Michael March: Kultura musí být vždy odpoutána od peněz, musí být svobodná

Tomáš Kopečný: Co stálo u zrodu Festivalu spisovatelů Praha?

Michael March: Myšlenka založit Festival spisovatelů Praha pochází z Londýna, z Helsinských smluv. Festivaly v Londýně na konci 70. let představovaly spisovatele ze Střední a Východní Evropy. Zvali jsme skvělé spisovatele, kterým se dostalo velmi vřelého přijetí, takže festival měl pro sebe Arts Theatre, poté National Theatre představilo čtení programu Child of Europe, kde vystoupilo osm básníků z osmi komunistických zemí z Evropy. To bylo v  únoru roku 1989, těsně před sametovou revolucí. Takže jsme byli v televizi, v rádiu. Během politických změn po sametové revoluci jsem byl v květnu 1991 pozván, abych připravil festival spisovatelů v Praze ve Valdštejnském paláci. To bylo poprvé, co byl Valdštejnský palác otevřen veřejnosti.

TK: Jaké jsou reakce na Festival spisovatelů Praha v porovnání s dalšími literárními festivaly ve světě?

MM: Festival je rodina, je to intelektuální rodina. Spisovatelé, kteří přijedou do Prahy, si sebou mohou vzít svou manželku či manžela. Přijedou jako rodina, zůstanou v hotelu po šest nocí a mají možnost vstřebat atmosféru Prahy. Co se týče publika, jsou zde velmi mladí návštěvníci, a pro spisovatele je tak příjemné zde vystupovat. Festival vytváří stimulující intelektuální atmosféra; není komerčním festivalem, je spíše založen na myšlenkách. Pro spisovatele je to neobvyklé prostředí, neboť jsou zpravidla hosty komerčních festivalů a veletrhů, které jsou plné nakladatelů a obchodníků. Takže je pro ně skutečně osvěžující přijet sem.

Snažíme se přispívat ke kultuře diskuzemi. Návštěvníci se hovorů mohou účastnit, mohou se spisovatelů ptát, dát si s nimi kávu. A to je ve světě absolutně jedinečné. Nepředstíráme, že jsme telefonním seznamem, jinak řečeno nezveme sem stovky spisovatelů, jako například v Berlíně. V Berlíně se pokaždé sejde mnoho „učebnicových“ spisovatelů. Náš festival usiluje o malé seskupení myslí. Přivádíme spisovatele, aby nám vyprávěli příběh, příběh jejich života, zajímá nás jejich pohled na věci, které se okolo nás dějí.

TK: Často si kladu otázku ospravedlnění cenzury. Je všeobecně vnímaná jako něco negativního, jako něco náležícího utiskovatelům. Nemůže ale někdy být také zvolením menšího zla, například když daný materiál vede k ponižování druhých?

MM: Jsme proti jakékoli formě cenzury. Nejsme proti zákonům. Zákony jsou od toho, aby trestaly. Udržují společnost v oblasti fungování spravedlivé občanské společnosti. Každý musí být velmi opatrný, přesto by ale neměla být žádná cenzura. Spisovatelé mají zodpovědnost, občané mají zodpovědnost. Ve společnosti, která je spravedlivá, je nemožné cenzurovat.

TK: Měl jsem na mysli publikace nacistických teorií nebo spisů, které mohou být ospravedlněny jako studijní materiál nacistického režimu. Ale jsou zneužívány k propagaci zmíněných teorií.

MM: Jsme proti jakékoli formě ponižování lidí. Ale ponížení může být také formou cenzury. Musíme se na věc dívat právně. Každá společnost má své právní předpoklady. Ve Spojených státech musí být vzhledem k Prvnímu dodatku k ústavě o svobodě projevu většina věcí publikována. Musíme vidět u každé publikace, jaké škody napáchá, jaké zákony jsou přitom porušeny. A pak musíme uvést nějaký právně podložený argument, kterým dokážeme, že je to materiál protiprávní. Ale musíme být velice opatrní a každý případ musí být brán jednotlivě.

TK: Poslední dobou totiž zažíváme růst pravicového extremismu a s ním spojenou také širší distribuci materiálů podporující rasistická a neonacistická hnutí.

MM: Festival spisovatelů Praha je proti všem formám extremismu a proti všem formám cenzury. Samotná cenzura je forma extrémní kontroly. My pomocí festivalu šíříme potenciál myšlení. Heidegger řekl: Poezie je způsob myšlení. Co se týče cenzury, jsme naprosto proti. Stejně tak jsme ale proti myšlení ideologického extremismu. Všechny extrémní pozice, ať už pravé či levé, ničí proces myšlení. Festival se snaží rozvíjet myšlení.

Ukazujeme mnoho detailů, příběhů a otázek, to vše stimuluje proces myšlení. Chceme stimulovat mladé lidi a vést s nimi humánní dialog. Přivádíme do Prahy spisovatele, kteří spolu otevřeně hovoří, a diváci jsou toho účastníky. Když si vezmete summit EU a Číny, všichni politici se tam předhání a vychutnávají si delikátnost vlastního projevu. A lidé se na to dívají bez zaujetí. Ale my zveme čínské spisovatele, od kterých si může každý něco odnést. Nepřinášíme jen myšlenky, ale lidi z masa, krve a zkušeností a lidé o nich mohou přemýšlet a klást jim otázky. A toto je naprosto lidský přenos vědomostí a životní zkušenosti.

