Irvine Welsh je na tom teď s penězi dobře. Ví, že nikdy v životě už nebude muset pracovat, ale nemůže přestat. „Nemám rád, když lidi říkají, že mám závislostní osobnost,“ svěřuje se. „To říkají ti, co nikdy nebrali drogy. Ale u mě se jedná o obsesivně-kompulzivní záležitost.“ Psaní je svrbění a to se musí škrábat – obzvláště, když z toho vznikne Trainspotting.

Autorovi má zanedlouho vyjít román Kalhoty mrtvých chlápků (Dead Menʼs Trousers), pátý v jeho trainspottingovské řadě. Welsh říká, že to bude závěrečná část (i když pozdě odpoledne už si tím není tak jist). Trainspotting, vydaný v roce 1993, je surovou černou komedií o heroinových závislácích vzešlých z edinburghské dělnické třídy. Podle průzkumu prodejního řetězce Waterstones, který obsáhl 25 000 lidí, byl vybrán mezi deset nejlepších knih 20. století. Prodalo se ho přes jeden milion výtisků jen ve Spojeném království a údajně je to nejkradenější kniha v britské vydavatelské historii. Film podle knihy měl ještě větší dopad: v roce 2012 byl vybrán mezi nejlepší britské filmy posledních šedesáti let.

Trainspotting sleduje pětici (později čtveřici) kamarádů a poměrně nepěknou skupinku, kterou tvoří: lháři, zloději, podrazáci a samozřejmě ten nezapomenutelný psychopat Francis Begbie. Vedou zoufalý život (jedno dítě umře, protože jeho rodiče jsou příliš vysmažení, než aby je byli schopni zachránit), a přesto se Trainspotting stal symbolem cool nálady 90. let. Román rychle odsýpá, šokuje, je amorální, psaný hrubým, fonetickým, katarálním slangem. Welsh brilantně vystihl, jaké to je být zakuklený v heroinovém oparu, jedno jak prašivá je realita. Snad by se i dalo říci, že vytvořil nový žánr: žumpoidní surrealismus (viz známá scéna, v níž Renton ve výkalech loví své drahocenné opiové čípky a poté se vnoří do záchodové mísy).    

V Dead Menʼs Trousers je parta už o čtvrt století starší; Renton je úspěšný DJ, Šoufek je něco jako pasák, Spud je břídil jako vždycky a Begpie je mezinárodně uznávaný umělec, který tvrdí, že se zřekl násilí. Všichni v jistém směru prošli změnou, v jiných směrech ovšem nikoli. Když Spud a Šoufek vstoupí do světa využívání lidských orgánů, víte, že to nemůže skončit dobře.

S Welshem jsem se setkal v podzemce ve Farringtonu ve východním Londýně. Je vysoký, nedá se přehlédnout. S vlněnou čepicí na hlavě, v džínách, martenskách a parce vypadá jako čerstvě do důchodu se odebravší fotbalový chuligán. Zamířili jsme do hospody. Jednalo se o jednu v oblasti, kam se Welsh chodíval bavit, když tu v 80. letech bydlel. Po úspěchu Trainspottingu bydlel všude možně: Amsterdam, Barcelona, Chicago, San Francisco a nyní Miami. Stejně jako Edinburgh i Londýn se za ta desetiletí hodně změnil, takže i tahle hospoda je nyní náležitě gastronomická. Ale buďme féroví, i Welsh se změnil. Objedná si toast s rozmačkaným avokádem a zelený čaj a truchlí nad tím, že Londýn není už to, co býval.

Uvědomíte se, že nic Welshe nevyděsí tolik jako myšlenka, že dospěl. Kdysi řekl, že bude radši „prodávat svou prdel“ na Kingʼs Cross, než aby začal vést pochmurný usedlý život „dům-zahrada-děcka“. Nepřekvapuje, že žádné děti nemá. Dnes je mu devětapadesát, jen pár měsíců k důchodcovské lítačce do autobusu, a pořád se na ty dobré staré špatné dny kouká růžovými brýlemi. „Největším zklamáním jsou pro mě bookmakeři na Pentonville Road. Dalo se tam dostat všechno: speed, koks, smack. Nic extra, ale když bylo nejhůř, vždycky to tam bylo.“ Dneska se většinou omezuje na lahev dobrého červeného, ačkoliv má slabost pro halucinogenní drogu zvanou DMT – shledal ji objevnou a život měnící. 

