových vět („krása bude konvulzívní, nebo nebude“) se napodobuje právě tak jako Lautréamontova formulka („krásný jako nahodilé setkání...“)... A Kundera to dokládá citátem z Aimé Césaira, jehož okouzlil Breton sám Césairem okouzlený, a Bretonovou parafrází Lautréamonta.

To, že pasáž o kráse a o úloze nahodilých setkání se čte uprostřed Setkání, v ústřední kapitole, to je jistě krásná náhoda, které Milan Kundera patrně aspoň nepatrně napomohl, když své eseje (porůznu dříve už tištěné; kapitola Krásný jako... vyšla 1991 v revui L´infini a česky 1993 jako doslov k Chamoiseauovu Solibovi Ohromnému) upravoval pro knižní vydání a skládal v nový, nevídaně, podivuhodně kompaktní komponovaný celek; komponovaný jako hudební skladba, jejíž dominantní a průvodní motivy se objevují jakoby náhodně, de facto tak, aby skladba posluchače uchvátila; je to náhoda, jaká rázem vyjevuje, kde až hledat prvotní inspiraci Kunderova pojetí a co v té soustavě pokládat za centrum securitatis, okolo něhož se vše točí a obíhá.

Dominantním motivem knihy je tak ovšem motiv titulní, motiv náhodných a přitom určujících, netušené možnosti náhle otvírajících setkání vzdálených kultur, epoch, uměleckých oborů a směrů i osobností; motiv setkání mimořádně šťastných, i když je ve hře i krutost doby, brutalita, neštěstí. Setkání je při všem odhodlání a umění neodvracet oči od strašného vlastně šťastná kniha štěstí, štěstí z krásy a poznání, často štěstí navzdory: navzdory tradici i  módám a vrtošivému vkusu, navzdory otroctví, ale i tyranii norem diktovaných tu státní tyranií nebo byrokracií, tu uměleckými salony; konečně navzdory i absolutní vládě volného trhu.

K nejpůsobivějším místům Setkání patří vyprávění o tom, jak vypravěč uváděl při nejrůznějších setkáních se zjevně zlomyslným rošťáckým potěšením do rozpaků ty, kdo se ho rádi, dlouho jako exota z východu, s povýšenou a blahosklonnou nadřazenosti, pokrytecky účastně dotazovali, jen aby zjistili, zda exot nezaostává a ví, co se právě pokládá za nejlepší, aby si potvrdili, že je super, co se momentálně chválí, například Roland Barthes, který tehdy figuroval na čele seznamů celebrit. Máte rád Bartha? vypálil mladý muž na přišelce odkudsi. A Kundera odpoví způsobem, který vyvádí z míry: To se ví, že mám. A jak! Máte jistě na mysli Karla Bartha, tvůrce negativní teologie! Génius! Kafkovo dílo se bez něho nedá pochopit!

Není to krásná lekce, jak se zbavit vnucovaného komplexu méněcennosti ve velkém světě? Chce to jen vědět víc než povyšující se nadutci. To nebývá většinou až tak těžké, i když ne každý víme aspoň polovinu toho, co Kundera. Ale i to stačívá, abychom ty zkoušky, jimž jsme rádi vystavováni, proměnili v setkání šťastná z uspokojení, že nám to myslí a že prázdnotě, reklamním pravdám, frázi se lze s kamennou tváří vysmát.

Setkání jsou šťastná i v tom, že v nich nechybí humor; vědoucí humor.   

Kundera s velkou radostí v knize ukazuje, jak největší díla a největší osobnosti, které miluje a také své čtenáře učí pozorně číst, nebyly slepé a hluché k náhodám umožňujícím objevovat krásu, lásku, štěstí, hodnoty velice často tam, kde nikomu nenapadlo je hledat nebo prostě jen vidět; a „uznávat“ je i přes osobní rozmíšky a dramatické rozchody. Kundera vypráví, jak s ním Aragon mluvil často o Bretonovi a zdůrazňoval, že rozchod s ním nemotivovala politika, ale estetika; a že koncem života se s ním Breton zase sbližoval; v téže kapitole Nepřátelství a přátelství Kundera vzpomíná, jak už roku 1940 - tedy pouhé dva roky poté, co se Nezval rozešel s ostatními surrealisty a surrealismem (což se Nezvalovi, dodejme, v Čechách dosud mívá velmi za zlé), Breton mluvil s Aimé Césairem o Nezvalovi mnoho a s láskou. A to mě dojalo, zdůrazňuje Kundera. Tím víc, že zas Nezval, dobře si to pamatuji, mluvil se mnou vždycky s láskou o Bretonovi.        

