Masakr na náměstí Nebeského klidu

Tajně nahrané memoáry lídra Komunistické strany Číny, který byl sesazen pro své sympatie se studenty během demonstrací na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, vycházejí čtyři roky po jeho smrti.

Čao C´-jang, někdejší nejvyšší představitel komunistické strany, na páskách, které nahrál během svého šestnáct let trvajícího domácího vězení, označuje zabíjení demonstrantů za tragedii a protestuje proti pozdějšímu zamítnutí demokratických reforem.

Pásky byly propašovány z Číny a vychází právě teď, ve dnech před dvacetiletým výročím masakru, pod jménem: V zajetí státu – tajný deník Čao C´-janga, v anglickém a čínském jazyce. Čao v nich projevuje své sympatie k západnímu způsobu demokracie a tvrdí, že aktivisté neměli v úmyslu svrhnout systém.

„Večer třetího června 1989 jsem se svojí rodinou seděl na dvorku, když v tom jsem uslyšel střelbu“, píše Čao. „Bylo jasné, že tragedii, která měla brzy šokovat svět, se odvrátit nepodařilo.“ A dodává: „Většina lidí pouze žádala úpravy systému, nebyl to pokus o státní převrat.“

Čao byl držen pod dozorem ve svém domě a jakékoliv návštěvy byly přísně zakázány. Přesto se mu podařilo pořídit nahrávky, o kterých nevěděli ani jeho nejbližší. Lidé si určitě mysleli, že represe Čaa zlomily, že zahořkl a že je každopádně bedlivě střežen, takže se už k událostem na náměstí Nebeského klidu nemůže vyjádřit. To se ale spletli.

Ačkoliv je zřejmé, že kniha bude v Číně zakázána, Ignatius, editor anglického vydání, věří, že se některé její částí podaří rozšířit prostřednictvím internetu nebo ilegálních kopií.

„Věřím, že moje vzpomínky budou mít přímý dopad na čínskou politiku. Politici si je přečtou a zamyslí se“, promlouvá Čaův hlas ze záhrobí.

K tragédii se v románu Pekingské koma vrátil také Ma Jian, host letošního Festivalu spisovatelů Praha. Přinášíme vám ukázku z tvorby tohoto čínského spisovatele žijícího v londýnském exilu.

Ma Jian: Příběh náměstí Nebeského klidu

„Co je to za zemi, která trestá oběti masakru místo těch, kteří na ně stříleli?“ ptá se postava v knize Pekingské kóma. V ději tohoto úchvatného románu – vzpomínce na masakr na náměstí Nebeského klidu, zkoušce paměti a bolesti a oslavě nové naděje – Ma Jian zkoumá mentalitu země, jež odedávna vyniká v umění samu sebe uvrhnout do tragédie.

Dai Wei, student medicíny na univerzitě v Pekingu, má celý život před sebou. Urostlý, čestný a spolehlivý – „typ muže, který se líbí ženám“ – přežil nelehké dětství v posledních letech kulturní revoluce, která pokořila a nakonec zcela zničila život jeho otce houslisty.

Oznámení ekonomických reforem Deng Xiaopinga nabírá na tempu a vzduchem vane vůně nového rozkvětu; čínským studentům je dovoleno cestovat do zahraničí a Dai Wei má příbuzné v Americe, kteří jsou ochotní podporovat jej při studiu na Berkeley. Ale Čína je také zemí, kterou ovládá korupce, a idealističtí studenti začínají na náměstí Nebeského klidu volat po politických reformách.

Unášeni vlnou všeobecné podpory netuší, že jejich činy vyústí v tragédii, která nesmazatelně poznamená jejich životy. Dai Wei je postřelen do hlavy a následujících deset let leží v kómatu, během něhož udržují jeho slábnoucí tělo naživu jen vzpomínky.

Zatímco se Dai Weiův mozek snaží propojit nahodilé matné útržky, události bouřlivých týdnů před čtvrtým červnem jsou líčeny v pronikavém detailu. Vidíme ho s přáteli, jak ve studentských ubikacích hovoří o Freudovi, o večírcích a předčasné ejakulaci; vidíme, jak se zamilovává, nejdříve do dívky z Hong Kongu a pak do Tian Yi, kterou ošetřuje během hladovky na náměstí; vidíme demonstranty, kteří „poslouchají nahrávky Simona a Garfunkela, hrají na harmoniku nebo hrají poker“.

Nenucenost studentských rozprav i s jejich vulgárnostmi a vtipnými poznámkami je zdařile zachycena ve stylovém, živém a citlivém překladu Flory Drew.

Euforie se rychle změní ve zmatek, boj zblízka a prosazování moci, když studenti a pracující lid zaplaví náměstí („takové věci jsou teď v módě“); poslední napjaté dny vedoucí k masakru jsou líčeny s obdivuhodnou jasností.

Část geniality románu je v Ma Jianově schopnosti umístit okamžiky téměř groteskní komedie do scén absolutně vážných. Když se Dai Wei – navzdory všem předpisům – miluje na koleji se svou přítelkyní, dají si přes hlavy umyvadlo, aby se utlumil zvuk jejich hlasů, a pustí kazeťák s nahrávkou Devíti set anglických vět.

V jiné kapitole se moč, kterou Dai Weiovo tělo produkuje, stává zázračnou drogou tak proslulou, že dokonce zdobí stránky Le Monde. Tato tragikomedie v románu prohlubuje smysl pro lidskost a stupňuje pocit ztráty, který pociťujeme, když se dozvídáme o osudu hlavních hrdinů.

Jemně vyvážené humorné prvky, navzdory drasticky živému vykreslení zvěrstev, nečiní z románu s bohatým dějem pouze příběh lidského neštěstí, ani vyprávění o naivních studentech bojujících proti zločinné vládě, ale povyšují jej na fascinující popis země a lidí hledajících svou vlastní identitu.

Někteří z přátel Dai Weie, kteří s ním studovali, se například vracejí jako majitelé pozemků, s mobilními telefony, spokojeně vyměnili idealismus za peníze.

Snad nejdojemnějším prvkem v celém románu je paralelní dějová linie, která vykresluje srdcervoucí úsilí Dai Weiovy matky udržet svého bezvědomého syna naživu v zemi, jež se po celá devadesátá léta krkolomnou rychlostí mění. Žijí v zchátralém bytě „jako cáry papíru povalující se v tmavém koutě ulice“, neboť jediné, co má v této nové Číně hodnotu, je materiální bohatství.

V hlubokém ponoru do paměti a vzpomínek symbolizuje Dai Weiovo tělo nejen náměstí Nebeského klidu, ale i samotnou Čínu, kde „by se miliony malých buněk mohly shromáždit a zapomenout na sebe a, což je důležitější, zapomenout na ty silné tísnivé zdi, jež je obklopují“. Svým houževnatým odmítáním podlehnout smrti Dai Wei vypovídá o změnách v zemi, která sama sebe ničí tragičtěji než kterákoli jiná.

Jednou za čas – snad za desetiletí či dokonce za jednu generaci – přichází román, který do hloubky rozebírá způsob, jakým se díváme na svět a na sebe. Pekingské kóma je poetickým rozborem nejen jedné země v určitém okamžiku její historie, ale i všelidského práva pamatovat si a doufat. V každém ohledu se jedná o mezní dílo románové literatury.

Tash Aw reviews Beijing Coma by Ma Jian, by Flora Drew

The Daily Telegraph 26. dubna 2008

z angličtiny přeložila Michaela Červenková

publikováno 20. května