Horečka v dětských očích

Byla to doba, kdy mi den po dni přinášel zprávu lesknoucí se sazí (v rádiu, novinách, nejčastěji však známým hlasem, který mnou otřásl za svítání, a nebo docela pozdě - těsně než se setmí), svou smrtící zprávu: o úkladné vraždě přítele, vážené nebo obdivované ženy, stařičkého profesora, s kterým jsem se neviděla již věky … Jindy to bylo jen oznámení smrti beze jména – nějaké studentky, někoho z odborů nebo bývalého odbojáře z minulé války – smrt překvapila v místech, kde jsem sama byla ještě včera, na tržišti, kam chodím každý den, tak blízká byla smrt, jež v záblescích vyhrkla své ohyzdné podrobnosti, své neskutečné násilí… To byla doba…

Proč se k ní vracet, proč se chopit pera: možná je beznaděj z přežití, zhnusení ze slov nebo řeči?... Ale proč psát? V tajnosti, pokoutně, v zákrytu jako šeptání blázna či poustevníka? Až bude všechno na těchhle místech zničeno a zůstanou, tedy alespoň ze mě, jen tyto čáranice v odhozeném, zapomenutém sešitě, jehož autor bude nakonec …

Dostanu nakonec strach i já? Dozví se pak lidé, že i já, jako stovka dalších v tomhle náhle páchnoucím městě, jsem změnila čtvrť i zevnějšek, střídám pravidelně styl ošacení, oslovení, brýlí, barvu hlasu, že dokonce měním přízvuk a rytmus svého dialektu – že jsem někdy naschvál i zestárla (bylo mi téměř čtyřicet let, ještě před rokem jsem ale vypadala na třicet, hlavně od té doby, co jsem si začala žít vesele sama). Těsně před odchodem jsem svou podobu kontrolovala v zrcadle u dveří: „Ach jo, vzdychla jsem si, jak snadné je vypadat ve čtyřiceti na padesát nebo prostě bez věku, jakási neviditelná žena, protože obyčejná, bídně učesaná, nevalně obutá, oblečená do bezbarvých tónů a neforemných sukní, v ruce koš s nákupem jak matka od rodiny, co má pořád naspěch.“

Na ulici našlapuji pomalu, skoro mechanicky, já, která jsem vždycky ráda chvátala, anebo se zčistajasna zastavila na nábřeží, abych se pokochala panoramatem, fasádami nebo nějakým obrovitým oknem, já, která jsem zakláněla hlavu, abych nasála modř z nebe, abych neměla nikdy dost pocitu objímajícího světla, já, která kroužila, plavala azurem, ještě včera…! Ne, není to strach uvnitř, jen se cítím taková menší. Stačilo šest měsíců atentátů ve městě: teď když chci jít ven, změním se v bezejmenného chodce, vlasy stáhnu do copu na temeni, můj krok znervózní a pohled se upře před sebe: kdopak mě takhle pozná, nebo tu moji odvěkou prostořekost?...  Hlavně že stojím dál na nohou, žiju, má poklidná radost je vehnána dovnitř, koho můžu ještě navenek popouzet, jakého zabijáka?

Chvíli nato se už usazuji na malém náměstíčku (vytahuji pletací jehlice a dokonce babičkovskou šálu přes ramena, při pletení připomínám shrbeného, zmáčknutého, upracovaného mravenečka), za chvíli už moje prsty běhají sem a tam téměř jako stroj (to jsou má dospívající léta v dívčím penzionátu, už jsem opět ve cviku), pak ano, opravdu rychle se mé srdce zabarví a já začínám snít…

Není to tak dlouho, tak před třemi lety se mí přátelé a kolegové, profesoři, novináři, pár vědců i lékařů začali rozohňovat nad novým uvolňováním v politickém životě. Já jim naslouchala shovívavě, vlastně spíš nepozorně: sama jsem byla na počátku svého bláhového zapálení.

Říkám si (a přitom pletu), jak se všechno ve mně kymácelo, utvrzovalo, vřelo – až se na tom náměstíčku začínám usmívat. Navzdory tomu vousatému pozorovateli na lavičce přímo naproti a dvěma ženám v černém čádoru, které procházejí kolem mě a házejí podezíravé pohledy na můj neposkvrněný šál z vlny, znovu se nořím do rozrušení, které mě pohlcovalo přesně před třemi lety, ve stejný říjnový den jako dnes.

V to říjnové ráno jsem si říkala:

- Teda, je ti sice už šestatřicet, ale srdce ti teď buší jak na poplach a pro cokoliv, propadáš lásce jak v osmnácti. Propadáš? Ne, ty létáš!

- A smála jsem se.

Dál si pletu na lavičce, usmívám se. Dámy v čádoru se již vzdálily, zarostlý pozorovatel, zarostlý a tučný, si mě stále odměřuje, ale což, v tomhle převleku mě nikdo nepozná, zatímco já, já sedím na slunci a na konci tohoto roku 1993 si znovu prožívám horečku z dob před dvěma lety…  Dvěma lety?

Najednou vstávám, uklízím jehlice do nákupní tašky. Složila jsem šálu. Nasazuji brýle. A stejně uvědomělým krokem se vracím k avenue na výšinách, kde se pyšně zvedá činžák, kde mám byt. Moje útočiště.

