Revoluce arabského verše

Každý rok v říjnu se objeví jméno syrského básníka Adonise v novinách i sázkových kancelářích. Adonis je pseudonym, který přijal Alí Ahmad Saíd Esber ještě v mládí. Nyní je stálým favoritem na výhru Nobelovy ceny za literaturu. Letos mu Ladbrokes, britská sázková společnost, dala šance 8:1. Byl žhavějším kandidátem, než konečný vítěz Mario Vargas Llhosa (jeho šance byly 25:1). Proč se Adonis sázkařům tolik líbí, když je „pouhým" básníkem a ti nepatří mezi časté laureáty Nobelovy ceny. Navíc píše arabsky a zatím zvítězil pouze jediný arabský autor: Nadžíb Mahfúz. V neposlední řadě: většina Američanů o něm nikdy neslyšela.     

V arabském světě to vypadá jinak. Tam je známou osobností a všude ho milují. Je výřečným sekularistou, stejnou měrou kritizuje Západ i Východ. Je básnickým revolucionářem, který se snaží osvobodit arabský verš od tradiční formy i obsahu. Některé jeho básně jsou ohromně dlouhé a velmi náročné. Nevyzpytatelností připomínají Poundovy zpěvy. Jiné odhalují hravost Paula Muldoonihe, rozpínavost a fascinaci prázdným prostorem jako u Jorie Graham. Adonisovy básně lze citovat podobně jako verše Jima Morrisona. Sbírka Prophesy, O Blind One (2003) obsahuje i dlouhé verše o cestování, které by klidně mohl napsat Whitman, jen kdyby strávil víc času na letištích.

„Ve všech syrských učebnicích se píše, že jsem zničil poezii,“ řekl nedávno s potěšením a úsměvem Adonis na Michiganské univerzitě.

Osmdesátiletý Adonis se v šedesátých letech z politických důvodů přestěhoval ze Sýrie do Libanonu. Od osmdesátých let žil v Paříži (je francouzským občanem). Yale University Press vydává sbírku jeho vybraných básní. Přeložil je Chálid Mattawa, který tady v Michiganu vyučuje. Adonis sem za ním přijel. S šedivou svatozáří básník ochotně přednášel a četl své práce. Ochotně pózoval s fanynkami, které podle očekávání sbíraly suvenýry pro případ, že mu Švédská akademie příští rok cenu udělí.

Když s ním děláte rozhovor, odmítá se o Nobelově ceně bavit. „Nemyslím na to,“ odpovídá. „Nepřeji si o tom mluvit.“ Adonis mluví plynule francouzsky a jeho angličtina je lepší, než se zdá. V Ann Arboru nicméně hovořil arabsky s tím, že Chalíd Mattawa překládal. Občas, když tlumočník nestíhal, tak Adonis zpomalil. Pokývl na Mattawu a s úsměvem ho povzbudil.

Adonisova lhostejnost k cenám vychází částečně ze šlechetnosti a částečně – lze tak soudit podle půlnočního rozhovoru, který poskytl – z koncepce poezie, která nepostihuje jen literární politiku, ale i politiku jako takovou. Poezie pro něj není pouhým žánrem či literární formou, ale stylem myšlení. Něco jako mystické odhalení. „Poezie se nehodí ani k náboženstvím, ani ideologii. Nabízí nám znalosti, které jsou výbušné a překvapivé.“

Adonis si pak stěžoval na „retardaci“ současné arabské poezie. Podle něj se proměnila v řečnický nástroj. Skrze ni vysvětlují politický a náboženský status quo. Jak dál uvedl, v islamistickém pojetí kultury není pro poezii místo. Islám totiž tvrdí, že Korán obsahuje veškeré vědění a není co doplňovat.

Během oběda Adonis poznamenal, že poezie na Západě není v o moc lepší situaci. Nemarginalizuje ji tam ideologie či náboženství, ale média a pop-kultura. Přesto jeho nadšení pro poezii zůstává mladistvé a neslábne. Tradiční arabská poezie, vysvětluje, byla obvykle psána v jednom z 16 metrů ve vyvážených verších, rozdělených na polovic a končících jedním rýmem. V šedesátých letech Adonis přišel s nerýmovaným volným veršem a dokonce kombinoval poezii s prózou.

„Chtěl jsem vykreslit arabskou tradici a mytologii bez toho, abych se k ní upoutal,“ řekl a dodal, „chtěl jsem rozbít linearitu básnických textů – chtěl jsem si s nimi hrát. Báseň má být souborem myšlenek“. 

Někteří kritici tvrdí, že je Adonisova poezie poezií exilu. To mu nevadí a říká, že: „Každý umělec je v rámci svého vlastního jazyka vždycky v exilu."

V poslední době se do jeho díla vloudil erotický prvek. V jedné z jeho novějších básní představuje milovaná osoba samotnou poezii. Je jako milenka, která přichází uprostřed noci v černých šatech. „Štěstí a smutek jsou dvě kapky rosy na vašem čele,“ píše, „a život je sad, kde se procházejí roční období.“

Adonis se také zabývá nesnázemi žen v islámském světě. Když navštívil Mattawanovu třídu, řekl: „Cítíme, že arabská kultura je paralyzovaná. Trpíme společně s ženami, jež nemají dostatek svobody. Kultura se nedokáže vyvíjet pouze pod mužským dohledem, bez účasti žen.“

Poté některé studenty překvapil. „Žena je pod nátlakem. Ale opravdovým otrokem je muž. Je chycen v obraně svého otročení. Ženy by mu měly pomoci ke svobodě“.

Jak se do toho všeho vtěsná poezie, zeptala se jedna mladá žena s troškou skepticismu. Dodala: „Není snad poezie domýšlivá elitářská forma, která nedokáže protlačit společenskou změnu?“

„Poezie nedokáže změnit společnost,“ odpověděl Adonis. „Poezie jen umí změnit názor na vztah mezi různými věcmi. Kultura se nedokáže změnit, aniž by se změnily i instituce.“ Na kritiku, že poezie byla nedostatečně oblíbenou formou, odpověděl: „Poezie mající vliv na všechny lidi je umělá. Opravdová poezie vyžaduje velkou snahu, protože i čtenář se musí po vzoru básníka stát tvůrcem. Čtení neznamená jen přijímat“. Smějící se Adonis ještě dodal: „Nabádám Vás, abyste svůj vztah k poezii a umění do hloubky změnili“.

Podle Adonise se přednáška vydařila. „Můj přístup k učení je následující: vždy vybízím studenty, aby se mnou zápasili,“ řekl.

Adonis má dvě dospělé dcery. Jedna je vizuální umělkyní, druhá pracuje jako ředitelka francouzské kulturní organizace. Prý je nevychovával k tomu, aby se z nich staly básnířky. Chtěl nicméně, aby všechno zpochybňovaly. „Byly svobodné. Řekl jsem jim, ať dělají, cokoliv budou chtít. I kdybych s tím nesouhlasil“.

Charles McGrath pro NY Times
přeložil Tomáš Rákos
redakčně kráceno

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha

Související články:

Adonis hostem 19. ročníku Festivalu spisovatelů Praha | Milenci jsou dnes také vzácnější | Arabové si myslí, že Západu jde akorát o ropu | Z autorského čtení na Festivalu spisovatelů Praha