TK: Jedna z nejdiskutovanějších událostí posledních měsíců byla aféra kolem Milana Kundery, kdy v Respektu vyšlo zveřejnění jeho údajného udání Miroslava Dvořáčka, který pak šel na čtrnáct let do vězení…

MM: Milan Kundera nikoho do vězení nedostal, je skutečně nevinný. Tento kunderovský průmysl je naprosto lživá záležitost. Každý je nevinný, dokud není prokázána jeho vina. Jméno Milana Kundery na tom kusu papíru bez jeho podpisu a evidenčního čísla nedokazuje vůbec nic. Na takovém papírku by mohl být kdokoliv. Je to politický podvod. Milan Kundera je pro tuto zemi pokladem. Celá ta aféra je ukázkou, jak český charakter ničí cokoliv posvátného, což je ale naprosto sebedestruktivní a my jsme rozhodně proti takovému jednání. Když se podíváte na skandál, který potom vypuknul, tak ten je sice naprosto směšný, ale bohužel zásadní pro osobu Milana Kundery.  

TK: Myslíte si, že v tomto případě sehrály roli i ekonomické důvody?

MM: Ne, tady se jedná o politický a ne ekonomický důvod. Nejde o pár prodaných Respektů navíc, nebo o počet knih, které Kundera prodá. Jde jen o jeho reputaci. Celé to je sebedestruktivní. Nyní máte premiéra, který byl deset let členem komunistické strany, a je to v pořádku. A to ani není spisovatel…

TK: U nás se v období 50. let stalo členy komunistické strany mnoho výborných spisovatelů. Kde je hranice přijatelného angažování spisovatelů do politiky?

MM: Z mnoha věcí nemůžeme udělat klišé. Praha i Varšava byly osvobozené Ruskem. My se na věci díváme s nadhledem, na dobu, která byla hrozná, se díváme z dnešního hlediska. Každý případ ale musí být posuzován zvlášť. Tato hranice se během života mění. Pořád jsme přece v pohybu a hledáme rovnováhu. Mnoha lidským bytostem musí být odpuštěno za to, že udělali chyby. Lidé, co byli skutečně vinní, nebyli nikdy potrestáni, nikdo nesedí ve vězení. To musíme analyzovat a pak teprve dělat závěry. Nemůžeme přece odsoudit celou populaci. Každému musí být prokázána jeho vina, a to podle práva.

TK: Jak poezie souvisí s každodenním životem?

MM: Poezie je velice blízká životu. Má své bytí, svůj organizmus, hledá nesmrtelnost, přestože ví, že ji nikdy najít nemůže. Obsahuje v sobě protimluvy a dvojsmysly a také něco jiného; tajemství, tajemství života. Řekové, Egypťané a Babylóňané hleděli na oblohu a hledali konstelace hvězd. Dnes vzhlédneme k obloze; je černá, není sice prázdná, ale je tam jen nedefinovatelná hmota, o které vlastně nic nevíme. Chybou je, že myslíme na věci už jen ve vědeckém smyslu. Heidegger, který měl velice mnohoznačný život, mluvil často o spatřitelném a nespatřitelném. Jde o to, jak se na svět díváme, jak ho vnímáme. Svět je jak viditelný, tak neviditelný. Musíme pochopit, že nám čtení knih poskytuje velkou zkušenost jak se světem viditelným, tak s tím neviditelným. Musíme se snažit převést věci z neviditelného do viditelného. Někdy je to, co nyní vidíme jako nepřesné, za padesát let všemi přijímáno. Literatura zůstává neviditelná a jenom velmi malá část z ní může být uzřena.

TK: Co si myslíte o autorech, kteří píší na poptávku, tak aby jejich knihy měly tržní úspěch?

MM: Je to o jejich zodpovědnosti. Vše záleží na individuální zodpovědnosti. Většina lidí by ráda byla ekonomicky nezávislá. Ale pro básníka není žádné ekonomické ospravedlnění pro jeho život a musí hledat způsob, jak žít, jak fyzicky žít a jak najít svobodu. Jsou tu otázky ohledně přijetí u nakladatele a u čtenářů, a jak může být dílo využitelné. Je mnoho otázek, které si musíme klást. Při souzení lidí musíme být velice opatrní.

TK: Projevuje se ekonomická krize na sponzorování kultury?

MM: Samozřejmě. Ale kultura musí být vždy odpoutána od peněz, musí být svobodná. Nemluvíme zde o business kultuře, to není kultura. Je mnoho lidí, kteří chtějí zničit kulturu ve jménu ekonomiky. Kultura je něco, co zabere čas vytvořit, co je nepředvídatelné. Nemluví stejným jazykem jako business kultura, nemá politické projevy, které ospravedlňují její ekonomickou podporu. Kultura musí byt naprosto zdravá, objektivní a oproštěná od jedu a vlivu peněz.

publikoval studentský časopis Hell, duben 2009