Uvnitř mě zachvátil spěch, takové rozkošné mravenčení. Rozhodla jsem se totiž:

- A kdybych to napsala, to, co jsem cítila předloni na podzim? ... Napsala a znovu prožila. Mohla na to myslet znovu jen pro sebe, co hrdlo ráčí. Moje nejlepší kamarádka Nawal by byla u toho, řekla bych jí: „Poslyš, nech mě teď mluvit! To ti musím vyprávět! Tehdy jsem nemohla. Neřekla jsem ani slovo. Nenechávala jsem si to pro sebe kvůli nějakému tajemství, zdálo se mi jenom, že, kdybych o tom mluvila ve chvíli, když jsem to prožívala, asi by se něco narušilo, oslabilo, co já vím? Kdežto teď je to jinak… Tak poslouchej, já ti povím všechno do nejmenších podrobností!“

A ona by byla trpělivost sama, usmívala by se, čekala by se mnou i při mých náhlých pomlkách, ona by… A já o ní mluvím už jen podmiňovacím způsobem… : před půl rokem ji roztrhala bomba, kterou jí nastražili do auta. Tehdy jsem se už ukrývala. Zpráva se ke mně donesla, ale na pohřeb, který se konal hned třetí den, jsem jít nemohla. „Naštěstí pro tebe, řekl mi kamarád po telefonu, nebylo vidět ani její tělo, ani tvář… Sbírali ji po malých kouskách!“

Našlapuji po malých krůčcích. Něco mi nahání strach, zastavuji se a dívám se nápadně za sebe: co kdyby mě ten vousáč sledoval, viděl, kam vcházím, a šel to oznámit svým kumpánům? Dostala se Nawal do podobné léčky?...

Nikdo mě nesleduje. Ale stejně tak mi nikdo nezaručí, že ta, kdo se rozlétla na kusy, byla Nawal. Po několik dní jsem se ráno probouzela pronásledována vidinou jejího roztříštěného těla.  Pak se vplížily pochybnosti, tehdy za svítání, kdy se do mě s takovýma divošskýma očima pustila jistá poznámka, prázdná, bezpáteřná otázka: „To tělo, co posbírali, bylo přece na kousky, kde berou jistotu, že tam umřela právě Nawal? Ne… Byla to jedna její kamarádka, ten den jí půjčovala auto! … Nawal jen utekla pryč!“

A od té chvíle se tímhle přesvědčuju. Nedala sice o sobě vědět, mohla by tak popřít tuhle falešnou zprávu, ale to jen proto, že nyní už je v naprostém bezpečí!

Další noci jsem spala už líp.

Nawal se vrátí. Vyslechne mě, zasměje se mému poslednímu „vzplanutí“. Ona, ona by řekla „vášni“ (je to romantička), ale kdo ví, třeba by použila slovo „zblbnutí“, to jak mě ráda popichuje. Slyším její rozpustilý smích. Je to jisté, až vstoupím do pokoje, bude tam na mě čekat ona nebo její duch. A já jí řeknu…

Jenže jsem sama, Nawal už nepřijde. Ještě včera hořela takovou živočišnou zvědavostí, tak dnes se stane mým komplicem!

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, svlékám si ty hadry a za chvíli jsem už jen ve spodním prádle, dělám si pohodlí, nalévám si opravdu ledový čaj. Sedám si ke stolu. Začínám psát, chci pro Nawal a pro sebe napsat tu moji „vášeň“, tak dobře, to moje předloňské šílení…

Znovu si prožít svoji horečku v tomhle městě zmrzlém na kost. Pouštím si desku Archieho Sheppa, jenom tlumeně, ale jeho tenor saxofon ve mně zanedlouho nabírá skutečnou hloubku a šíř. Píšu: kdo ví proč a k čemu to bude – jednou mě stejně někdo pozná, třebas na tom náměstíčku nebo na trhu, a druhý den mě sundají před vchodem do domu, až budu vycházet (protože já si vycházku nikdy ujít nenechám, kvůli slunci, kvůli jaru, kvůli touze k sobě promlouvat, i s tou podobou staré báby – sice nenápadné, ale hlavně venku!). Ano, píšu, ať zůstane aspoň ta historická stopa - v tomhle sešitě, který se pak bude někde válet… Však já ho uklidím.

Za deset let už tady nebudu, to je jisté: město se po té bouři, po svém smrtonosném vření zklidní, zbavené svých příšer, které se konečně rozplynou – budou pak říkat, že procházelo „obnovou“. Myslet si to můžou, slunce a jaro budou však zářit dál svým leskem beze změny.

Zato já, já už tady nebudu – budu někde na útěku, v exilu nebo konečně sestřelena, rozplynu se jako sen! Těch pár stran milostného příběhu se někde opět vypluje napovrch, možná před zraky někoho mně blízkého, jednoho ze sousedů nebo neznámé dívky, až bude uklízet svůj malý byt a bezděky otevře šuplík nebo dlouho uzamčenou bednu… Mé poslední řádky, můj příběh.

Z francouzštiny přeložil Denis Molčanov

foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha