Reportér, který odhalil masakr v My Lai a nezákonné sledování veřejnosti CIA v 70. letech, je i nadále rebelským outsiderem.

„Dejte mi pokoj!“ byla první slova poručíka Williama Calleyho jr., obžalovaného ze zabití 109 vietnamských civilistů, která řekl Seymouru Hershovi, když jej neohrožený reportér konečně vypátral. Honba za podklady reportáže nebylo pro Hershe nic jednoduchého. Při nahánění Calleyho musel vyrazit do Benningu v Georgii, prolistovat (bez úspěchu) nekonečné svazky telefonních seznamů, vlámat se do kasáren i předstírat, že je právníkem. Když Calleyho konečně objevil, dát mu pokoj bylo to poslední, co si přál. Úvodní reportáž o tom, co se stalo v My Lai a jakou vinu na zabíjení civilistů nese americká armáda, vznikla na závěr několikaměsíčního pátrání po celonočním bourbonem živeném rozhovoru.

.

.

Ale Hersh neměl pokoj ani potom. Místo něj se dostavilo nemilé poznání: pravda, jakkoli urputnou snahou nalezená, není zárukou uveřejnění. Jeho reportáž, za niž nakonec v roce 1970 získal Pulitzerovu cenu, neodmítli jeden či dva, ale hned tři šéfredaktoři. Hershe, pochopitelně, „ničila ta obrovská autocenzura“, s níž se ve své profesi setkával. Ještě dřív než našel vydavatele, však našel právníka, svého třiadvacetiletého souseda. Reportáž o masakru v My Lai Hershe nicméně řadí, pro všechny ty porodní bolesti, mezi velké kluky (a to většinou byli kluci; ženské jméno, konkrétně žurnalistky Glorie Emersonové z New York Times, se v knize neobjeví až do stránky 161). Nezůstalo jenom u Pulitzera, přišla i další ocenění, ale práce vynaložená k vydání jeho druhé knihy o masakru už tak záživná nebyla. Jeho odhalení, které potvrdily následující zprávy, potvrdilo i mnoho dalších po něm. Válku nezastavilo, ale určitě přispělo k jejímu konci.

Později se Hersh dostal na prestižnější místa, nejdřív do New Yorkeru, později do New York Times. Všude jej provázela pověst rebela. Při jedné diskusi a překvapivé výměně názorů v redakci k němu zezadu přistoupil Abe Rosenthal z New York Times, rozcuchal mu vlasy a řekl: „Tak co, ty můj komoušku?“ To údajně jako jemnou připomínku, aby Hersh do svého zpravodajství o válce nenechal proniknout svoje vlastní dojmy. Jak zmiňuje v Reportérovi, pravda, že jeho pocity o válce neměly původ v ideologii, se nezdála důležitá.

Je zřejmě nevyhnutelné, že vzpomínky žurnalisty, který provozoval řemeslo tak dlouho, podporují představu, že se v žurnalismu, stejně jako kdekoliv jinde, vůbec nic nemění. Takhle to bylo s jednou z největších Hershových reportážích po My Lai. V roce 1974, po jedné noční hádce s Rosenthalem nad délkou, publikoval New York Times Hershovo odhalení špiclování veřejnosti ze strany CIA. Tím hlavním v programu byl James Jesus Angleton, „bájná postava v CIA“ známá „svým přesvědčením, že Rusové infiltrovali celou zpravodajskou službu, a svou snahou vyšetřovat každého“. Pár lidí Hershovo odhalení potěšilo; ti popuzení mu rovnou nadávali do „bolšánů“.

Až do 11. září 2001 Hersh neprošel, slovy stejných novin, „vývojem“ (článek také poukázal na to, že některé „z nejkontroverznějších a nejpřekvapivějších informací“, které se objevily v hektických měsících po 11. září, pocházejí od něj). Ano, jeho „kritické knihy o Henrym A. Kissingerovi, Ústřední zpravodajské službě a Johnu F. Kennedym“ z něj učinily „permanentního outsidera“. Ale jeho postoj k CIA se posunul. V roce 1974 ji odhalil jako z kontroly vymknutou, zuřivou zpravodajskou službu nezákonně špiclující Američany. Nyní se v jeho očích zdá „vykastrovaným Prométheem spoutaným byrokraty“. Hersh v New Yorkeru tvrdí, že CIA nebylo „zrovna ve formě“. 

.

.

Jeho hlavní reportáže z války proti terorismu vykazují dokonce vyváženost mezi těmi, co se zaměřují na ostatním nedůvěřující země (Pákistán, Saudská Arábie a Izrael), a těmi, které se zabývají americkými excesy (posedlost Dicka Cheneyho bombardováním Íránu, posedlost CIA podporou Izraele proti Hamásu). Ale ať již to je či není Hershův záměr, zdá se, že na konci Reportéra se celý kruh uzavírá. Jedna z posledních reportáží, jejíž zrod tu popisuje, se týká zabití Usámy bin Ládina v roce 2011. Podle Hershových zdrojů v Pákistánu Obamova administrativa, hladová po nějakém výrazném vojenském vítězství, jež by ji protáhlo volbami v roce 2012, spolupracovala s Pákistánem, který držel, dle Hershe, bin Ládina již dlouho v zajetí. Potom, v poslední chvíli, podnikl vládní kabinet sám za sebe útok a zradil všechny, kteří mu pomohli jej uskutečnit.

David Remnick, tehdejší Hershův šéfredaktor v New Yorkeru, odmítl reportáž publikovat s poukazem na nedostatek spolehlivých informací. Hersh později zjistil, že časopis se rozhodl pro jinou reportáž, psanou z pohledu jednoho z mariňáků, který se přepadu účastnil. (Hershův článek nakonec vyšel v londýnském Review of Books.)

Takže to zásadní, co Hersh tvrdí o novinařině a autocenzuře na počátku těchto stránek, rezonuje i v těch závěrečných. Když účtuje, jeho rozčarování vychládá: „Šéfredaktory unavují komplikované příběhy a komplikovaní reportéři.“ To, co v okamžiku své odevzdanosti opomíjí, je, že čtenáři chtějí právě takové příběhy psané právě takovými reportéry a že takové nikdy neunavují.

.

.

Přeložil Luboš Snížek.