Šílené rozhodnutí: být spisovatelem

Romanopisec, povídkář, dramatik a esejista Mario Vargas Llosa byl mnohokrát nominován na Nobelovu cenu. Stejně tak jako v minulých letech ani letos touto královskou literární cenou nebyl korunován. Tak trochu nám to připomíná i naše přání o jeho návštěvě České republiky. Patří k nejvydávanějším autorům ve španělsky hovořících zemích. Také u nás se řadí mezi autory, s jejichž překlady se čtenáři pravidelně setkávají. První překlad pochází z 60. let 20. století a v období let 1981-2007 bylo vydáno dalších devět nových překladů a uskutečněny dvě reedice. Hispánská literatura má v České republice široké zázemí. Mezi jinými se autorovou tvorbou zabývá také Helena Zbudilová. Z rozsáhlé stati, kterou připravila pro Festival spisovatelů Praha, jsme vybrali část reflektující autorovo dílo od roku 2000.

Mario Vargas Llosa (nar. 28. 3. 1936 v Arequipě, na jihu Peru) je představitelem tzv. nového hispanoamerického románu 60. a 70. let minulého století. Dětství strávil v Bolívii u matčiných rodičů, v roce 1945 se vrátil s matkou do peruánské Piury, města uprostřed pouště (jež je ústředním místem románu Zelený dům). Studoval na vojenském gymnáziu Leoncia Prady v Limě, ve kterém prošel skutečnou „školou života“. V prostředí tvrdého vojenského drilu se utíkal do světa literární fikce a pokoušel se sám psát. V 16 letech debutoval dobrodružnou divadelní hrou Inkův útěk (La huída del Inca) a začal pravidelně publikovat v periodicích. Vystudoval práva, v 19 letech se oženil za nesouhlasu rodiny s „tetičkou Julií“, s dvanáct let starší vdovou po zemřelém strýci. V padesátých letech se zúčastnil antropologické expedice do peruánského pralesa. Byl jím natolik uchvácen (podobně jako jako například uruguayský modernistický spisovatel Horacio Quiroga, který prozkoumal jihoamerickou oblast Misiones), že prostředí pralea nesmazatelně vryl do své literární tvorby. Zaměřil se na pralesní oblasti severovýchodního Peru, které vykreslil jako „zelené peklo“. Ve věku 22 let uveřejnil svou první povídku Souboj (Desafío), která byla oceněna francouzskou literární cenou. Odjel do Madridu, kde získal doktorát filozofie a ujasnil si své životní poslání: „Tam jsem si poprvé umínil, že budu spisovatelem, jenom spisovatelem a ničím jiným. Došel jsem k tomuto rozhodnutí vylučovací metodou, když jsem zjistil, že nemám chuť stát se profesorem. Ani advokátem, ani novinářem, ani učitelem. Jediné, na čem mi záleželo, bylo psát, a byl jsem si jist, že pokusím-li se dělat něco jiného, budu navždycky nešťastný… A tak se jednoho dne na konci roku 1958 v penziónu kousek od Retira, kde jsem bydlel, zrodilo tohle šílené rozhodnutí: pokusím se být spisovatelem“. O rok později vychází jeho první sbírka povídek nazvaná Náčelníci (Los jefes), za kterou získal cenu Leopolda Alase. Jedná se o šest povídek s autobiografickými prvky, které pojednávají o postojích dospívající městské mládeže. Od stejného roku žil Vargas Llosa ve Francii a prošel řadou zaměstnání, vyučoval španělštinu a pracoval v rozhlase.