V Trainspottingu byl vždycky autobiografický prvek. Původní román je zasazen do Leithu, edinburghské přístavní čtvrti, kde se Welsh narodil matce servírce a otci dělníkovi v docích. Bylo mu něco přes dvacet, když se stal závislým na heroinu. Životy postav jsou přesto do značné míry odrazem jeho samého. Ve středním věku se stal Welsh DJ (po Trainspottingu zjistil, že by mohl hrát v herních klubech ve světě a zamiloval si sociální stránku); v Dead Menʼs Trousers dělá Renton manažera DJům. A zatímco Begbie je proslulý umělec hledající slunce a útočiště v Los Angeles, Welsh je proslulý umělec hledající slunce a útočiště v Miami. Přestěhoval se tam před několika lety se svou druhou, o 23 let mladší manželkou, Američankou Beth Quinnovou.     

Vždycky mně fascinoval jeho vztah k postavám z Trainspottingu. Která se mu podobá nejvíc? Welsh říká, že nejvíc má společného s hlavním vypravěčem, Rentonem (jehož hrál v obou filmech Ewan McGregor). „Renton je v určitém ohledu autentičtější já. Když píšu jako on, mám u toho mnohem větší sebevědomí.“ Mluví o tom, jak se Renton za ta léta změnil. „Stal se o něco úspěšnější. Dostal se do toho bodu, kdy cítí, že v životě něčeho dosáhl; něčeho, co chtěl, ale i tak nemá pocit, že by ho to naplňovalo. Je normální, že lidi cítí určitý neklid. Za něčím se ženou, dostanou to, a pak si řeknou, k čemu to kurva všechno bylo? Mělo cenu utrácet touhle honičkou čas a energii?“ To je další Welshova obsese: vždycky chceme něco nového, lepšího, jiného a ničícího to, na čem zrovna děláme. 

Jak by popsal Rentona někomu, kdo jej nikdy nepotkal? „Má představy, které jsou výš než jeho společenské postavení, a je poněkud zahleděný sám do sebe. Osciluje mezi snahou být opravdu cool a mít všechno pod kontrolou a svou společenskou neobratností. Což jsem nejspíš já!“

Ve vztahu se ženami se Welsh ale tak neobratný rozhodně nezdá. „Vždycky jsem se líbil určitýmu druhu žen,“ připouští a uchechtne se. „Ty, kterým jsem se líbil, byly vždycky cool, zajímavý a svérázný.“ 

Nebyl to ten typ chlapa, se kterým by se chtěla nějaká žena usadit. I když se dvakrát uvázal, nikdy se nepovažoval za manželský typ. „Ženským, co chtěly jenom najít chlapa, usadit se, mít dětí, a dobu, kdy jsou chlapi v hospodě, trávit s matkami a sestrami, jsem se nelíbil. Viděly ve mně jakousi hrozbu. Viděly, že se snažím svést jejich svéráznější, zajímavější partnery.“

A sváděls je? „No jasně. Bože, všichni jsme byli svůdníci. Ale taky viděly, že se jejich kluky snažím vést do takovýho toho ,Á, ty se kurva nechceš usadit. Máš na víc.ʻ Byl jsem hrozba potenciální nejužší rodině, vlastně společenskýmu řádu.“

První trest dostal, když mu bylo osm, protože hrál fotbal na ulici. Dostal se do hodně problémů? Jeho úsměv má v sobě cosi z Hannibala Lectera. Ne, říká, měl sklon přivádět do malérů ostatní. „Patřil jsem mezi ty příšerný kluky, co dělají sněhový koule těm, co s nima potom hážou. Byl jsem v manipulaci těch natvrdlejších a v uvádění je do malérů docela dobrej. Je hrozný, říkat to dneska.“ Vrátí se zpátky k postavám z Trainspottingu. „Možná že to je víc Šoufek než Renton. Hahaha!“ Šoufek je ta nejcyničtější postava z Trainspottingu, amorální podrazák, co vždycky vyčuchá příležitost, jak ojebat jiného blbce.

