Gao Xingjian: Obhajoba literatury

Literatura může být pouze hlasem jedince a tak tomu bylo vždycky. Pokaždé, když se literatura stane hymnou národa, praporem rasy, hlásnou troubou politické strany či hlasem třídy nebo skupiny, může být využita jako mocný a všepohlcující nástroj propagandy. Taková literatura však ztrácí to, co je jí vlastní, přestává být literaturou a stává se záminkou moci a zisku.

Aby si literatura uchovala důvod vlastní existence a nestala se nástrojem politiky, musí se vrátit k hlasu jedince, neboť literatura se v zásadě z pocitů jedince rodí a je jejich vyústěním. Neznamená to však, že by literatura musela být od politiky oddělena, ani že by do ní měla být nutně zapojena. Kontroverze na téma literárních trendů či politických tendencí autorů literaturu v uplynulém století trýznily. Ideologie nadělala v literatuře spoušť, protože přeměnila diskuse o tradici a reformě ve spory o to, co je konzervativní a co revoluční, a tím změnila literární polemiky v potyčku o to, co je pokrokové a co reakcionářské. Spojí-li se ideologie s mocí a stane-li se z ní skutečná síla, čeká literaturu i jedince jen zkáza.

Čínskou literaturu dvacátého století vyprázdnil a téměř udusil právě politický diktát; jak literární revoluce, tak revoluční literatura vynesly nad literaturou i jedincem rozsudek smrti. Útok na tradiční čínskou kulturu ve jménu revoluce vyústil ve veřejné zákazy a pálení knih. Za posledních sto let bylo nesčetné množství spisovatelů zastřeleno, uvězněno, vyhoštěno nebo potrestáno těžkými pracemi. Jejich osud byl ještě krutější než za jakékoli císařské dynastie v dějinách Číny a literární tvorba v čínském jazyce se potýkala s nesmírnými překážkami, o diskusi o svobodě tvorby ani nemluvě. Autorova touha po svobodě mysli tedy končila volbou mezi mlčením a útěkem.

Ze své zkušenosti psaní jsem zjistil, že literatura je bytostně lidské potvrzování vlastní hodnoty a ta že se utvrzuje právě při psaní - literatura se rodí především z autorovy potřeby po sebenaplnění. To, zda má nebo nemá nějaký vliv na společnost, přichází až po dokončení díla a jistě není podmíněno přáním autora samého.

Literatura přesahuje hranice národů - díky překladům přesahuje také jazyky, tudíž i specifické společenské zvyklosti a mezilidské vztahy vytvořené geografií a historií - a poukazuje tak na všeobecnost lidské povahy. Dnešní autor navíc přijímá multikulturní vlivy z různých kultur odlišných od té, ke které rasově náleží, takže, není-li to kvůli rozvoji turistiky, je zdůrazňování kulturních specifik národa nutně nedůvěryhodné.

Literatura přesahuje ideologii, hranice národů i rasové povědomí stejné zásadně, jako existence jedince přesahuje ten či onen -ismus. Je to proto, že podmínky lidské existence jsou nadřazeny všem teoriím nebo spekulacím o životě. Literatura je všeobecné pozorování dilemat lidského bytí a nic pro ni není tabu. Omezení jsou literatuře vždy vnucována zvnějšku; politika, společnost, morálka a zvyklosti si z literatury vystříhávají dekorace pro své rozmanité kulisy.

Literatura zůstává nepostradatelnou formou lidské činnosti, do které se jak čtenář, tak spisovatel zapojují na základě vlastního rozhodnutí. Proto literatura není povinností vůči masám. Literatura, která opět nabyla svého původního charakteru, může být nazvána střízlivou literaturou. Existuje jednoduše proto, že lidstvo hledá čistě duchovní činnost, přesahující jakékoliv uspokojování hmotných tužeb. Taková literatura pochopitelně nevznikla až dnes. Zatímco však v minulosti měla hlavně čelit tlaku politických sil a sociálních přežitků, dnes bojuje s podvratnými tržními hodnotami konzumní společnosti. Existence literatury závisí na vůli vytrvat v osamocení. Pokud se spisovatel takovéto tvorbě zasvětí, je dost možné, že nebude mít z čeho žít. Je to tedy svým způsobem přepych, určitá forma čistě duchovního naplnění.

Nespěchejme na zakončení dějin dvacátého století. Padne-li svět opět za oběť nějaké ideologii, byla by naše historie sepsána zbytečně a naši následovníci by ji museli znovu revidovat.

Cílem literatury není podkopávat, její cena spočívá v objevování a zjevování toho, co je známo zřídka, málo, a sice myšlenky, která, neznámá, by přitom známa být měla, myšlenky opravdovosti lidského světa. Zdá se, že tato pravda je tou nejjistější a nejzákladnější kvalitou literatury. Literatura není pouhou replikou skutečnosti, nýbrž proniká vrchními vrstvami až do toho nejintimnějšího života reality, odnímá falešné iluze, shlíží z výšek na obyčejné události, kterým širokou perspektivou dodává jejich úplnost.

Podobně jako prokletí nebo požehnání má jazyk vlastni silu dotknout se těla a mysli. Umění jazyka spočívá v tom, do jaké míry je ten, kdo promlouvá s to předat své prožitky druhým; není to jen systém symbolů nebo sémantická struktura, opatřená pouze gramatickými pravidly. Zapomene-li se na živou osobu, která se za jazykem skrývá, mohou se sémantické výklady snadno stát intelektuálními hříčkami.

Literatura je tedy nejen nositelem myšlenky, ale měla by se též dotýkat smyslů posluchače. Člověk potřebuje jazyk nejen pro přenos své myšlenky, ale zároveň k tomu, aby mohl naslouchat svému partneru a zdůraznit tak jeho bytí. Jazyk, který se jako život zrodil na samém počátku lidské civilizace, je plný divů a jeho vyjadřovací bohatost je bez konce. Cíl spisovatelovy snahy je tento potenciál odhalovat a rozvíjet.

přeložil Denis Molčanov

copyright © The Nobel Foundation, 2000

(redakčně kráceno)