Výrazným dílem je román Kozlova slavnost (2000, La fiesta del Chivo, č. 2006), ve kterém se Vargas Llosa vrací k tematice diktatury (stejně jako v Rozhovoru v Katedrále) v postavě dominikánského diktátora Rafaela Leónidase Trujilla. Autor vychází z dobových dokumentů a své imaginace a opět ve hře odlišných perspektiv a časových rovin rozvíjí klíčový moment zavraždění diktátora spolu se svědectvím dějů předchozích i budoucích o jeho krutých činech a zneužití moci. Tragikomický příběh diktátora, zvaného Kozel, navazuje na tradici hispanoamerického románu o diktátorovi (uveďme např. Kubánce A.Carpentiera a Kolumbijce G. Garcíu Márqueze). V roce 2003 se objevil román Ráj je až za rohem (2003, El paraíso en la otra esquina, č. 2007), jenž líčí životní osudy legendárního francouzského malíře Paula Gauguina a jeho babičky Flory Tristánové, sociální reformátorky a bojovnice za ženská práva. Obě osobnosti vycházejí z jedné dětské hry (viz titul díla). Spojuje je hledání ráje, životního ideálu a společné peruánské kořeny. Také následující dílo, román Rošťárny zlobivé holky (2006, Travesuras de la niña mala, č. Zlobivá holka, 2007), bylo přeloženo do češtiny. Jedná se o autorovu životní bilanci, kterou rozvíjí na příběhu peruánského překladatele Ricarda Somocurcia, jehož životním cílem je uchytit se v Paříži a získat lásku jedné chudé zlobivé dívky. Popisuje dobovou proměnu atmosféry Londýna, Paříže, Tokia a Madridu, ideálů a názorů západních intelektuálů 20. století a obohacuje příběh o řadu autobiografických prvků (např. z pobytu v Paříži). Dílo je prvním románem o lásce z pera Vargase Llosy.

Realistická próza Vargase Llosy je silně ovlivněna dílem G. Flauberta, překračuje však meze tradičního realistického románu. Usiluje o vytvoření tzv. totálního románu (novela total), jehož podstatou je snaha o „totální“ zachycení mnohovrstevnaté skutečnosti (skutečnosti složité, rozporuplné, chaotické až nesrozumitelné, ale zároveň mnohotvárné a pestrobarevné). Nejedná se pouze o realitu peruánskou, nýbrž obecně všelidskou. S využitím nových narativních technik tak činí z hlediska různých úhlů pohledu, vychází z rozsáhlého světa lidské reality, včetně její subjektivní stránky plné snů, mýtů a fantasmagorií,. Tomu odpovídá výpravná struktura jeho děl. Cílem autora je vytvoření takového románu, který by postihoval svět jako celek; takový román, který by byl světem sám o sobě, autonomním a totálním. Čtenář má mít pocit, že se sám vyprávěného dobrodružství účastní. Podobné pojetí je patrné např. u románu Když jsem umírala od W. Faulknera. Dá se říci, že Vargas Llosa hledá jakési trhliny či mezery ve skutečnosti, kterými kriticky nahlíží na nešvary lidské společnosti, především na chaos, mravní zkaženost a špinavé jednání. Peruánský spisovatel obohatil základní koncepci románu oblíbeného francouzského autora G. Flauberta, již během pobytu ve vojenském lyceu na něho silně zapůsobil J. P. Sartre. Vargas Llosa je znalcem evropského románu 20. století a uvedl, že rád čte také rytířské romány pozdního středověku a raného novověku.

Z divadelní tvorby posledních let můžeme uvést např. Odyseus a Penelopa (2007, Odiseo y Penélope); z prozaických děl knihu esejů Cesta do fikce (2008, El viaje a la ficción), která pojednává o mexickém spisovateli Juanu Carlosovi Onettim; z poezie Dialog dam (2007, Diálogo de damas). Rok 2009 přinesl dvě nová díla, sbírku tří stovek článků na politické a estetické téma Latinské Ameriky, nazvanou Šavle a utopie (2009, Sables y utopías) a divadelní adaptaci klasického literárního díla Tisíc a jedna noc (2009, Las mil noches y una noche),jež je v současnosti připraveno do tisku. Vargas Llosa neustále putujepo celém světě a účastní se celé řady konferencí a přednášek nauniverzitách, ale neustává v psaní.

PhDr. Helena Zbudilová, Ph.D.

publikováno 23. listopadu 2009