Welsh je dobrý společník. Uvědomíte si, že si užívá svou vlastní společnost a že klidně rád stráví celý den posloucháním svých vlastních historek. V minulosti žurnalisté mívali dojem, že jsou jeho historky přehnané; nevěděli, kdy říká pravdu a kdy si vymýšlí. Můžete třeba najít několik dat jeho narození, pohybují se v rozmezí od roku 1956 do konce 60. let; nejpravděpodobnější se jeví rok 1959. Když se o tom zmíním, vybuchne smíchy. „Jo, to mě nikdy nenapadlo.“ Už spolu klábosíme dobrou hodinu. „Dneska jsem ještě žádný opravdový bludy neřekl.“

Welsh skončil školu v polovině 70. let, v šestnácti, v City & Guilds dělal kurz na elektrikáře a učil se na televizního mechanika, dokud ho zásah elektrickým proudem nepřiměl najít si jinou práci: „Spoustu podřadných zaměstnání – mytí nádobí, portýr, v kanclu, dláždění chodníků.“ A pak tu je ten návyk na heroin. Na rozdíl od jiných závisláků, říká, si ho nebral proto, aby unikl hrůzám života; pro něj byl heroin čistým požitkářstvím. Ale brzy se z toho stal problém. „První rok jsem myslel, že jsem v pohodě, ale napřesrok už jsem si to říkat nemohl. Pohyboval jsem se v jiných kruzích, šlo to se mnou dolů.“

Ptám se, co bylo na heroinu tak úžasného. Mluví o něm dlouho a spíš obdivně. „Pocit ohromný pohody až do bodu, kdy je ti úplně všechno opravdu u prdele. Ten pocit nepřemožitelnosti. To je na heroinu to nejlepší, to nejhorší na něm je, že si nemáš s ostatníma co říct. Samozřejmě je to všechno klam. I když budeš v nějaký posraný díře sedět ve vlastních chcankách, herák ti dá iluzi síly, moci a pohody. A pochopíš, proč to lidi, co cítí, že nic neznamenaj, tak bere. Na konci jsi jenom štvanec; bereš heroin, aby ti nebylo blbě, ne abys měl nějakou euforii.“

Welsh byl na heroinu závislý asi osmnáct měsíců. Měl absťák a říká, že to bylo šílené. Ale ze závislosti se dostal. Většinu svých dvacátých let věku strávil mezi Edinburghem a Londýnem a snažil se – neúspěšně – dostat do nějaké punkové kapely. Zlom v jeho životě byl náhoda – doslova. Jel autobusem na zápas Hibernian, ale autobus měl nehodu a převrátil se na střechu. Za zranění dostal jako odškodné 2 000 liber. Použil je jako zálohu na hypotéku za byt v Hackney v ceně 8 000 liber, který o osmnáct měsíců později prodal za 15 000. Za 17 000 koupil domek v jihovýchodním Londýně a o osmnáct měsíců později ho prodal za 52 000. 

Nechápu, říkám. Jak je možné přejít od života hazardního odevzdání se k takovému zodpovědnému zájmu o vlastní prospěch?

„Je to obsesivně-kompulzivní záležitost. Jsem posedlej vším, co dělám. Byl to způsob, jak vydělat rychlý prachy, pěknej vojeb. Proč bys to měl dělat? Kurva proč? Chceš udělat něco se svým životem, ne se tu jebat kolem a opravovat a prodávat baráky.“

Koncem 80. let se vrátil do Edinburghu a k další nové kariéře, tentokrát v místní státní správě. A opět zde byl úspěšný. Dosáhl řady rychlých povýšení, kterou ukončil jako šéf školení v oddělení ekonomického rozvoje. „Zaměstnanci mě docela nenáviděli. Byl jsem fakt přímočarej.“ Byl již dostatečně starý na to, aby sám sebe doporučil na magisterské studium v oboru podnikání, samozřejmě při zaměstnání. Studium dokončil. Ve stejnou dobu se začal vážně zabývat psaním. Jak tvrdí, většinu Trainspottingu napsal v práci. Po jeho vydání v roce 1993 se vzdal své pracovní pozice středního managementu a začal psát na plný úvazek.

Zatímco reality byly jen dočasnou posedlostí, psaní se stalo posedlostí permanentní: „Tohle jediný mě drží pořád, protože když dostaneš prázdnou stránku, můžeš vytvořit celej svět, a jestli ti začne lízt na nervy tohle, jsi v podstatě v prdeli.“ A lezlo mu už někdy psaní na nervy? „Nikdy. Nikdy. Některý projekty mi na nervy lezly, ale ne představa psaní.“ K tomu souhlasně přikusuje halloumi. „Tenhle měkkej zvuk, jakej vyluzuje na zubech, je skvělej. Připomíná mi zvuk, když meješ nádobí.“