Nezval byl a je Kunderovi blízký jistě svou schopností mluvit a psát dobře i o přátelích už bývalých; tu schopnost osvědčil ve vrchovaté míře v kapitolách Z mého života (časopisecky 1957-58), kde se čtou stránky obdivu pro Karla Teiga, se kterým se roku 1938 rozešel, ale jehož v době, kdy Teige a pak jeho odkaz byl v nemilosti, energicky bránil. Nezval však fascinoval a fascinuje Kunderu také svým smyslem pro smysl náhody jak v životě, tak díle. Skoro by se dalo říci, že Milan Kundera mohl jako motto své nejnovější knihy o zázračně náhodilých setkáních ocitovat z Nezvalova Velikého orloje:

              A já jenž žiji celý život z náhod

              jsem šťasten dnes.

Ty verše jsou z básně Vteřina. Tehdy to ještě bylo i úředně povolené synonymum sekundy. O jiné šťastné sekundě píše ve svém Setkání také Kundera, a to na oněch dvou stránkách, kde se vrací k milovaným letům šedesátým, na  jejichž sklonku se podle jeho soudu zrodil bez předběžného plánu a téměř náhodou systém zcela bez precedentu: stoprocentně znárodněné hospodářství, zemědělství v rukou družstev, nikdo příliš bohatý, nikdo příliš chudý, školy a zdravotnictví zdarma, ale také konec moci tajné policie, konec politických perzekucí, svoboda psát bez cenzury, rozkvět literatury, umění, myšlení, časopisů. Nevím, poznamenává Kundera, jakou měl ten systém perspektivu, v dané geopolitické situaci jistě žádnou; ale v jiné? Kdo ví...? V každém případě ta sekunda, během níž systém existoval, ta sekunda byla nádherná.

Milan Kundera, jemuž vděčí za rehabilitaci nebo vydatnou pomoc při ní mnohé (přinejmenším jeho milovaná léta šedesátá) a mnozí, ne vždy vděční, dovršuje nyní Setkáním také své odvážné oponování zjednodušujícím nálepkám. Podstatně přispěv svého času, dávno, u nás k rehabilitaci surrealismu a André Bretona, dosahuje nyní jednoho z nejúchvatnějších výkonů svého umění rehabilitovat v eseji s názvem Černé listiny neboli Divertimento k poctě Anatoma France, toho France, na jehož pohřbu surrealisté ztropili skandál a jehož jasnozřivé dílo nebylo po chuti moderně nejen surrealistické. Kundera se také doznává, že naštěstí na rozdíl od Aragona nemusel nikdy volit mezi svou dvojí velkou láskou: Aragonovo drama vidí ve střetu lásky k příteli, k Bretonovi, a lásky k románu, jímž Breton a surrealismus pohrdal, a nade vše staví, slaví, adoruje věrnost přátelství - obdivuje například Mitteranda, kaceřovaného proto, že dokázal zůstat věren svým starým přátelům až do konce života: Právě v té věrnosti byla jeho vznešenost.

Ve své knize k poctě dávných přátelství a lásek (jak Rabelais, tak i Kafka a folklor, jak Beethoven, tak Janáček a Schönberg, jak Breton, tak Nezval, ale také Vančura a snad Vojtěch Jestřáb, jímž je asi onen o nějakých pět let starší a obdivovaný jeho nejmenovaný přítel s nápadem stejně skvělým jako bizarním) je mnoho stran o osobnostech a dílech méně známých; Setkání vydané česky (kéž by bylo brzy na obzoru) by určitě zjednalo pro knihy mnoha vynikajících a stále ne dost známých spisovatelských osobností z Islandu, Haiti, Martiniku, ale dokonce i z blízkého Polska veliké množství čtenářů. Kundera má dar probouzet čtenářský zájem. Ponechávat setkání těch knih se čtenáři jen náhodě je snad krásné, ale je to určitě také těžký hřích.

