Jaroslav Seifert: Pocta Vladimíru Holanovi

Jsou chvíle, kdy ve svých myšlenkách
závidíme i mrtvým,
jako by jejich věčné nebytí
bylo jen spočinutím
v lahodné pohodě a v bezbolesti,
v zátiší vadnoucího kvítí...

Stačí však jen záchvěv rozkoše,
ať už je jakákoliv,
a ochotně se vracíme
ke svým každodenním trampotám.

Přežil jsem všechny básníky
své generace...
Všichni mi byli přáteli.
Naposled umřel Vladimír Holan.
Jak by mi nebylo úzko,
jsem sám.

První byl Jiří Wolker,
byl mladý a spěchal.
Ach, ty nešťastné polibky
na horečnatá ústa
tuberkulózních dívek v sanatoriu
na mořském pobřeží.

Po letech umírá Jindřich Hořejší,
byl z nás nejstarší.
Verše psal v přeplněné kavárně
na kulatém stolku
jako po bitvě voják dopisy své milé
na převráceném bubnu.

Josef Hora byl jediný,
kdo mohl z nás tykat F. X. Šaldovi.
Jen vejděte do jeho sadu,
když počínají kvést štěpy.
Jejich dojemné květy voní ve slunci
po hořkých mandlích.

Sbohem nám nedal ani František
milovaný druh.
Toužil, aby jeho verše krákoraly
lidem do uší,
ale někdy mu to nedalo
a zpíval.


Prudkým gestem odešel náhle
Konstantin Biebl.
Stýskalo se mu asi po něze
javanských dívek,
které jsou jako živé květy
a chodí tiše po špičkách.

Vítězslav Nezval se smrti rouhal,
a ta se pomstila.
Když nečekaně zemřel o velikonocích,
jak si sám předpověděl,
zlomila se jedna ze silných větví
stromu poezie.

Na smrt ještě ani nevzdechl
František Hrubín.
Zprvu jsem netušil, kde objevil
kantilény svých veršů,
a on jen poslouchal usměvavou ve
na sázavském jezu.

Holan umíral dlouho.
Telefon mi často padal z ruky.
V té zpropadené voliéře Čech.
rozhazoval své básně s pohrdáním
jako kusy krvavého masa..
Ale ptáci se báli.

Smrt chtěla od něho pokoru,
pokoru však neznal
a do poslední chvíle
bojoval zuřivě.


Anděl, který mu pozvedával ruce,
když umdléval,
seděl na kraji jeho postele
a plakal.


10. 4. 1980
ze sbírky Třeba vám nesu růže (vydala Mladá fronta v roce 1999)