Svět, který tvoří je odporný, krutý. Ve Sviňákovi (Filth, č. též Špína) je hlavním hrdinou ten nejsviňáčtější policajt, Noční můry s čápem marabu (Marabou Stork Nightmares) jsou o chlápkovi v kómatu, kterého sexuálně zneužíval strýček; Slušná jízda (A Decent Ride) se zabývá taxikářem posedlým sexem; Postelová tajemství mistrů kuchařů (Bedroom Secrets of the Masterchefs) je o pijáckém fotbalovém chuligánovi; a tak dál. Welsh se pořád a pořád vrací ke stejným tématům zkažené, destruktivní maskulinity: chlastání, balení, šňupání, plkání, šukání, chvástání, podvádění a deptání.

Trainspotting je pořád jeho největším úspěchem. Vadí mu, že kritici často říkají, že se téhle knize už nikdy nevyrovnal? „Nenechávám se tím otrávit, protože jdu od jednoho projektu ke druhýmu. Obvykle je přede mnou kniha nebo film nebo něco do televize. A když něco děláš, seš v tom až po uši. Ani zdaleka si nemyslím, že Trainspotting je mou nejlepší knížkou.“ 

Nenávidí revidování. V tu chvíli už myslí na novou knihu. To proto jsou tak syrové – při nejlepším nabité energií, při nejhorším se čtou jako hrubá verze, „Jsem docela netrpělivej. Jak mám příběh hotovej, chci od něj pryč. Nezabejvám se stylizací a literární hodnotou, prostě přemýšlím o dalším příběhu.“

Říkám, že z jednoho aktu násilí v nové knize se mi dělá šoufl, ale přesto se zdá, že on se v něm docela vyžívá. „Hahaha!“ A směje se opravdu hlasitě, zplna hrdla. Nejsem si jist, jestli je to škodolibost, rozpaky nebo obojí. „No, musíš se do toho chlápka vžít,“ říká, „V Nočních můrách je scéna znásilnění, která pořád jede a jede, a já si říkal, že je to jen trochu psaní. Měl jsem od toho odstup. Pak měla premiéru hra podle toho a ta scéna znásilnění se odehrávala ve stanu, takže ty jsi ji neviděl, ale slyšels všechny ty výkřiky, trvalo to osm minut a mně z toho bylo na umření. Přál jsem si, ať se otevře země a pohltí mě, protože jsem cítil tu nesnesitelnou bolest a muka všech v publiku. A říkal jsem si, reagujou ti lidi taky takhle, když čtou, co jsem napsal?“ 

Ale to jej nevede k tomu, aby přehodnotil, jak určité scény psát. „Nemůžeš cenzurovat sám sebe,“ říká. Je v tobě kus Begbieho, ptám se – jsi prchlivý? „Nebejvám prchlivej, ale když mi to nejde, tak chytnu vzteka, z čehož nadšenej nejsem. Už jsem se nevztekal docela dlouho. Ale v tu chvíli popadnu všechno, co mi přijde pod ruku. Kdysi jsem někoho praštil v baru židlí po hlavě. Byla docela těžká. Byl jsem fakt nasranej. Možná by bylo lepší, kdyby to někdo udělal mně, než já jemu, protože ta vina potom je ochromující. Je to mnohem horší, než ten šok, když se to stane tobě. Z toho se dá otřepat. Ale když to uděláš někomu jinýmu…“

Zdá se, že určitou slušností dojde v Dead Men’s Trousers usmíření i Begbie; jakýmsi etickým nihilismem – když chceš deptat lidi, filosofuje, přesvědč se, že to jsou lidi, které neznáš, ne ty, co máš rád. Welsh se usměje. „Jo, to je Begbie. Teď je to kluk z plakátu na existenciální zuřivost bílýho chlapa. Je to jeho přístup, když potřebuješ někde vybít násilí, je lepší ublížit úplným cizincům, než ublížit svým blízkým.“

Kdo by vyhrál bitku mezi jím a Begbiem? „Begbie,“ odpoví okamžitě. „Ostatní tři bych zvládnul snadno.“

V Dead Men’s Trousers mluví Renton o tom nejhorším, co kdy udělal (na pohřbu svého bratra měl sex s těhotnou švagrovou). Co nejhoršího udělal Welsh? Poprvé za celý den odmítne odpovědět. 

