Iain Banks v rozhovoru pro Richmond Review
03. března 2009 14:23
Richmond Review: Vypadá to, jak by většina vašich ústředních postav Kulturu nesnášela.
Iain M. Banks: Kultura je moje utopie, moje osobní představa o světě, v němž bych chtěl žít. Nic lepšího si nedokážu představit a ona teď zcela naplňuje mou představu ideální utopické společnosti. Jsem si moc dobře vědom, že kdybych jenom mlel o tom, jak je Kultura naprosto báječná, mohla by to být hrozná nuda. Život je mnohem zajímavější a román je mnohem lepší, když tu je nějaká dynamika, nějaké napětí. Když píšete z hlediska člověka, který věří něčemu úplně jinému než vy, musíte nad tím přemýšlet, začnete pochybovat o svých názorech, a to nikdy není na škodu. Já se můžu přetrhnout, abych poukázal i na stinnější stránky Kultury. Na druhou stranu, sama Kultura se ohromně snaží vyhovět každému, dokonce i lidem, kteří ji nenávidí. Vynakládá ohromnou spoustu času a prostředků na to, aby si každý mohl žít přesně tak, jak chce.
RR: A v tom ohledu je neuvěřitelně otravná.
IMB: Já vím. Člověk na ní nemůže nic nenávidět, krom její samolibosti. Ona ví, že je samolibá. To je bohužel cena za dokonalost.
RR: Co byste dělal, kdybyste žil v Kultuře?
IMB: Užil bych si to. Chtěl bych pracovat pro jednotky Kontaktu, to je v Kultuře volba pro ctižádostivé jedince. Kontakt je nejzajímavější a dát se k němu, to je jediná ambice, kterou člověk v Kultuře může mít. Kontakt je velké plus Kultury. Představuju si Kulturu jako nějakou neuvěřitelně bohatou dámu, která nemusí pracovat a věnuje se charitě – jistě, hodně času stráví nakupováním a u kadeřníka, ale taky chodí za chudými a nosí jim košíky zeleniny. Kontakt tohle dělá ve velkém měřítku.
RR: Přirozeně ne každého ke Kontaktu přijmou.
IMB: Ctižádost může být nenaplněná. Láska může být neopětovaná.
RR: Ale v románu Excession jste s Kulturou pěkně zametl, ne?
IMB: To byla reakce na přání publika. Řekl jsem pár svým kamarádům, že se mi hrozně chce napsat další román z prostředí Kultury, že po tom přímo prahnu. Oni mi řekli, že Kultura je až moc samolibá a zabezpečená, že mám napsat román, kde ji roztřískají na cimprcampr, že ji mám zabít, zničit. To jsem odmítl a oni se tedy dožadovali, abych jí naservíroval něco, co nezvládne. Excession je takový zdráhavý kompromis.
RR: Jak vážně berete vědu?
IMB: V konfliktu věda versus dobrý příběh u mě vždy zvítězí dobrý příběh. Bráním se tím, že nevymýšlím nové absurdity, jen využívám ty staré. Ale třeba New Scientist otiskl články, z nichž by mohlo vyplývat, že hyperprostor a cestování nadsvětelnou rychlostí není úplně absurdní. Teď pochopitelně není nic takového možné, ale intuitivně cítím, že kdyby vědci tvrdili, že cestování nadsvětelnou rychlostí nikdy nebude možné, byli by stejně pošetilí, jako kdyby tvrdili, že se nikdy nedostaneme do vesmíru – což lidé tvrdili ještě před několika desetiletími
RR: Děláte si rešerše? Kolik času tomu věnujete?
IMB: Co nejméně. Čtu New Scientist a to je tak všechno. Spousta „rešerší“ je jen čtení jiných SF románů. Jinými slovy, kradení nápadů.
RR: Myslíte, že lidé jsou schopni posunout se ke společnosti, která by připomínala Kulturu?
IMB: V zásadě ano. Připadá mi, že je možné zařídit si nejlepší možnou utopii ve kterékoli fázi vývoje společnosti – od lovců a sběračů až pod dnešek. Taky mě ale napadá, že Kultura by fungovala jen s lidmi, kteří jsou milejší než my – méně bigotní, méně náchylní k násilí a ke genocidě. Nevíme, do jaké míry je násilí nutné k vývoji rozumu, vědomí, letů do vesmíru či skutečně stabilní civilizace. Nevíme, zdali jsme obzvlášť agresivní druh nebo jestli nejsme relativně vzato beránci – a v tom případě radši doufejte, že nás ještě nikdo neobjevil.
RR: Myslíte, že už nás někdo objevil?
IMB: Velice o tom pochybuji, ale je to možné. Ve vesmíru je život – a jestli není, tak by mi už to pomyšlení přišlo neuvěřitelně znepokojující. Jestli nás někdo navštívil, tak bychom o tom nevěděli, pokud by o to návštěvníci nestáli.
RR: Vaše nechuť ke Konzervativní straně je dobře známa…
IMB: Já konzervativci naprosto pohrdám. Přišlo by mi zatěžko najít na těch hajzlech jedinou světlou stránku. Nesouhlasím prakticky se vším, co zastávají.
RR: Co si ale myslíte o nových labouristech?
IMB: Nedávno jsem si přátelům stěžoval, že v příštích volbách budu muset hlasovat pro stranu, která si říká labouristická, ale ve skutečnosti je napravo od konzervativní vlády Teda Heathe. Pár mých bláhovějších známých nadhodilo, že labouristé se možná dostanou k moci a zničehonic si zvolí levicovější kurs. Jo, tak to se v minulosti stalo mnohokrát, že. Labouristická strana je způsob, jak se zbavit těch neschopných, zkorumpovaných a prolhaných hajzlů, ale tím to končí. Už léta si pohrávám s myšlenkou, že budu volit Skotskou národní stranu.
RR: Myslíte si, že Skotsko by na tom bylo lépe jako nezávislá země?
IMB: Já nevím. Rozhodně si myslím, že Skotsko je mnohem proevropštější než Anglie. Skotové mají třeba velmi zvláštní pocit, když slyší Angličany říkat, že nechtějí, aby se jim vládlo z cizí země, a že nechtějí tu divnou novou měnu – to je přece naše zkušenost z posledních tří set let. Skotsko jako součást Evropy dává smysl, a to skvěle. Byli by z nás dobří Evropané.
RR: Hodně se mluví o tom, že Skotsko je nové Irsko, co se psaní týče.
IMB: Podle mě je to postlanarkovská záležitost. Podle mě je Lanark Alasdaira Graye nejlepší skotský román století, byl to milník. Od té doby se Skotsko z literárního hlediska zařadilo do vyšší váhové kategorie – tvoříme jen deset procent Británie, ale máme víc než deset procent nejlepších spisovatelů. Do jisté míry je to jen náhoda, ale vzhledem k odcizení, které Skoti cítí k britské vládě, a vzhledem k tomu, jak se Skotové už tolikrát museli vyrovnat s vládami, do nichž se naše hlasy vůbec nepromítly, máme pocit, že už to s námi nemá nic společného, a lidé tudíž hledají způsob, jak se vyjádřit, jak vyjádřit svou odlišnost. Rozevřela se mezi námi kulturní propast a většina Angličanů vůbec nechápe, jak je hluboká a široká. A je to cítit. Spisovatelé v téhle situaci mají jiný hlas a ještě větší odhodlání nechat se slyšet.
Richmond Review, 1. května 2002
z angličtiny přeložil Viktor Janiš
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha