Camus se vyhýbá Pantheonu jako moru

Syn Alberta Camuse nechce, aby byl Albert Camus pochován v Pantheonu. Má strach z politického účelu celé věci. Rodina Camusů se vyhýbá sarkozyánskému Pantheonu jako moru. Jaká naivita. Vždy se pantheonizuje ze špatných důvodů: pantheonizace je vždy zneužití génia pro (dočasné) potřeby Republiky, pardon: prezidenta této Republiky. Když zde De Gaulle nechal pochovat Jeana Moulina, chtěl zdůraznit, že hnutí Rezistence bylo smíšeno s gaullismem. Mitterrand, jehož Pantheon byla ve skutečnosti  populární Církev, nechal zvěčnit skrz Jeana Monneta a Reného Cassina některé ze svých vrtochů a zároveň osobní politický odkaz. Stejně tak víme, že gaullista Chirac nechal pochovat Malrauxa z osobních důvodů a z důvodů politických Dumase. Neboť míšenec Dumas byl k obrazu Chiracovy Francie.  Ano, vždy jsme pantheonizováni ze špatných důvodů a z vypočítavosti. Například Maratovi bylo členství v této společnosti pár měsíců po jeho pochování odepřeno pro velezradu. Jeho odkaz přestal odpovídat géniu národa, protože génius národa se změnil. Maratova věčnost byla snesena k dočasnosti. Syn Alberta Camuse by se neměl znepokojovat a přijmout.

Vím, že Péguyova rodina měla za Chiraca stejné obavy: nechtěla Péguyovu gaullistickou pantheonizaci. Ale popravdě řečeno je jedno, kdo v Republice pantheonizuje: kdo zůstává, je ten pantheonizovaný. Věčnost si nevzpomíná na politické důvody, které se jako obrazy v písku pomalu stírají. Camus má dost široká ramena na to, aby svým géniem nepřipustil očekávanou sarkozyaci obřadu. Sarkozy nikdy nedosáhne toho, aby při obřadu zanechal svou stopu na významu Alberta Camuse, a ani to není jeho záměrem. Neboť Albert Camus byl Camusem dávno před Sarkozym a stejně tak zůstane i dlouho po něm.

Jestli jde o odmítnutí pocty, pak je to jiná věc, ale zde je důvod jinde: nechceme, aby Nicolas Sarkozy strkal své špinavé prsty do reputace a odkazu Camuse, který nemá zapotřebí žádného Pantheonu.  Kdyby zde chtěl Sarkozy nechat pochovat Barrèse, Montherlanta nebo Moranda (kteří k tomu blízko nemají), nastalo by po právu pobouření  a mohli bychom ho vinit, že využívá své pozice pravicového prezidenta k tomu, aby zde nechal pochovat pravicové spisovatele. Takže když si vybírá Camuse, aby oslavil padesát let jeho věčnosti (padesáté výročí od jeho smrti), staví se do pozice prezidenta všech Francouzů nezávisle na stranách a táborech. Camus není pravicový ani levicový; je mrtvý.

Camus není sarkozysta, ale camusovec. A Sarkozy zde chce národně pozdravit vesmírného ducha. Důležitost Camuse pro francouzské 20. století je na stejné výši jako ta Voltairova pro 18. a Zolova pro 19. Jistě, nemá Pantheonu zapotřebí, ale je to místo, kam perfektně zapadá.

Navíc je dostatečně vhodný pro tuto poctu. Pantheonizace potvrzuje shodu. Pantheonizujeme toho, kdo nám už dlouho nevadí. Anebo kdo nám nikdy opravdu nevadil. Camus je v této roli perfektní: všichni ho v podstatě milují a nenávistné reakce na jeho osobu jsou zapomenuty už tak dlouho, že máme jako u Zoly dojem (iluzi vyvolanou pantheonickým zorným úhlem), že byl milován vždy. Pantheon má nakonec jen jednu nevýhodu: pokud potvrzuje velikost, tlumí dosah, zahlazuje členitost, zarovnává křivky, neurózy, neutralizuje nebezpečnost. Pantheonizovaný je vyprázdněn ze svého radioaktivního základu, aby se stal trochu uhlazenou, sympatickou ikonou.

Nikdy zde pod náhrobkem neuvidíme Markýze de Sade ani Célina. Neuvidíme tam Rimbauda ani Lautréamonta a je dobře, že tam neuvidíme Péguye. Neuvidíme tam Jeana Geneta. A jestli tam vstoupí Proust, nebude to z dobrých důvodů. Možná tam uvidíme Sartra, protože už nás neobtěžuje, ale konec konců obtěžoval hodně.  A navíc bychom měli pořádný strach, že jeho mrtvola odmítne!

Albert Camus zde pochován nebude a je to trochu škoda, protože Pantheon je Akademie mrtvých, Francouzská Akademie mrtvých. A Camus byl dostatečně akademický, aby zde odpočíval. Ale jeho věčnost se tomu vysmívá: bude si tančit vedle. Není ošklivé říct, že Camus byl akademický a ostatně to možná ani není pravda: to čas ho učinil moudrým, neútočným. Jestli u něj byla jedovatost a síra, vypařily se. Camus je na vrcholu; jeho velké, krásné, noblesní dílo nic neboří. Camus není nebezpečný autor. Můžeme doufat, že si jeho syn rozmyslí své rozhodnutí a že Pantheon  bude moci připočítat ke svým slavným dalšího bez bouřlivosti dočasnosti a nedisciplinovasti věčného. Camus bude každopádně na rozdíl od škodlivějších géniů odpočívat v pokoji. A je jedno kde.  

Yann Moix, francouzky spisovatel
Přeložil Tomáš Kopečny
článek převzat z La règle du jeu