Prohrané bitvy

V poznámce ke svému novému románu Na konec země popisuje izraelský spisovatel David Grossman, jak ho začal v květnu 2003 psát. Přibližně v době, kdy dopsal úvod, zbývalo jeho staršímu synovi šest měsíců do konce vojenské služby. Bylo to rok a půl předtím, než na vojnu nastoupil i jeho mladší syn Uri. „V tu dobu,“ píše, „jsem cítil – nebo spíš si přál – že ho tato kniha ochrání.“

„12. srpna 2006,“ pokračuje Grossman, „v posledních hodinách druhé libanonské války byl Uri zabit“. Toho času byla „už většina knihy napsaná. Změnila se ale ozvěna reality, která ovlivnila poslední verzi rukopisu“.   

Jde o svědectví Grossmanova literárního talentu, který v románu Na konci země vytváří a dramatizuje svět. Skutečnosti i jejímu odrazu dává opravdový význam. Splétá podstatu soukromého života do koberce dějin s přesným a delikátním umem. Vytváří panorama emocí, které prostě berou dech. Je nadšeným vypravěčem a umí mistrně udávat tempo. Popisuje postavy, jejichž životy jsou poleptány neobyčejně živými detaily. Zatímco je román protknutý opravdovou tragédií, umí i pobavit a je naprosto fascinující.

Kniha svým způsobem vypráví Truffautova Julese a Jima. Jde o příběh, ve kterém dva chlapci – nejlepší přátelé – vzplanou láskou ke stejné dívce. Dívka z Grossmanova románu se jmenuje Ora. Je emocionální, vnímavá a schopná milovat. Co se chlapců týče: Ilan je zranitelný, křehký a tak trochu šprt. Avram je na druhou stranu impulsivní a super inteligentní. Ora je miluje oba. Nakonec se rozhodne pro svatbu s Ilanem. Mají spolu syna Adama. O pár let později porodí druhého syna, jehož otcem je ale Avram. Ofer nicméně vyrůstá s pocitem, že je Ilanovým dítětem.

Na jiném místě a v jiném čase by to mohlo skončit jako komedie. Ale v Izraeli mezi roky 1967 a 2000 se veřejný život prožíral do nejintimnějších chvil a vztahů a infikoval je jedem. Avram se během války v roce 1973 ocitne v zajetí, kde ho mučí. Tento volnomyšlenkář vyjde z vězení jako zlomený člověk. Se starými přáteli nechce mít nic společného. Nepřeje si vidět svého syna.

Do protikladu k bolesti a teroru války autor souběžně staví každodenní život. Grossman předkládá nádherné, skoro bizarní vyprávění Ory, která vychovává své dva syny. Každý detail ukazuje jak přitažliví a divní lidé dokážou být a jak nelehké a zajímavé můžou být mezilidské vztahy. Tuny lásky a starosti Ory o své syny a jejího manžela – toto vše je narušeno strachem a trápením ve chvíle, kdy její synové nastupují na vojnu. Ocitají se ve světě střelby a zatýkání. Pro ni to je hororová představa.   

Když její manžel odjede společně se starším synem do Jižní Ameriky, rozhodne se vyrazit na výlet s Oferem, jehož vojenská služba se blíží ke konci. On ale znovu nastoupí. Ora musí znovu žít ve strachu z „oznámení“. Můžou jí zavolat v noci, nebo zaklepat na dveře.

Než aby zůstávala doma, vyrazí Ora na skoro magickou cestu, jež má jejího syna ochránit. Nebude doma, až přijdou s oznámením. Odejde na sever Izraele. Bude bez telefonu. Nikdo jí nemůže nic sdělit. Najde Avrama, otce svého syna a přesvědčí ho, aby šel s ní.

Román popisuje co se během jejich pochůzek děje, o čem mluví. Ora potřebuje Avramovi říct o synovi. Chce, aby před svým biologickým otcem poprvé ožil. Vyvoláním takového nadšení ale vrací vše zpátky do minulosti. To zakalí jejich společný výlet a zaplaví jejich konverzaci temným napětím.

Stejně jako v jiných románech o lásce a oddanosti v dobách konfliktu je i tady zřetelná naléhavost tělesna a sexuality. Portrét Ory jako živoucí ženy je jedním z největších triumfů Grossmanovy knihy. Grossman také dokázal postavit obyčejné proti vysoce výbušnému. Má mistrovskou kontrolu nad emočním životem románu, a tudíž ho udržuje na vysoké úrovni. Pak ho dokáže tlačit tak, že se vyprávění stává skoro neúnosné.

Říkat, že jde pouze o protiválečnou knihu, by bylo nespravedlivé. Je v ní toho víc: dostatek procítěného života. Autor nám tu zanechává vzkaz. Je vepsaný v naprosté komplexitě postav, ale také odkazu bolesti a konfliktu a drsné, přitom krásné krajiny kudy Ora a Avram procházejí. A pak je tu sám příběh - otevřený s láskou a pravdou, humorem a štědrostí a nedostatečným pochopením.

Je to jeden z mála románů, při jehož čtení máte pocit, že dokáže změnit svět.

Colm Tóibín pro NY Times (září 2010)
úryvek z článku přeložil Tomáš Rákos
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha

Související články:

S Davidem Grossmanem o literatuře a schopnosti žít po holokaustu | Buď mým nožem | Autor obviňuje vládu z neschopnosti