Paul Auster: Muž ve tmě

Jsem sám ve tmě a v hlavě se mi převrací celý svět, jak se snažím vypořádat se s dalším záchvatem nespavosti, s další bílou nocí v americké divočině. Nahoře spí ve svých pokojích moje dcera a vnučka a každá z nich je také sama, sedmačtyřicetiletá Miriam, moje jediné dítě, spí sama už celých pět let a třiadvacetiletá Katya, jediné Miriamino dítě, spávala s mladíkem, který se jmenoval Titus Smáli, jenže Titus je po smrti a Katya teď spí sama se svým zlomeným srdcem.

Nejdřív jasné světlo, pak temnota. Sluneční zář prýští ze všech koutů oblohy následována černou nocí, němými hvězdami, větrem prohánějícím se ve větvích. Takhle je to pořád. Už v tomhle domě bydlím víc než rok, nehnul jsem se odtud, co mě pustili z nemocnice. Miriam trvala na tom, že mám bydlet tady Zprvu jsme tu pobývali jen my dva a ošetřovatelka, která se o mne starala přes den, když byla Miriam v práci. Ale po třech měsících se Katya sesypala, opustila filmovou školu v New Yorku a vydala se domů do Vermontu bydlet se svou matkou.

Rodiče ho pojmenovali podle Rembrandtova syna, toho chlapečka z obrazů, zlatovlasé dítko s červenou čepičkou, žáčka snícího nad úkoly, kluka, který se změnil v mladého muže sužovaného chorobou a umřel, když mu bylo něco přes dvacet, stejně jako Katyin Titus. Je to prokleté jméno a mělo by se jednou provždy zakázat. Často na Titovu smrt myslím, na hrozný příběh jeho skonu, na výjevy spojené s jeho odchodem, na ničivé důsledky, které měla jeho smrt pro mou truchlící vnučku, ale teď se tím nechci zabývat, teď to nejde, teď musím myšlenky na to zahnat co nejdál. Noc je ještě mladá, a jak tu tak ležím v posteli, civím do tmy a temnota je tak neprostupná, že ani nevidím strop, začínám si vybavovat příběh, který jsem začal vymýšlet minulou noc. Takhle se snažím zabavit, když se odmítá dostavit spánek. Ležím v posteli a sám sobě vyprávím příběhy.

Možná nedávají velký smysl, ale dokud se mi daří se na ně soustředit, chrání mě to před tím, abych myslel na věci, které bych nejradši úplně a navždy zapomněl. Jenže soustředit se bývá někdy problém, a tak se stane, že mi myšlenky nakonec odběhnou od příběhu, jejž se snažím sám sobě vyprávět, k věcem, na které vůbec nechci myslet. S tím se nedá nic dělat. Pořád a pořád se mi nedaří držet se smyšleného vyprávění, neúspěchy jsou častější než úspěchy, ale to neznamená, že se nesnažím, seč mi síly stačí.

Strčil jsem ho do jámy. Měl jsem pocit, že je to dobrý začátek, nadějný způsob, jak uvést děj do pohybu. Strčte spícího muže do díry a pak se dívejte, co se bude dít, až se probudí a začne se drápat ven. Mluvím o pořádné jámě v zemi, je asi tak tři metry hluboká a její dno tvoří dokonalý kruh. Kolmé vnitřní stěny jsou z hutné, tvrdě upěchované hlíny, tak ztvrdlé, že její povrch vypadá jako vypálený jíl, nebo dokonce jako sklo. Jinými slovy, až se ten muž v díře probere, nedokáže se za žádnou cenu sám dostat ven. Leda by měl u sebe horolezeckou výstroj - například cepín a kovové skoby nebo lano, které by mohl přehodit přes nedaleký strom. Jenže tenhle muž u sebe nic takového nemá a rychle mu dojde, v jak svízelném postavení se ocitl.

A už to začíná. Muž přichází k sobě a zjišťuje, že leží na zádech a civí na jasnou večerní oblohu. Jmenuje se Owen Brick a nemá ani tušení, jak se na tomhle místě ocitl, vůbec si nevzpomíná, jak se stalo, že spadl to téhle válcovité jámy, jejíž průměr odhaduje na dobré čtyři metry. Posadí se. Překvapí ho, když zjistí, že je oblečený do vojenské uniformy ušité z hrubé bavlny šedohnědé barvy. Na hlavě má čepici a na nohou pár pevných, dobře vyšlápnutých černých vojenských bot, nad kotníky převázaných tkanicemi s pevným dvojitým uzlem. Na každém rukávu bundy má našité dva proužky - znamení, že uniforma patří někomu, kdo to dotáhl až na desátníka. Tím dotyčným by mohl být sám Owen Brick, jenže muž v jámě, který se jmenuje Owen Brick, si vůbec nevybavuje, že by kdy v životě sloužil v nějaké armádě nebo bojoval v nějaké válce.