Kundera ve své knize nejosobnější nejenže vypráví i o svých nečekaných a inspirativních setkáních, ale neváhá upozornit, že třeba jeho periodizace románu ve Zrazených testamentech je zcela osobní. Nyní navrhuje k této čistě své periodizaci (první doba je mu od Boccaccia přes Rabelaise po Sterna, druhá od začátku devatenáctého století, kdy románová mluva ustupuje psaní) připojit další dobu, třetí, ve které se moderní román osvobozuje od dogmat druhé doby a na šťastných místech, jako Martinique, kde se protínají různé kultury, na křižovatce kontinentů, na malinkém kousku světa, kde se setkává Francie, Afrika a Amerika, právě koexistence odlišných kontextů stvořila původnost jedinečné kultury. Ale Kundera si přitom nic nenalhává: Ano, to je krásné. Velice krásné, až na to, že Francie, Afrika, Amerika na to dost kašle. A tak ostrov podivuhodné kultury Martinique je Kunderovi: setkání veliké kulturní komplexnosti a veliké samoty.

V Setkání je tolik objevných postřehů – o lesku i bídě paměti, o tom, že jako je surrealistické automatické psaní, je tu už i automatická mluva, o zákonité bezdětnosti mnoha románových hrdinů, o zvláštním postavení a také  možnostech autorů nucených nebo rozhodnuvších se žít jinde než v zemi, kde se narodili, atd. -, že nevyjde-li kniha brzy česky, stojí za to naučit se kvůli ní dobře francouzsky, tak jako se naučil Arthur Breiský anglicky, aby mohl číst svého Wilda.

Setkání je autorovou knihou nejosobnější možná nejvíc tam, kde Kundera nemluví výslovně o sobě, ale třeba o autorském bilingvismu Aimé Césaira, o tom, proč měl Gide vlastně pravdu, když Milosze básníka nezařadil do své antologie francouzské poezie, ač Milosz psal verše francouzsky, o rozdílné koexistenci kultur na různých místech světa, o tom, jak souzní a podivuhodně korespondují, setkávají se zázračná díla slovesná, výtvarná, hudební; anebo o tom, jaká je kompozice Malapartovy Kůže.

Kapitola Kůže: arciromán, jíž se Setkání uzavírá, překvapí nejednoho čtenáře, který dosud měl za to, že tu knihu zná. Ale snad ještě ve větší míře překvapí čtenáře Kunderových knih - včetně Setkání. Není možná lepšího klíče k nim; k jejich stavbě; k jejich smyslu; k jejich podmanivosti.

Autor: Milan Blahynka

Milan Kundera, Une rencontre, Gallimard, Paris 2009 
foto zdroj Francouzský kulturní institut

Kunderova esejistická Setkání

20.03.2009 Články

V Paříži vyšla pod názvem Une rencontre nová sbírka esejů Milana Kundery.

Celý článek >

Milan Kundera

Francouzští historici píší o kauze Kundera v deníku Le Monde

12.11.2008 Články

Obvinění Kundery prý ukazuje na slabší právní povědomí v České republice

Celý článek >

Milan Kundera

Milan Kundera: Tragedie Střední Evropy

11.11.2008 Články

Vybráno z obsáhlého článku z New York Review of Books z 26. dubna 1984.

Celý článek >

Milan Kundera

Nositelé Nobelovy ceny podpořili Kunderu

04.11.2008 Články

Jedenáct světově známých spisovatelů odsoudilo „hanebnou kampaň", která je vedena proti Milanu Kunderovi. Jsou mezi nimi například Salman Rushdie či Philip Roth.

Celý článek >

Bernard-Henri Lévy k poctě Milana Kundery

03.11.2008 Články

Francouzská společnost se ústy mnoha osobností literatury a filozofů vyjadřuje k otázce viny a neviny Milana Kundery.

Celý článek >

Antonin Kachlik

Já truchlivý bůh

25.03.2008 Články

Antonín Kachlík: Jak jsem v roce 1968 připravoval s Milanem Kunderou film „Já truchlivý bůh.“

Celý článek >

Milan Kundera

Milan Kundera: Nesamozřejmost národa

22.02.2008 Články

I když žádný národ tu není na zeměkouli od věků a sám pojem národa je poměrně moderní, přesto pociťuje většina národů svou existenci jako samozřejmý úděl daný mu od Boha, od přírody, od nepaměti.

Celý článek >


John Maxwell Coetzee v Praze

    18. října vystoupí v Klášteře sv. Anežky České laureát Nobelovy ceny J. M. Coetzee. Vstupenky k zakoupení zde.



CZ | EN