„Nikdy nemluvím o tom, co jsem udělal nejhoršího. Mluvit o věcech, co jsi spáchal, není nic příjemnýho, a pak jsou tu věci, který bolej a jsou mimo meze. Když kvůli tvýmu chování trpí lidi, co ti věří, to je to nejhorší, co můžeš udělat.“

V jeho hlase teď není žádná škodolibost, jen smrtelná vážnost. „Vždycky jsem měl určitý morální povědomí, ale čím seš starší, tím je silnější. Je těžší bejt hajzl.“ A s tím taky přichází bolest, říká: „Vším, co děláš, se snažíš být lepší verzí sebe sama. Ale jak se lepšíš a dostáváš na mírně vyšší morální úroveň, tím víc se drásáš. Víc kriticky se za sebou ohlížíš. Takže si myslím, že na sebe musíš bejt i trochu hodnej.“

Je pozdní odpoledne a Welsh se má v nahrávacím studiu setkat s legendárním producentem Arthurem Blakem. Nahrávají singl, jehož vydání se má krýt s vydáním tohoto nového románu. Welsh napsal text volně založený na Dead Men’s Trousers, který bude rapovat do tanečního tracku. Dopije hrnek zeleného čaje a odcházíme.

Na ulici čekáme na taxi a on mluví o politice. Říká, že je produktem thatcherovské éry (stejně jako osazenstvo Trainspottingu je i on přirozeným kšeftařem), ale sám sebe označuje za punkrockového anarchistu. Nenávidí všechno, co představuje EU, pokud se jedná o centralizovanou moc a velký byznys, ale radši by byl v ní než mimo ní. A co se Skotska týče, „jsem ještě míň pro skotskou nezávislost než pro zrušení Spojenýho království. Nejsem ani tak separatista, jako pro to, aby se rozpadlo celý.“ Taxxxxiiiii! S velkolepou autoritou mávne na taxíka. 

Míříme do studia v Hackney a on přemýšlí o pojmu kontrola. Často, říká, cítí nutkání přestat se ovládat, což se dá dobře vysvětlit jeho nenávistně-milostným vztahem k drogám. „Potřebuješ vyběhnout ze svý pohodlný zóny, což je rysem mýho života.“

Ale v udržovaném období stability se zdáš být spokojený, říkám – s Beth je ženatý už třináct let. „No, vlastně jsme v rozvodovým řízení,“ říká, „není to snadný pro nikoho z nás.“ Je v tom nějaká jiná žena? Zdá se, že se současně směje i dusí. „Ne. Řekněme, že tenhle rok byl vztahově turbulentní. Do následnýho vztahu jsem spadl hodně rychle. Bylo to hloupý, protože to bylo moc rychlý.“   

Welsh je připraven opět zamíchat se svým životem. „Měl jsem tři dlouhodobý vztahy a mezi nima jednotlivý šoustací období. Ve stejnou dobu se u mě sešel problém s koexistencí a strach ze závazku. To mívá hodně chlápků. Je to, jako když najdeš krásnou princeznu, postavíš hrad a pak pláchneš na rytířskou výpravu. A to je můj případ, ať už proto, že jsem makal na filmu, ležel v knížkách, nebo jezdil po literárních festivalech. Byl jsem celou dobu pryč. To byl problém v každým vztahu, co jsem měl. Mám rád někoho, koho miluju a kdo miluje mě, ale zároveň od nich taky vždycky utíkám. To je něco, co musím vyřešit.“

Odloučení traumatizuje i osvobozuje, říká. Teď zase začíná s DJingem, obchází noční kluby, žije život mladého kluka. Přijíždíme do studia. Představuje mě produkčnímu týmu, nasadí si sluchátka a začnou nahrávat, rapuje do těžkého tanečního beatu. Jeho slova jsou plná zuřivosti, ale Welsh je sám se sebou spokojen.

Než odejdu, zeptám se, jestli je tohle opravdu jeho poslední trainspottingovská kniha. Zdá se, že ho ta domněnka překvapí. Pak si vzpomene na svoje vlastní slova. „To jsem řekl? Asi jo, že jo? Už to můžu změnit. Jo. Ještě bude jedna.“

A s tím se vrátí ke svému rapování. Baví nás, baví sebe, je to nejhlučnější kluk ve třídě, je středem pozornosti, věčný rebel, prostě proto, že se mu to líbí. Všemi těmi novými zjištěními o sobě samém se Welsh nijak moc netrápí. Že by dospěl, ještě nijak nehrozí.

.

.

Z anglického originálu přeložil Luboš Snížek.