Ve snaze dobrat se nějakého vysvětlení dospívá k závěru, že dostal ránu do hlavy a dočasně ztratil paměť. Zvedá konečky prstů k lebce a začíná hledat boule a šrámy, ale nenachází ani stopy po otocích, nenahmát-ne odřeniny ani tržné rány - nic, co by potvrzovalo, že ho nějaká taková nehoda potkala. Tak co se to vlastně děje? Přišel k nějakému úrazu, který ho natolik oslabil, že mu vymazal velké části mozku? Možná. Jenže pokud si paměť ten úraz náhle nevybaví, nikdy se nedoví, co se stalo. Pak začíná uvažovat o možnosti, že spí doma v posteli a je lapen v nějakém snu s nadpřirozenou logikou, snu tak živém a pronikavém, že se hranice mezi sněním a vědomím úplně rozpustila. Pokud je to pravda, stačí, když jednoduše otevře oči, vyskočí z postele a odejde si do kuchyně uvařit ranní kávu. Jenže jak má otevřít oči, když už je má otevřené? Několikrát zamrká v dětinské naději, že by tím mohl kouzlo nějak zlomit

-  ale žádné kouzlo, které by se dalo zlomit, tam není a kouzelná postel se odmítá objevit.

Nad hlavou mu přeletí hejno špačků, na pět nebo šest vteřin se ocitají v jeho zorném poli a pak mizí v pološeru. Brick vstává, aby prozkoumal okolí, a přitom zjišťuje, že mu levou přední kapsu u kalhot nadouvá nějaký předmět. Ukazuje se, že je to peněženka, jeho vlastní peněženka, která vedle sedmdesáti šesti amerických dolarů obsahuje řidičský průkaz vydaný státem New York na jméno Owen Brick, narozen 12. června 1977. Tím má Brick stvrzeno to, co už stejně ví: že mu brzo bude třicet a že bydlí v Jackson Heights ve čtvrti Queens. Taky ví, že má manželku jménem Flora a že uplynulých sedm let pracoval jako profesionální kouzelník a pod uměleckým jménem Velký Zavello vystupoval ponejvíce na oslavách dětských narozenin po celém městě. Tyhle poznatky celou záhadu jen a jen prohloubí. Když tak naprosto jistě ví, kdo vlastně je, jak se v tom případě ocitl na dně téhle díry a jak je možné, že má na sobě uniformu desátníka, a přitom nemá doklady, jmenovku ani vojenskou knížku, která by dokazovala, že je skutečně vojákem?

Netrvá dlouho, než pochopí, že se mu z jámy nepodaří uniknout. Válcovité stěny jsou příliš vysoké, a když se pokusí kopnout do nich botou, aby narušil povrch a udělal si ve zdi alespoň nějaký stupínek, který by mu pomohl vyškrábat se nahoru, jediným výsledkem je pronikavá bolest v palci. Noc se rychle blíží a ve vzduchu začíná převládat chlad, vlhký, svěží chlad, který se mu zavrtává do těla, a i když se Brick už začíná trochu bát, pořád ještě je víc zmatený než vyděšený. Přesto si nemůže pomoci a zavolá o pomoc. Až doteď bylo všude kolem něj ticho, což naznačuje, že je v nějakém odlehlém, neobydleném koutě venkova, kde není slyšet nic než občasný ptačí křik a hučení větru. Ale ve chvíli, v tom okamžiku, kdy vykřikne POMOC, se jako na povel, jako podle nějaké pokřivené logiky příčiny a následku někde v dáli rozezní dělostřelba a stmívající se oblohu ozáří mihotající se komety zkázy. Brick slyší štěkání kulometů, výbuchy granátů a pod tím vším, nepochybně v dálce několika kilometrů, dunivý chór lidských hlasů. Tohle je válka, dochází mu, a on je v té válce vojákem, ale nemá u sebe zbraň, nemá, čím by se bránil proti útoku, a poprvé od chvíle, kdy se probudil v jámě, cítí opravdový a nefalšovaný strach.

Střelba se ozývá ještě víc než hodinu a pak postupně utichne. Krátce nato Brick zaslechne tichý zvuk sirén, což si vyloží tak, že se hasičské stříkačky řítí k domům poškozeným během útoku. Potom zmlknou i houkačky a kolem Bricka se opět rozhostí ticho. Brick je nejen promrzlý a vyděšený, ale také vyčerpaný, a tak rázuje po obvodu svého válcovitého vězení, dokud se na nebi neobjeví hvězdy, a pak se natáhne na zem a konečně se mu podaří usnout.

Brzy po ránu ho budí hlas, který na něj volá z okraje jámy. Brick se podívá nahoru a uvidí obličej muže nakukujícího přes okraj. Protože nic jiného než obličej není vidět, Brick dospívá k závěru, že muž leží na břiše.

Desátníku, říká muž. Desátníku Bricku, je čas vydat se na cestu.

Brick vstane, a když má oči jen něco přes metr od neznámého obličeje, zaznamená, že muž je snědý pořízek s hranatou čelistí a dvoudenním strništěm a nosí úplně stejnou čepici, jakou má na hlavě Brick. Než stačí Brick namítnout, že by moc rád někam vyrazil, ale okolnosti mu nic takového nedovolují, mužův obličej zmizí.

Nelamte si s tím hlavu, slyší jeho hlas. Dostaneme vás ven, než byste řekl švec.

Knihu Muž ve tmě Paula Austera vydalo v roce 2009 v překladu Jana Jiráka nakladatelství Prostor

publikováno 1. září 2009

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha