Rozhovor s Elfriede Jelinekovou
03. února 2009 14:41
Jelineková hovoří o zfilmování svého zřejmě nejautobiografičtějšího románu Pianistka z roku 1983.
Poprvé je jedno z vašich děl filmově zpracováno. Co Vás vedlo k tomu, že jste přijala návrh Michaela Hanekeho?
Dlouho jsem váhala, než jsem k tomu dala souhlas. Moje próza je silně zaměřená na jazyk, a právě v jazyku obrazy nabývají své formy, jazykem jsou předávany. Nedovedla jsem si představit, že by film mohl přidat něco zásadního. Od začátku bylo jasné, že jsem mohla svěřit právo pouze filmaři jako je Haneke, který mohl rozvíjet jeho osobní tok obrazů a konfrontovat je s textem.
Vy jste Rakušanka stejně jako Michael Haneke. Podobně jako on, nepřestáváte objevovat stinnou a hrůznou stránku lidského srdce. Je třeba k tomu mít nějakou silnou spojitost?
To je další klišé. Z uměleckého hlediska určitě nejsme lidé s nijak zvlášť "pozitivním smýšlením ". Pro mě i pro Hanekeho je jednodušší kritizovat společnost z negativního hlediska. Pozitivní klišé tak svírají tuto zemi, že jsem vybrala ty, na které je tato zem nejvíce hrdá: na hudbu a její významné skladatele v celé jejich negativitě a odmítání sexuality stovkami žen, které jsou profesorkami klavíru.
Byla jste vychována tyranizující, buržoazní, katolickou matkou, která vám předurčovala kariéru koncertní virtuózky a Váš otec zemřel v psychiatrické léčebně. Do jaké míry je Váš román autobiografický?
Na tuto otázku bych nechtěla odpovídat a nechtěla bych, aby tento příběh byl chápán jako autobiografie i když obsahuje závažné autobiografické prvky. V tomto příběhu je pro mne důležité, že zde existuje především příklad skluzu jedné z těch žen , která nese sebou tíhu a tradici Alte Schule (kultury vyšších společenských kruhů), tíhu oblasti tak zbožňované a zidealizované, která jí vede ke konci...Její neprožitá sexualita se projevuje jako voyeurismus. Je to žena, která neprožívá ani život ani touhu. Stejně tak i právo pohledu je rezervováno pro muže: tato žena je pokaždé objektem sledování a není tou, která sleduje. V psychologické terminologii se jedná o falickou ženu, která si přivlastňuje právo muže sledovat a která na to doplatí svým životem.
Jak vysvětlujete bláznovství Eriky?
Není bláznivá to určitě ne. Je neurotická, ale není blázen. Jak jsem právě vysvětlila je to pouhý krvavý důsledek - v pravém slova smyslu... Je to skutečnost, že si přivlastňuje to, čeho se jí nedostává a zřídka kdy dosáhne uměleckého uznání. Není ji dopřáno mít právo vybrat si muže a nadto všechno mu přikázat, aby jí mučil, ani dominance v podrobení jí není povolena. Obecně pro ženu skoro všechno, co přesahuje narození a výchovu dětí je považováno jako namyšlenost.
K ženám nezaujímáte příliš něžný postoj...?
To také není moje role. Snažím se na ženy nahlížet bezúhonně především, jestliže jsou spojenci mužů.
Když Váš román vyšel v Rakousku, někteří kritici jej označili za pornografický. Neranilo Vás to?
Tento román je všechno, jen ne pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje, že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem můžou pronikout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaním jen zkouším analyzovat. To co říkám má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá.
Prohlásila jste o Vašich postavách "Udeřím tak tvrdě, aby nemohlo nikde nic růst tam, kde projdou mé postavy". Tudíž neexistuje možnost vykoupení?
Moje psaní se omezuje na poukázání zla analyticky, ale i polemicky a sarkasticky. Oblast vykoupení ponechávám jiným autorům, mužům a ženám. Můj způsob psaní jsou založeny na kritice nikoli na utopii.
Neskýtá se za tímto popisem patologického případu tvrdá kritika rakouské hudební kultury, která je součástí identity Vaší země?
Ano , přesně tak... je to kritika zbožňování, této "posvátné" hudební kultury, která živí tuto zem, a které jsme dlužni. Nesníme zapomenout, jak se jednalo tehdy s velkými skladateli a jak se jedná dnes se současnými umělci! Jedná se o vztah pána a otroka. Tato "Vysoká Kultura" je pán a učitelé klavíru jsou otroci. Žádná tvořivá sílá jim není dopřána a ani osobní život. V tomto případě jsem dovedla tuto myšlenku do extrému.
Vybrala byste stejnou hudbu jako Michael Haneke?
O výběru hudby jsme spolu diskutovali a navíc většina hudby je zmíněna v textu.
Podobně jako používá Michael Haneke kameru, vy používáte pero jako skalpel. Existuje zde určité sblížení vašich pohledů ve vašich dílech?
Z tohoto důvodu byl Michael Haneke určen, aby román přenesl na filmové plátno. Oba dva postupujeme stejným způsobem, analyticky a bez vášně, jako vědci, kteří zkoumají hmyz. Z velké dálky si všímáme jasněji mechanismů, než když se nacházíme mezi nimi.